Generálové rychlejší než vojín
Martin Říman
21.09.2006, Právo
Jako vždy, tak i v textu "Žeňme je!" stojí Jiří Hanák neochvějně na pozicích šťastných zítřků pod vedením strany a vlády. Samozřejmě že nejlépe je drahám pod moudrým dohledem státu. Kdo by se také chtěl vzdát vzpomínek na útulný ušmudlaný socialismus, které se zhmotní vždy, když navštívíme kterékoliv nádraží. Stejně tak historie železnic v bývalém impériu Habsburků byla daleko složitější, než ji autor popisuje, a jisté je, že drtivou většinu tratí postavil kapitál soukromý, ne státní. Stát už to pak jen úspěšně kazil.
Ale hlavním trnem v oku je panu Hanákovi to, že nehodlám nadále podporovat ten typ zahraničních investic, pro které se vžilo označení "montovny". Přitom jen na základě obyčejného selského rozumu musí každý nezaujatý občan naší země označit současný systém investičních pobídek za přežitý a nespravedlivý.
Přežitý v tom smyslu, že i kdybychom uznali, že montovny měly v určité době svůj význam (o čemž já pochybuji), není rozumné je podporovat v době, kdy tyto firmy shánějí zaměstnance po celé střední Evropě a naše dálnice jsou neprůjezdné díky tisícům kamiónů, které nejdříve musí díly ke smontování přivézt a pak zase odvézt hotové výrobky. A nespravedlivý v tom, že drtivá většina pobídek směřovala k zahraničním investorům.
Zatímco tuzemský investor staví továrnu s využitím bankovních úvěrů, zaměstnance školí z vlastních prostředků a daně odvádí do státní kasy pravidelně bez ohledu na počet vytvořených pracovních míst, zahraniční investoři doposud těží z privilegia uděleného předchozí vládou sociální demokracie. I já mám pana Hanáka rád. Zejména mi je sympatické, s jakou urputností brání výdobytky, které za přežilé považují už i ti, jejichž nápady do roztrhání těla brání. Vždyť pro změnu systému se vyslovil již i můj socialistický předchůdce pan Urban. Ale to z historie marxistického hnutí známe - prostý ideologický vojín často zůstával stát s otevřenou pusou, kamže se to generálové rychlostí blesku přemístili.
Největším argumentem proti současnému systému je ovšem pohled na statistiky nezaměstnanosti. Ministr Škromach se vždy velmi rád chlubil, kolik desítek tisíc přímých pracovních míst vláda vytvořila díky investičním pobídkám. A další tisíce nepřímo. Ve statistikách to ovšem vidět nebylo.
Je tedy velmi důvodné podezření, že spíše než k vytvoření nových míst došlo k přelití již zaměstnaných lidí do pobídkami zvýhodněných firem. Vždyť průměrná míra nezaměstnanosti se zvýšila z 6,5 % v roce 1998 na 7,9 % v roce 2005, průměrná doba, po kterou jsou nezaměstnaní bez práce, se stále prodlužuje a oborová struktura nezaměstnaných se také nikterak výrazně nezlepšuje. Analýzu, která by zkoumala tyto paradoxy, žádná z předchozích vlád raději ani nezadala. Existují však v zahraničí. A ukazují bohužel přesně tímto směrem.
Jako občan ČR požaduji od investičních pobídek více, než jsme doposud získali. Požaduji rovnocenné podmínky pro tuzemské i zahraniční investory a požaduji investice, které přinesou vysokou přidanou hodnotu a zaměří se na tvorbu dobře placených pracovních míst. Naše ekonomika zahraniční investice potřebuje. Zvažujme ale, jaký je skutečný přínos každého jednotlivého investora a zda se případná pobídka vrátí naší zemi nejen na papíře.
