Jak se rodí fámy

Zdeněk Jemelík

Kamínek spustí lavinu, vhodně volená desinformace mediální štvanici, která mate veřejnost a občas vyústí v osudově špatné kroky politiků. Novináři by takovým situacím měli předcházet pečlivým prověřování zdrojů a pravdivosti rádoby senzačních zpráv. Bohužel se stalo zvykem, že to nedělají, protože více než o vyvážené informování veřejnosti jim jde o vzbuzování pozornosti, zajištění prodejnosti média a někdy přímo o účelové ovlivňování politického vývoje. Lze se domnívat, že někdy vyrábějí kachny na politickou zakázku.

Příkladem je opakované využívání kauzy Jiřího Čunka a na ni navazujícího jednání skvadry bývalých prokurátorů protiprávního režimu pod taktovkou nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké. Kauza se projevuje jako sopka: po klidovém období, kdy z kráteru vychází nevinné obláčky dýmu a občas se ozve vzdálené hřmění, přichází výbuch, doprovázený vrháním kamenů do všech světových stran. K poslednímu výbuchu došlo po uvolnění zprávy o zrušení rozsudku soudce Vojtěcha Cepla ml. ve sporu na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti Marii Benešové, která je prostořece označila za „justiční mafii“. Výbuchu dodala razance skutečnost, že vrchní soud současně odebral případ Vojtěchu Ceplovi ml. Všem novinářům, politikům a žalované Marii Benešové bylo rázem jasno: „mafie“ se Vojtěcha Cepla ml. bojí, proto si Renata Vesecká zařídila odebrání věci. Senát vrchního soudu byl drzou reportérkou ČT označen na „tři přadleny, které paragrafy splétají jednou hladce, podruhé obrátce“ a našlo se několik ochotných soudců a znalců občanského práva, kteří bulvarizujícím médiím dosvědčili, že odebrání případu soudci je v zásadě protiústavní a jeho použití při prvním odvolání zcela neslýchané. S urážlivými výroky o soudkyních vrchního soudu a žalobcích opět přispěchala paní žalovaná, která se chvástala, že se těší, až to divadlo pojede znova. Média spustila štvanici, která se náramně hodila Jiřímu N.Paroubkovi, aby vyvolal pátý útok na postavení Topolánkovy vlády, který mu pak (možná i pro něj překvapivě a nevhodně) tentokrát vyšel.

Toto by se nestalo, kdyby se novináři drželi etických pravidel svého řemesla a platnost vyjádření o neslýchanosti odebrání věci při prvním odvolání si ověřili, např. dotazem přímo u soudce Vojtěcha Cepla ml. nebo u odvolacího soudu. Přístupem ke zprávě dali najevo, že je nezajímá pravda tolik, jako síla rámusu, který vyvolají. Pan soudce by jim možná neodpověděl, stejně jako to udělal mně, ale možná by potřebnou informaci získali od jeho manželky, která je místopředsedkyní a tiskovou mluvčí soudu. Důvod k píli zde byl nejen obecný: exministr Pavel Němec a další žalobci včas upozornili média, že odnímání případů není v profesním životopisu soudce Vojtěcha Cepla ml. žádnou novinkou. Novináři by se určitě k pravdě dopracovali použitím práva podle zákona o svobodném přístupu informací, což je cesta poměrně spolehlivá, leč někdy zdlouhavá. Podstoupil ji spolek Šalamoun, který díky tomu může s čistým svědomím tvrdit, že média v kritickou chvíli mátla veřejnost. V dobré víře jim pomohlo několik jinak důvěryhodných odborníků, kteří však speciálně k tomuto případu neměli přesné informace.
(viz http://www.spoleksalamoun.com/preview.php?cisloclanku=2009032801)

Obecně informace o výjimečnosti odebrání věci soudci při prvním odvolání platí. Avšak nikoli ve speciálním případu soudcovských výkonů Vojtěcha Cepla ml. a možná i některých dalších (četnost výskytu jevu jsem nezkoumal). Ze sdělení obou soudů vyplývá, že nehoda odebrání věci se soudci Vojtěchu Ceplovi ml. přihodila v uplynulých dvou letech několikrát. Podle sdělení předsedkyně soudu Věry Miřacké celkem šestkrát, z toho přibližně v polovině případů hned na poprvé. Marně dumám, kolik je přibližná polovina z šesti, a co touto odpovědí paní předsedkyně zakrývá : pokud by to byly čtyři případy, už by se dalo hovořit o většině. Ostatně vydáním této zprávy spolkla paní předsedkyně hořkou pilulku. Bezprostředně po zveřejnění rozhodnutí vrchního soudu totiž tvrdila Právu, že jde o neobvyklý zákrok, s jakým se dosud nesetkala a nevěděla nic o tom, že by se soudcem Vojtěchem Ceplem byly někdy potíže. Její sdělení lze vykládat buď tak, že úmyslně klamala veřejnost, nebo neví, co se u krajského soudu pod jejím moudrým vedením děje. Nevím, která z možností je horší pro daňové poplatníky, přispívající na almužnu, kterou za svou nepochybně skvělou práci dostává z jejich peněz. Způsob, jakým paní předsedkyně informovala Právo, a ostatně i vyjádření o přibližné polovině z šesti jsou hrubá manažerská selhání, po kterých by měla následovat resignace. Nelze trpět, aby předseda soudu klamal veřejnost.

Představa o skandálnosti postupu vrchního soudu dostala pořádnou trhlinu: odebrání případu napoprvé je skutečně výjimečné, ale výše citované sdělení zpochybňuje víru médií a jimi zblblé veřejnosti, že Vojtěch Cepl ml. je výjimečně skvělý soudce. Na rozdíl od těch, kteří dštili oheň a síru na „tři přadleny“, jsem sledoval počínání pana soudce přímo v soudní síni. Vysoce oceňuji, že v rámci dokazování zveřejnil mnoho dosud skrytých procesních a skutkových zjištění o trestním řízení proti Jiřímu Čunkovi, o žádosti jeho obhájce Eduarda Bruny o odebrání věci přerovským orgánům, o usnesení NSZ z 4.6.2007, jímž bylo žádosti vyhověno, i o usnesení Arifa Salichova, jímž bylo Čunkovo trestní řízení zastaveno. Poskytl tím účinnou podporu všem pochybovačům, kteří až dosud téměř naslepo tvrdili, že zásah NSZ a vše, co po něm následovalo, bylo protiústavní a nezákonné: od Ceplova procesu aspoň přibližně vědí, jak se věci mají. Naproti tomu odůvodnění rozsudku ve mně vyvolává dojem, že jsem sledoval jiné soudní řízení než to, k němuž se dílko Vojtěcha Cepla ml. vztahuje. Bylo by špatné, kdyby vrchní soud naložil s rozsudkem jinak, než se stalo, zvlášť když jeho vady jej přivedly až k poznání, že se pan soudce zjevně špatně orientuje v základním právním předpisu (tj. v občanském soudním řádu). Nekonala se tedy taškařice ve prospěch „justiční mafie“ na objednávku Renaty Vesecké, ale justice si jednou počínala tak, jak jí zákon káže.

Podobně by to dopadlo, kdyby se novináři a různí jimi nabuzení veřejní činitelé zajímali o pozadí druhé, souběžně napadané „senzace“: předání kárného řízení proti místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlu Kučerovi od Vrchního soudu v Olomouci k Vrchnímu soudu v Praze. Pochybnost o zárukách nepodjatosti olomouckého soudu vyslovil původně ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, jehož návrhu na předání věci z Olomouce do Prahy kárný senát Nejvyššího soudu ČR nevyhověl. Je třeba vědět, že se tehdy před rozhodováním změnilo složení senátu tím, že se souhlasem Ivy Brožové v dvojjediné kontroverzní roli předsedkyně kárného soudu a kárné žalobkyně odstoupil předseda senátu. Pavel Kučera pak podal vlastní návrh na delegaci jeho případu do Prahy teprve tehdy, když byl se souhlasem předsedy olomouckého soudu za podivných okolností odňat svému zákonnému soudci-původnímu předsedovi kárného senátu - a dověděl se to až po několika týdnech z obsílky k veřejnému jednání. Tentokrát kárný senát pod vedením původního předsedy návrhu vyhověl: je to důkaz, že obžalovaný má právo se znepokojovat kvůli změnám v obsazení senátů, jež mají rozhodovat o jeho osudu.

Zábavná je představa výrobců „kachen“, že kroky Pavla Kučery vedla naděje, že mu místopředseda vrchního soudu Jaroslav Bureš zařídí zprošťující rozsudek. Podle stejného vzorce myšlení lze totiž také očekávat, že v takovém případě by se nespokojená žalobkyně Iva Brožová odvolala, a předhodila by obžalovaného odvolacímu senátu, složenému z jejích podřízených, kde by mu zařídila přísný trest… Ať dopadne řízení proti Pavlu Kučerovi jakkoli, vždy se pak najde někdo, kdo bude přesvědčen o zmanipulování jeho výsledku: změn v senátech a přetahování o příslušnost prvostupňového senátu je tolik, že nestrannost soudu bude vždy zpochybnitelná. Nejlepším řešením by bylo stažení obžaloby, postavené na neprokázané domněnce, že Pavel Kučera pronesl sporný výrok, který ovšem slyšela jen ostravská krajská státní zástupkyně Zlatuše Andělová. Ostatně chápat inkriminovanou větu o přednosti politických zájmů před nezávislostí justice jako návod pro státní zástupce k zásahu do kauzy Jiřího Čunka může jen paranoik. Pavel Kučera nemá vůči státním zástupcům žádnou pravomoc a určitě to nebyl on, kdo přiměl Renatu Veseckou, aby kvůli záchraně Jiřího Čunka vědomě vystavila riziku vlastní kariéru.

Podstatné je, že těch, kteří kvůli domnělé výjimečnosti rozhodnutí vrchního soudu o rozsudku soudce Vojtěcha Cepla ml. házeli bláto na „tři přadleny“ a také na žalobce v řízení proti Marii Benešové, byl slušný zástup, ale omluvit se nepřijde nikdo.