Šalamoun a „železná lady české justice“

Zdeněk Jemelík

Politikon a web spolku Šalamoun


Na internetu se objevila část korespondenční výměny názorů mezi spolkem Šalamoun a „železnou lady české justice“, předsedkyní Nejvyššího soudu ČR Ivou Brožovou. Jedná se v ní o nesoulad jejich názorů na svévolné chování soudců ke škodě stran řízení a na vhodnost využití kárné pravomoci paní předsedkyně proti původcům pohoršení.

Jde jen o malou část výměny názorů mezi stranami. Je proto na místě podat k ní shrnující vysvětlení a uvést ji do souvislosti s tím, co jí předcházelo.

Spolek Šalamoun se o paní předsedkyni začal vlastně zajímat až v souvislosti s její vzpourou proti prezidentovi republiky, kdy si spletla soudcovskou nezávislost s osobní božskou povzneseností nad všechny pozemské autority. Tehdy se Šalamoun postavil jednoznačně na stranu hlavy státu. Nicméně mu nezbylo než respektovat rozhodnutí Ústavního soudu ČR v její prospěch a oslovit ji vždy, když pociťoval potřebu řešit věci, v nichž právě její pravomoc byla nejvhodnějším nástrojem. Ač to může znít neuvěřitelně, v některých případech doufal, že s ohledem na svou právní filozofii bude reagovat na poškozování ústavních práv stran řízení citlivěji než formalističtí a stavovsky podjatí předsedové obecných soudů či opatrnický ministr. Naděje se ale nikdy nenaplnily.

Šalamoun se na ni většinou obracel s podněty na vyvolání kárného řízení proti soudcům kvůli svévolným zásahům do práv stran řízení. Ukázkou jsou výstřelky, popsané ve stížnosti spolku Šalamoun z 24. září 2009, která je dostupná na jeho internetových stránkách www.spoleksalamoun.com. Jedná se zde hlavně o zadržování podnětů účastníků řízení k odebrání a přikázání věci, nebo k vyloučení soudců pro podjatost, které z procedurálních důvodů musely projít rukama napadených soudců. V daných případech nedává zákon postiženým soudcům jinou možnost, než přibalit k podnětu kompletní soudní spis a vše postoupit příslušnému vyššímu soudu k posouzení a rozhodnutí. Není zde žádný prostor pro předjímání, zda může být stěžovatel úspěšný, zda jsou jeho námitky oprávněné, zda je podání podnětu účelné, zda vzniknou průtahy apod. Soudci si mohou o účelnosti a rozumnosti jednání předkladatele podnětu myslet úplně cokoliv, ale zákon jim nedává možnost, aby svůj názor realizovali bráněním jeho záměrům. A pokud tak činí, krátí ústavní právo předkladatele podnětu na soudní ochranu.

Ve výměně názorů se projevuje zásadní rozdíl v hodnocení povahy skutků Šalamounem a paní předsedkyní. „Železná lady“ chápe zadržení podání jako uplatnění nesprávného právního názoru a poukazuje na zákonnou ochranu soudcovské nezávislosti, která vylučuje vyvozování důsledků proti soudci kvůli jeho omylu. Poškozený má přece podle ní možnost domoci se nápravy následků nesprávného zásahu v rámci použití opravných prostředků a jiná opatření nejsou na místě.

Její názor je důsledkem pojetí soudcovské nezávislosti jako privilegia, neomezeného ničím : ústavou, zákonem, názorem vyšší autority, dobrými mravy, ohledy na práva účastníků řízení.

Naproti tomu spolek Šalamoun soudí, že výše zmíněné skutky mají dvě složky: jednou jsou škodlivé důsledky zadržení podání, které v některých případech skutečně lze napravit v rámci řízení k opravnému prostředku. Druhou je svévole, s kterou si soudci osobují právo nerespektovat vůli strany řízení použít zákonného prostředku k ochraně svého zájmu. Nelze hovořit o nesprávném právním názoru, protože jde o porušení zcela jednoznačného procedurálního předpisu, jenž svou povahou nepřipouští jiný výklad než ten, který mu dal zákonodárce: soudci byli povinni postoupit podání tam, kde je chtěl obžalovaný mít.

Náprava následků svévolného jednání je hypoteticky možná. Nemusí k ní ale dojít, protože opravný prostředek nebude patrně směřovat jen proti zásahu do práv strany řízení, ale bude možná obsahovat další argumenty větší závažnosti. Náprava nastane pouze tehdy, bude-li poškozený účastník úspěšný v řízení o opravném prostředku. Navíc se řízení použitím opravného prostředku prodlouží a prodraží, takže strana řízení musí nést ze svého důsledky soudcovského pochybení. Ostatně ve dvou z popsaných případů život brzy podrobí názory paní předsedkyně zkoušce: pouze vyhoví-li Nejvyšší soud ČR dovoláním postižených účastníků řízení, v nichž byla uplatněna výtka neoprávněného zadržení podání k vyššímu soudu, budou důsledky soudcovské svévole zahlazeny.

Ale i když dojde k odstranění důsledků nesprávného postupu pro poškozenou stranu řízení, samostatným prvkem zůstává krácení jejích ústavních práv, které tím nebude zhojeno. Nárok svévolně se chovajících soudců na odpustky z titulu úspěšnosti poškozené strany v řízení o opravném prostředku je nehajitelný ještě z dalšího důvodu: náprava škody není nikdy výsledkem pokání pachatelů poklesku, ale rozhodování někoho dalšího, kdo s jejich počinem nemá nic společného. Proto nemůže zpětně být výhodou pro hříšníky.

Podle stejné logiky, kterou ve prospěch svévolně se chovajících soudců uplatnila paní předsedkyně, by nemohl být stíhán zloděj, pokud se podařilo vrátit odcizené hodnoty původnímu majiteli. Každému je jasné, že krádež zůstane krádeží, i když byla ukradená věc vrácena. Paní předsedkyni to možná je jasné také, ale jen do té chvíle, než zloděje v rovnici nahradí soudce, a místo odcizené věci zaujme ústavní právo na soudní ochranu.

Při nápravě takových nesprávností je proto nutné jít dvěma cestami: poškozená strana řízení se pokusí o nápravu utrpěné škody cestou opravného prostředku, ale nezávisle na tom státní správa soudů požene pachatele nepravostí před kárný soud.

Druhým opakovaným důvodem podnětů ke kárnému řízení, s nimiž jsme se na „železnou lady“ obraceli, bylo ponižování účastníků řízení soudci. Nikdy jsme neuspěli, neboť za rozhodující důkaz pro posouzení, zda bylo zacházení s účastníkem řízení skutečně ponižující, důsledně brala pouze vyjádření provinilců. Názor poškozeného účastníka, či přítomné veřejnosti neměl v jejích úvahách nikdy váhu, protože dle jejího mínění šlo o účelová neobjektivní tvrzení. Ani pláč ponížené svědkyně nebyl důkazem špatného nakládání ze strany soudce.

Je trapné, že paní předsedkyně nepoužila svou kárnou pravomoc ani na ochranu soudců Nejvyššího soudu ČR, když je prostřednictvím televizní obrazovky znectila prvostupňová soudkyně, jejíž rozhodování v jisté kauze Nejvyšší soud kdysi vyhodnotil jako nezákonné. Domnívám se, že v tomto případě měla přímo mravní povinnost zastat se neprávem pohaněných soudců svého soudu.

Na její selhání v této věci odpověděl spolek Šalamoun návrhem exministrovi spravedlnosti Jiřímu Pospíšilovi na její kárné stíhání, samozřejmě bez výsledku. Stejně jsme dopadli, když jsme se pokusili vyvolat její kárné stíhání kvůli rozsáhlému mediálnímu znevažování prezidenta republiky.

Naše znepokojení vyvolala paní předsedkyně také ústavní stížností proti rozhodnutí soudců kárného senátu Nejvyššího soudu ČR o předání kárného řízení proti místopředsedovi NS Pavlovi Kučerovi k Vrchnímu soudu v Praze. Okolnost, že musela použít proti rozhodnutím soudců svého soudu výjimečný nástroj – ústavní stížnost – vyvolává podezření, že není pro podřízené soudce odbornou a mravní autoritou, kterou by chtěli dobrovolně následovat při výkonu práva. Projednávání této záležitosti Ústavním soudem ČR ale odhalilo její bezprostředně neetické a nezákonné jednání v kárném řízení: vystupovala v něm současně jako žalobkyně a odvolací orgán. Je to stejné, jako kdyby státní zástupce rozhodoval o správnosti postupu soudu, u kterého předložil obžalobu.

V tomto případě porušení zákona jejím jednáním konstatoval v odůvodnění usnesení Ústavní soud ČR. Exministr spravedlnosti Jiří Pospíšil ale přesto v jejím chování nespatřoval kárné provinění.

S paní předsedkyní jsme jednali také v obráceném směru: dožadovali jsme se stažení kárné žaloby na místopředsedu Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučeru, obviněného z neetického jednání v souvislosti se zásahem státních zástupců do kauzy Jiřího Čunka. Obvinění je samo o sobě protismyslné, protože zákrok je oficiálně považován za legitimní jak politiky, kteří si jej objednali, tak vedením resortu spravedlnosti, samozřejmě nejvyšší státní zástupkyní a skvadrou jejích souputníků. Nechápu, jak může být považována za neetickou účast na legitimním, eticky nezávadném řízení. (Tím neodvolávám názor, že zásah státních zástupců do kauzy Jiřího Čunka byl protiprávní.)

Po věcné stránce je nejdůležitější částí obvinění údajný Kučerův výrok o přednosti politického zájmu před nezávislostí justice. Soudkyně by měla vědět, že tento skutek, který dosvědčuje jediná nevěrohodná svědkyně, nelze obviněnému prokázat, takže za něj nemůže být odsouzen. Po vyvrácení této části obvinění pak nezůstane z argumentů kárné žaloby nic než styky pana místopředsedy s přátelským kroužkem kolem exministra Pavla Němce. Pokud jsme se již nepozorovaně nevrátili hluboko do mravů totalitního režimu, za to žádný soud Pavla Kučeru neodsoudí. Projednání kárné žaloby je tak předem odsouzeno k neúspěchu. Její stažení by bylo přirozeným a rozumným krokem, neboť celé řízení nebude ničím jiným než mařením času a energie soudců a plýtváním penězi daňových poplatníků. Tvrdošíjnost, s kterou „železná lady“ na kárném řízení trvá, vyvolává podezření, že jí jde hlavně o odvetu za vystupování obviněného na straně prezidenta republiky v době její vzpoury proti němu, tedy je projevem chování, řízeného nízkými motivy.

Poměrně velký rozsah půtek spolku Šalamoun s paní předsedkyní není náhodný. Vzhledem k jejímu vysokému postavení jsou její postoje vzorem pro chování všech justičních hodnostářů s kárnou pravomocí a zprostředkovaně podporuje ovzduší snášenlivosti vůči neetickému a případně i nezákonnému jednání soudců. Proto je na místě klást odpor její podpoře soudcovské svévole.

V současné době máme naději, že půtky ustanou, protože paní předsedkyně je na prvém místě mezi uchazeči o úřad českého soudce Evropského soudu pro lidská práva ve Śtrasburku. „Vykopávání směrem nahoru“ bylo oblíbenou metodou komunistických „kádrováků“ při řešení osudů nedotknutelných „potížistů“, jichž se chtěli zbavit. Zdá se, že metoda neupadla v zapomnění. Je ovšem otázkou, zda je nejlepším nápadem posílení soudu pro lidská práva právě soudkyní, pro kterou je nejvyšším zájmem její osobní prospěch, následovaný starostí o úzce stavovské kastovní výsady soudců a netečnou k lidským právům stran řízení.