Ukradená Toyen

Dušan Šrámek

Policejní odposlechy vypovídají o pozadí krádeže obrazu Severní krajina

Toyen byla nejvýznamnější českou malířkou a její obrazy se dnes prodávají v řádu miliónů korun. Marie Čermínová, což bylo civilní jméno TOYEN, neměla jednoduchý život. Stejně tak na tom jsou i některá její díla. A o vlastnictví jednoho z nich právě probíhá urputná bitva.


Na jedné straně oprávnění majitelé, na straně druhé parta podnikavců kšeftujících s uměním, která se snaží majitele o obraz připravit. A mezi nimi přešlapuje rozpačitý stát. "Stále věřím, že nakonec zvítězí spravedlnost a obraz se nám opět podaří získat nazpět," říká jeden z okradených, vnuk původní majitelky obrazu Severní krajina Prokop Filípek.

Severní krajinu namalovala Toyen v roce 1931. Od ní ji vzápětí získal prvorepublikový advokát a levicový politik Ivan Sekanina. Ten ji daroval své sestře jako svatební dar. Obraz s rodinou prožil celých šedesát let, druhou světovou válku i éru komunismu. Na rozdíl od Sekaniny, který skončil v koncentračním táboře. Samotná Toyen zemřela v roce 1980 v pařížském exilu.

ZLODĚJ ZE SOUSEDSTVÍ

Současný příběh slavného obrazu, jenž patří k vrcholným dílům artificielismu, se začal odvíjet v roce 1992. Tehdy ho ukradl jistý mladík ze sousedství, který se v domě rodiny Filípkových velmi dobře vyznal. Věděl, že obraz má určitou cenu, protože se koncem osmdesátých let účastnil fotografování Severní krajiny pro německý katalog. Po jeho odcizení se jej snažil prodávat po benešovských hospodách - v řádu desetitisíců korun.

I když Filípkovi okamžitě krádež oznámili benešovské policii a identifikovali i pachatele, ta se k celému případu stavěla přinejmenším laxně. Nakonec zloděje dohnal syn okradené majitelky sám. Jenže už bylo pozdě. Mezitím povedený soused stihl obraz prodat. Dnes už je venku z vězení. Z pětiletého trestu si za dobré chování odseděl polovinu a není schopen ani splácet škodu, kterou krádeží způsobil.

Obraz mezitím doputoval přes několik překupníků až na Slovensko. Na několik let se po něm slehla zem. Nakonec se dostal do rukou známého pražského galeristy Josefa Antoše. Ten jej v roce 1996 prodal jistému Josefu Běhunčíkovi. Jde o bývalého důstojníka armády, jehož jméno není zase tak úplně neznámé. Začátkem devadesátých let totiž kvůli němu interpeloval tehdejší poslanec Michal Kraus z ČSSD ministra obrany Antonína Baudyše kvůli podezření z machinací s armádním majetkem.

Bývalý lampasák se i jako důchodce věnuje prodeji vojenského materiálu. Mimo jiné obchoduje s Ruskem. Reflex má k dispozici odposlechy, kde dotyčný tvrdí, že Rusko je přesně ta země, kam by Severní krajinu nabídl, pokud by se mu ji nepodařilo prodat v České republice.


ROLE POLICIE

Jestliže se policii nepodařilo obraz zajistit už ve chvíli krádeže, měla k tomu příležitost znovu před třinácti lety. Ani nový pokus ale nedopadl slavně. Okradeným majitelům, kteří do té doby neměli o obraze žádné zprávy, totiž e po Novém roce 1996 telefonuje jejich známý, pražský majitel antikvariátu Ztichlá klika Jan Placák. Sděluje jim, že se ve svém antikvariátu sešel s největším znalcem díla Toyen, Karlem Srpem. Ten mu jen tak mezi řečí sdělil, že ví o tom, že se na trhu právě obchoduje s kradenou Severní krajinou. V této souvislosti padá jméno prodávajícího galeristy Josefa Antoše.

Filípkovi proto okamžitě oznamují tuto skutečnost na Policejním prezídiu. Jenomže když letos, poté, co se obraz opět vynořil, zjišťovali, co policie ve věci učinila, tak se nenašel ani tehdy sepsaný zápis. Prý byl spis mezitím skartován, protože se nic konkrétního nezjistilo. Kvůli tomu se nepodařilo nakonec prokázat ani to, že policie s Antošem vůbec mluvila, a zda již v té době dobře věděl, že je obraz kradený. Na telefonický dotaz paní Filípkové v lednu 1996, co policie u galeristy Antoše zjistila, měli kriminalisté z Policejního prezídia pohotovou odpověď. "Vše zatloukli." Dnes již víme, že Antoš kradený obraz 8. ledna 1996 Josefu Běhunčíkovi prokazatelně prodal.

PODIVNÁ SMLOUVA

Josef Běhunčík má dokonce na obraz kupní smlouvu. Jenže přinejmenším hodně podivnou. "Na smlouvě není uvedena například ani cena, za niž byl obraz koupen, a celá působí tak, jako by se jednalo o prodej rohlíků, a ne o něco, co může mít několikamiliónovou hodnotu. Přitom právě na základě této podivné smlouvy se cítí být majitelem obrazu," říká Filípek. Ve smlouvě ale zato nechybí jedna pozoruhodná informace - že na obrazu neváznou práva třetích osob. Proč právě tato zmínka?

Běhunčík se totiž ze všech sil snaží šířit iluzi, že netušil nic o tom, že obraz je kradený. Nebýt toho, že chce obraz nyní prodat, by mu jeho verze možná i vyšla. Jenže něco jiného je mít takové dílo vystavené někde doma a ukazovat je pár dobrým známým a něco jiného je pokusit se s ním obchodovat.


Jakoukoli informaci o historii obrazu, o jeho bývalých majitelích ani ostatní základní údaje o díle kupodivu nepřináší ani znalecký posudek, jejž si nechal vypracovat, když obraz kupoval. Pouze uvádí jako odhadní cenu tři a půl miliónu korun. Zato se v tomto znaleckém posudku píše, že obraz byl restaurován v roce 1995 v Národní galerii. Jenže to je naprostá lež. Jedna z těch, které měly koupi legalizovat. Stejně tak jako Běhunčíkovo tvrzení před vyšetřovatelem, že jím koupený obraz měl jiné rozměry než ten, jenž byl zveřejněn na stránkách Interpolu. Objevily se dokonce i spekulace o možné autorské kopii. Že je to naprostý nesmysl, však musel Běhunčík vědět a možnost autorské kopie odborníci včetně Karla Srpa naprosto vylučují. Následné jednání navíc vypovídá, že všem zúčastněným muselo být jasné, že to s těmi "neexistujícími právy třetích osob" k originálu obrazu je přinejmenším podivné.

CO S TOU BÁBOU?

Někdy v průběhu roku 2007 kontaktuje rodinu Filípkových sběratel uměleckých předmětů Patrik Šimon a sochař Pavel Filip. Sdělují jí, že mají zájem o koupi obrazu Severní krajina. Jméno tehdejšího majitele však odmítali uvést. Přestože na smlouvě mezi Antošem a Běhunčíkem bylo uvedeno, že na díle neváznou žádná práva třetích osob, snažili se přimět Mladu Filípkovou, aby od jakýchkoli práv k obrazu odstoupila. "Nic snad necharakterizuje celou partu lépe než záznamy z telefonních odposlechů. Zatímco mé matce mazali med kolem úst, mezi sebou se o ní bavili jako o bábě, které by se třeba nakrásně mohlo nechat rozbít hubu, a že místo obrazu uvidí leda tak zarámované hovno," vzpomíná majitelčin syn.

Za vzdání práv k obrazu povedená dvojice nabízela Filípkovým necelé dva milióny korun. Jenže sami měli v plánu následně obraz prodat nejméně za dvanáct miliónů. Rozhodně se nejedná o nadsazenou částku. Severní krajina patří k tomu nejlepšímu, co kdy Toyen namalovala, a před nedávnem byl jiný obraz od téže autorky prodán v aukci dokonce za dvacet miliónů. Samozřejmě že taková částka už by dokázala zabezpečit všechny zúčastněné.


POLICIE ZASAHUJE

Filípkovi na hru s odstoupením od práv k obrazu naoko přistoupili. Jenže ve skutečnosti informovali policii. Obraz totiž nebyl neznámý. Už od doby krádeže visel v databázi Interpolu v kolonce ukradených děl. Policie nainstalovala v bytě Filípkových kameru, odposlechy, a začala dokonce nahrávat telefonní hovory. Ani na jedné ze tří schůzek ale pánové neprozradili držitele obrazu. To, že je v držení Běhunčíka, zjistila policie až z odposlechů. Ten nakonec policii obraz vydal. Ale až ve chvíli, kdy byl o to požádán.

V současnosti je proti němu i jeho vyjednavačům vedeno trestní stíhání. Důvod stíhání je poměrně jasný. "Obraz se stal pravděpodobně předmětem legalizace výnosů z trestné činnosti. Dva obvinění muži podnikali kroky vedoucí k prodeji zmíněného obrazu se zdáním jeho legálního původu," říká mluvčí protikorupční policie Roman Skřepek. V současné době je obviněna celá povedená trojice "milovníků umění". Obvinění jsou stíháni na svobodě a v případě, že soud uzná jejich vinu, hrozí jim trest odnětí svobody od dvou do osmi let.


CHMELÍČEK TO ZAŘÍDÍ?

Mají oprávnění majitelé vyhráno? Ale kdepak! Jsme přece v Česku, kde má každý podvodník více práv než jeho oběť. Josef Běhunčík totiž podal žalobu na určení vlastnictví. Začal tvrdit, že obraz nabyl v dobré víře a že jej vlastně vydržel, protože jej koupil před více než deseti lety. Podle mluvčího protikorupční policie až do pravomocného rozsudku soudu bude obraz uložen na Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. A tak mají Filípkovi zase smůlu. Z obrazu za více než deset miliónů jim zůstal jenom původní rám.

Není vůbec jisté, zda se jim nakonec obraz vrátí. V odposleších se totiž Běhunčík baví o tom, že sežene právníka, který má policii pod palcem. V občanskoprávním sporu jej přitom zastupuje advokát, jenž to skutečně "umí" - obávaný šéf pražské a středočeské komunistické Státní bezpečnosti Antonín Chmelíček. Že by měl i dnes tak dlouhé prsty?

"Osobně jsem stoprocentně přesvědčen, že všichni moc dobře věděli, že obraz Severní krajina je kradený. Jednotlivé kroky totiž nedávají žádnou logiku. Navíc je to mezi lidmi zabývajícími se uměním tak známá věc, že to ani nepřipouští jiný výklad," uzavírá Filípek. Sestra Ivana Sekaniny se návratu obrazu rodině již nedožila. Dožijí se této satisfakce alespoň její potomci?