Ještě k výročí února: naděje a omyly F. Peroutky*

Michal Petřík

Jediným cílem politiky bývá často zdrtit - „so oder so“, jak říkal Hitler, píše F. Peroutka ve sborníku svých článků z prvních tří poválečných let Tak nebo tak. Kniha však není zdrcující kritikou nastupujícího komunismu či jeho přímou paralelou s nacismem. Texty vyjadřují myšlenku a autorovo přesvědčení, že změna společenského zřízení a nastolení socialismu jsou nutné, mohou však být nicméně provedeny dvojím způsobem: jedním, který náš život obohatí a zjemní či druhým, který by jej mohl ochudit či učinit hrubším. Toto je rozcestí, na kterém podle Peroutky tehdejší česká společnost stála.

Peroutka byl přesvědčen, že „jen socialismus je možný.“ Ten pak může lidstvu přinést netušené obohacení, ale také netušené ochuzení, podle toho, jaké živly v něm nabudou převahy. Jako z pera některých dnešních intelektuálů se pak zdá jeho úvaha, že komu opravdu jde o osvobození lidské osobnosti, nesmí se lhostejně stavět k vyhlídce, že nyní může být člověk osvobozen od věky trvající nadvlády peněz, která není o nic důstojnější, než kterákoliv jiná nadvláda.

Změnu politické taktiky KSČ si bylo možno po válce povšimnout na každém kroku. Sliby živnostníkům, rolníkům i inteligenci, se kterými šla naše komunistická strana v roce 1946 do ještě relativně (a na dlouhou dobu posledních) svobodných voleb, přinesly své ovoce. Atmosféru doby glosuje autor takto: „Kdysi by si byl pořádný komunista dal spíše vyříznout jazyk, než by se přihlásil k demokracii. Nyní se k ní hlásí desetkrát denně. Kdysi byli komunisté nervosní, když se před nimi promluvilo o svobodě. Nyní píší ohnivé verše na svobodu.“ Nastupující éru vystihl úslovím: „žádáme od vás svobodu podle zásad vašich - a odpíráme vám ji podle zásad našich.“

Takto Peroutka formuluje svou „odpověď pravici,“ čili reakci na obavy pravicově orientovaných čtenářů (je zajímavé, jak silné paralely s dneškem zde můžeme vidět): otázka, kterou třeba rozhodovat není ta, zda kapitalismus za všech časů byl neschopným systémem, nýbrž ta, kdy přestává být prospěšným systémem. Dochází pak k závěru, že po nějaké době by kapitalismus dospěl do stadia, kdy by nejen pro něj, ale i pro mnoho hodnot, které považujeme za nezadatelné, vznikla situace být či nebýt. V třicátých letech -píše- se k údivu většiny ukázalo, že ta kritika, která je obsažena v socialistické bibliotéce, měla pravdu. Socialisté podle něj nepřihlížejí nečinně a jejich vlivem by se nyní každá hospodářská krize změnila v krizi politickou.

Takto vidí hierarchii kapitalismu: barbarská přednost bažení po zisku; rozum, humanita, kultura měly podle něj postavení jen v druhé řadě. Teorie o neregulovatelnosti hospodářského života je pro něj atentátem na představy o síle inteligence. Klade si otázku: vše na světě lze uspořádat rozumem mimo děje výrobní a konsumní? Tomu by skutečně živá inteligence mohla uvěřit teprve až by prohrála sto pokusů.

Dnes již víme, že jde o klasický příklad domýšlivosti intelektu. Docela prozaicky by však bylo možno namítnout, že zde přece nejde o slova bůhvíjakého teoretika plánovitého uspořádání hospodářského života, ale jen o upřímně přesvědčeného socialistu. Kapitalismus je totiž pro Peroutku výrobní a spotřební anarchie. Přirozené místo inteligence je pak podle něj na straně hospodářského plánu. Ani demokracie, ani inteligence nesmějí svůj osud spoutat s kapitalismem, dí Peroutka.

A nejde o latinskoamerického revolucionáře, ale o „solidního“ prvorepublikového novináře, který říká: „nyní jsme dospěli do stadia, kdy sociální otázku třeba vyřešit nebo zahynout.“ Socialismus je pro něj hospodářsky rozumný a lidsky ušlechtilý ideál. Budou-li k němu přitaženy všechny nejkulturnější živly a prosytí a zjemní jej, mohou se rozvinout jeho kladné prvky, kterých je více, než v kapitalismu, uzavírá Peroutka své úvahy nad námitkami zastánců pravice.

Ve své „odpovědi levici“ Peroutka konstatuje, že Košický vládní program stíhá osud mnoha slavných knih, kdy každý o nich mluví, ale málokdo je čte. Jeho zajímavým postřehem je v této souvislosti to, že kdybychom jej chtěli doslovně provádět, museli bychom se vracet zpět. Tvrdí, že bylo socializováno mnohonásobně více, než v něm bylo obsaženo. Všímá si, že je zvykem u dopisovatelů z levice, že u těch, kteří s nimi v něčem nesouhlasí, neuznávají ideové motivy ani počestnost ani rozumnost. Nad takovým člověkem mají jen tento závěr: takový muž buďto je zcela hloupý, nebo byl někým koupen.

Zároveň ale upozorňuje na to, že levice má z důvodů svého nového mocenského postavení mnohem více hmotných možností odměňovat lidi či „kupovat duše“ než pravice. Neskrývá pak ani následující: náš politický život churaví na to, že jistá vlivná část lidu je neschopna vidět v demokratech a humanistech něco jiného než mravně nebo rozumově méněcennou vrstvu a proto jimi dosti upřímně pohrdá a nepovažuje závazky jim dané za svaté. Své kritické úvahy na adresu levice vyjadřuje dále takto: Jsou-li takoví lidé, kteří nedovedou pochopit a obsáhnout svobodu, je třeba je isolovat společným úsilím všech ostatních, rozumnějších, hrdějších – nebo méně dravčích povah. Jak ale mají ony méně dravčí povahy isolovat ty dravčí, které ale navíc nedovedou pochopit či obsáhnout svobodu?

Závěrem pak už nelze rozeznat Peroutku od žádného klasického teoretika či propagátora centrálně řízené socialistické společnosti: bez socialismu, bez ústředního plánování v hospodářském životě unášely by nás mohutné moderní výrobní prostředky neznámo kam – patrně ke katastrofě. Mimo to se socialismus podle něj shoduje s mravním stavem většiny lidstva, které si přeje, aby heslo rovnosti bylo dobudováno i ve smyslu hospodářské rovnosti a rovné příležitosti pro všechny. A kde mají být záruky, že se nakonec socialismus nestane onou noční můrou, před kterou rovněž varoval? „věříme v nic jiného, než v určité vlastnosti českého lidu, které působí ve všech stranách, za všech režimů a za všech ideologií.“

Období celkového společenského, politického a ekonomického úpadku, které se u nás v tomto období právě rodilo, je dokladem toho, kam naši zemi dovedl plánující (a plánovaný) lidský rozum. Ferdinand Peroutka z přesvědčení propagoval a podporoval socialismus; pojem, jehož obsah určovali jiní; pojem, jenž poté označoval jeden z totalitních režimů XX. století. Tolik poválečný příběh člověka, vnímaného jako jeden z pilířů naší prvorepublikové demokracie a klenot naší předválečné kritické žurnalistiky.


* Vzpomínka na knihu F. Peroutky Tak nebo tak; Praha, František Borový (edice Kmen) 1947
CEP Newsletter, březen 2008