Škromach do kazajky!

Josef Provazník

„Chtěli byste na nás poslat vojáky, policajty, že jo? Jenže to nejde, máme totiž demokracii“! Tak nějak takhle hezky s emocemi se prezentoval bodrý socialista a citlivý ochránce chudých mas Zdeněk Škromach při středečním soirée v parlamentu. Připomněl mi tak postavu Karla Mutla z epizody 30 případů Majora Zemana nazvané Vrah se skrývá v polích. Tento díl se točí kolem známé události v Babicích, kde byli zastřeleni tři funkcionáři místní buňky KSČ. Dodnes není zcela objasněna role STB v celém případu. Pravděpodobně v celé vydařené akci, ale soudruzi prsty měli. Náhodou jsem kousek tohoto skvostu shlédnul před pár dny na TV Barrandov. Zdeněk Škromach mi svým scestným výkřikem do tmy připomněl stejně nesmyslnou repliku hlavního Hrdiny této epizodky Karla Mutla v podání herce Petra Olivy, který se po ataku na svou osobu spravedlivě (a s pěnou u pusy) rozhořčuje asi takto: „Jak dlouho nás (komunisty) ještě budou vraždit? Jak dlouho si tohle necháme líbit“?

Jen připomínám, že děj se odehrává v létě 1951, kdy měli komunisté na triku pěkných pár desítek mrtvých a tisíce odsouzených a trýzněných vězňů.

Nedávno jsem svým článkem Spiknutí v Paroubkově hlavě posílal na odborné vyšetření Jiřího Paroubka, který tvrdil, že se proti ČSSD chystalo spiknutí. A považte, jeho organizátoři dokonce byli až z Ameriky! Zdá se, že Paroubkova paranoia se šíří mezi jeho soukmenovci rychleji, než Prasečí chřipka. Tentokrát viry napadly Zdeňka Škromacha, který se obává, že na ČSSD bude kdosi posílat vojáky. Teď jde jen o to vypátrat, kdo by to tak mohl být. Že by v tom zase měli prsty zlotřilí američtí poradci? Možná to je ale pouze sólo akce ODS a TOP 09. Nedivil bych se ovšem, kdyby v tom měli svoje peníze a know-how i premiér Fischer a ministr financí Janota. To jsou díky svým neustálým voláním po zodpovědnosti a šetření peněz krajně podezřelí. Těm také vůbec nejde o prostý lid. Vidí jen ty svá čísla, bídáci. Až vyhraje ČSSD volby , měl by se celý případ každopádně řádně prošetřit. V naší demokracii přeci není možné, aby kdosi posílal na ČSSD tanky!!!

Jestli to tak ale půjde dál, dočkají se představitelé ČSSD spíše kohorty zřízenců z psychiatrické léčebny. Dostanou slušivé kazajky, do úst dřevěný špalíček a zbytek svých dnů stráví dostatečně chráněni před americkými poradci a dalšími svými nepřáteli.

Coby odporný živnostník (takový malý buržoustík, budiž mi omluvou, že nikoho nezaměstnávám a tedy ani nevykořisťuji) pracující na ŽL z domova, mohl jsem shlédnout debatu o rozpočtu, kterou z boží milosti vysílala ve středu Česká televize. Nejdříve jsem nechtěl, bránil jsem se tomu opravdu, seč mi síly stačily. Bál jsem se, co zase uslyším z úst členů ČSSD a KSČM za perly. Hledal jsem v duchu, čím bych se mohl obrnit. Pít se mi totiž při poledni nechtělo a prášky na zklidnění nemlsám. Až jsem si vzpomněl na takovou pomůcku.

Jeden můj bývalý kolega vždy před poradou (neboli vykecávacím meetingem) tvrdil, že základ je si vzít tužku. O tu se dá „opřít“a přečkat tak v klidu exhibice některých hloupých, ale aktivních spolupracovníků. Vzal jsem si tedy tužku, k tomu list papíru a zapnul jsem televizi. Zaměřil jsem se na slova „jistoty, lid, chudí, pro lidi, důchodci, mladé rodiny, důstojný život atd.“ a další cituplná (a prázdná) slůvka, která socialisté tak rádi používají.

Nechtějte ani vědět, kolik čárek jsem ke každému z těchto slov připsal.

Když mi došel papír, začal jsem čárat na stolek. Když mi došel stolek, šel jsem na stůl. Potom mi nezbylo, než se vrhnout na bílé zdi mého bytu 2 + kk. Tento typ bydlení má daleko k paláci, a tak jsem postupoval od obýváku a kuchyně, přes ložnici, chodbu až do koupelny a na záchod velmi rychle. Čárky, kam se podíváš. Po několika hodinách mi začala slova splývat. Počínal jsem slyšet podivní zvuky a pociťoval nezvyklou únavu. Nakonec jsem začal čárat i po sobě a ocitnul jsem se ve stavu podobném transu. Po příchodu z práce mě našla přítelkyně, jak ležím schoulený před dveřmi na chodbě, jen ve spodním prádle, nejevíce příliš známek života. Prý jsem si jen stále mumlal nesrozumitelná slůvka, něco o vojácích, které je třeba zastavit, protože tu máme demogracii. Poté si všimla té spoušti v malém sídlištním bytě 2 + kk a bylo jí vše jasné. Jedním okem ještě shlédla učenou mluvu bývalého ministra Sobotky a už volala záchranku.

Tento článek píši na půl přikurtován k loži. Výhled mám do zeleně a nemohu si na nic stěžovat. I ty čárky na mém těle mi řádně vydrhli kartáčem, takže vypadám jako slušný člověk. Lékař mi doporučil, abych se ze všeho vypsal (nebo říkal vyspal?). To by prý mělo pomoci. Polykám 3 x denně pěkně barevné pilulky a již je mi o mnoho lépe. Je nás tu na pokoji celkem pět a ještě jedna postel je tu volná. Těším se, že se tu třeba setkám se Zde…Zde….k……Zde….Škro…škro….Zde…Ne, nejde to. Stále nemohu jeho jméno nejenom vyslovit, ale ani napsat. Je zcela zřejmé, že si tu ještě nějaký čas pobudu. Nejraději bych, aby to bylo minimálně do května. Obávám se, že po vyhlášení výsledků voleb bych se sem stejně vrátil. Prozatím mi držte palce. Jsem pevně přesvědčen, že se vyléčím a budu moci již brzy začít splácet dluh, na kterém s pílí a odříkáním pracovaly vlády ČS…ČS……D….ach jo, nejde to….