Novoroční zamyšlení

Radim Lhoták

Bývá zvykem, když se uzavírá starý rok, trochu se zamyslet nad tím, co nám přinesla minulost a jaké výhledy nás těší či trápí v očekávání roku příštího. Podle prezidenta Václava Klause byl rok 2007 tím nejlepším, co nás Čechy dosud potkalo. Jde asi o to, z jakého úhlu se věci posuzují. Pokud člověka zajímají pouze statistické ročenky ekonomického růstu a hodnotu svobody přepočítává na množství materiálních statků v soukromém vlastnictví bohatých jedinců, potom to tak asi může vypadat. Já ale názor pana Klause nesdílím.

Moderní doba se vyznačuje povrchním racionalismem a vládou hmoty nad duchem. Tento přízemní a zničující trend bohužel doznal v době nedávno minulé své utvrzení. Jeho důsledkem je krize ducha a vědomí, vedoucí až k jeho úplné ztrátě. Jak se zdá, zatím nic nenaznačuje obrat k lepšímu. Ba právě naopak. Vlády moderních států splétají stále hustší a rozporuplnější síť represivních zákonů, justice pod vlivem ztráty vědomí a posledních zbytků morálních zásad ve společnosti vyrůstá nad hlavy občanů jako děsivé monstrum bezduchého tyrana bez špetky smyslu pro spravedlnost. Co také očekávat od soudních úředníků v roli soudců, jejichž jediným mravním kodexem je kariéra, samolibost, peníze, mafiánská solidarita a kupecké počty rozdělující právo na hromádky hmotných přídělů a výhod podle míry soudcovské empatie k sociálně slabším či k mocné ruce dlouhých prstů těch, ze kterých může něco kápnout. Do toho řve svá genderová hesla o rovnosti pohlaví feministická lobby, která se zježenými chlupy doktora Mengele aplikuje svoje smrtelné experimenty do nejintimnějších sfér našeho života a ničí tak základy lidské pospolitosti, jakými donedávna ještě byla rodina a její patriarchální řád.

Nevím, koho nadchne vyšší kupní síla obyvatel či alarmující nárůst zadluženosti lidí bažících po hmotných požitcích, jichž si chtějí užívat hned tady a teď, dokud je ještě z čeho brát, dokud příroda vydává své plody, dokud hlavní zdroje existence naší skvělé sebestravující civilizace nedosáhly úplného dna. Může snad takový vývoj odrážet cestu lidí ke štěstí a blaženosti? Omyl. Hlavním zdrojem lidského štěstí je a vždy bylo zakotvení v lidské pospolitosti, která dává člověku identitu, sebevědomí, pocit příslušnosti i zastání v případě jakékoliv nouze. Žel nový rok se rodí ve znamení rozkladu rodiny a rodina je posledním společenstvím nesoucím atributy lidského zázemí v našem atomizovaném a odcizeném světě. Konec rodinné pospolitosti znamená také konec jakéhokoliv lidského zakotvení pro člověka z této konzumní a individualistické společnosti, především však pro naše děti. Konec rodinné pospolitosti nutně přivodí i konec lidskosti v jejím tradičním a přirozeném pojetí, k němuž se řadí takové životní hodnoty jako láska, soucit, vzájemnost, morální záštita, humanita i moudrost.

Často jsme v poslední době slyšeli o právech dítěte. Dítě je nevinné stvoření a velice se hodí dát si je do štítu, abychom svým cílům přiřkli punc ušlechtilosti. Ve jménu dětí dokážou ženy ospravedlnit i ty nejnižší a nejprimitivnější sobecké sklony, ve jménu dětí dokáže justiční mašinérie udělat z mužů otroky. Zní zdánlivě rozumně, když matka obhajuje práva svého dítěte ve vztahu k zavrženému otci slovy: „Právo dítěte je nárok na to, dostávat pravidelně najíst, být vhodně oblečeno a mít střechu nad hlavou. A to je bez diskuze i povinnost otce, aby se těchto práv dítěti dostalo.“ (Převzato z diskusního příspěvku rozvedené matky na serveru K213)

Ptám se, od kdy je uspokojování žádostí a potřeb člověka předmětem vymahatelného práva? Je vůbec možné, aby soudní moc přikazovala člověku, nakolik musí vyhovět potřebám svých dětí? Zákony mají vytvořit takové podmínky a pravidla lidského jednání, aby každý člověk měl možnost svobodně uskutečňovat své vlastní záměry směřující k uspokojování jeho vlastních potřeb bez omezování cizí silou či mocí. Rozhodně nelze ospravedlnit takové zákony, které přikazují uspokojování potřeb jednoho člověka někomu jinému, pokud onen jeden člověk neodvádí přikázanému pečovateli patřičnou protihodnotu. Co je nedospělému dítěti po penězích? Vůbec nic. Co je nedospělému dítěti po způsobu jeho ošacení a velikosti domu, ve kterém bydlí se svými rodiči? Vůbec nic. Jeho základním zájmem je zázemí celistvé rodiny, pocit spolehlivého řádu v rodině, bezpečí a lidského zaopatření bez ohledu na peníze, chudobu nebo bohatství, jakým je obklopen. Tento zájem rovněž nelze přikázat, ale je nanejvýš vhodné, aby měl oporu v morálním vědomí společnosti a v zákonech podporujících úplnou rodinu.

Současná opatrovnická praxe státu bohužel činí pravý opak. Jsou zajisté různé formy podpory úplné rodiny. To nejmenší, co však může stát pro věc udělat je, že nebude podporovat matky samoživitelky na úkor genetických otců. Vyživovací povinnost je jařmo odloučeného rodiče, většinou otce, který přestal být součástí rodiny, a důvod k sobeckému kalkulu matky, která si děti přivlastnila bez ohledu na jejich potřebu i právo. Pokud by se otec na péči o své děti podílel jako matka, jistě by žádné peníze matce dávat nemusel. Rodinu rozvedených manželů tvoří matka a její děti, případně její nový partner. Alimentační represí genetických otců se stát zbavuje své sociální podpory neúplných rodin. Jak pokrytecký postoj státu, který si říká sociální, když si uvědomíme, že vede k rozvratu původních rodin a odloučeným otcům znemožňuje ujmout se své role v nové rodině.

Ještě větší morální problém působí případ, když dospělé dítě požaduje výživné, zatímco se jako nezaopatřené připravuje na své budoucí povolání. Může dospělé dítě požádat své rodiče o peníze na studia? Jistě, že může. Je přijatelné a morální, aby tyto peníze mohlo vydírat ze svých rodičů soudní cestou, aniž by mu je rodiče chtěli dát, nebo na takové studium vůbec měli? To rozhodně ne. Přesto jsme dnes a denně svědky takového rozhodování soudů proti otcům, kterým před tím byly jejich děti stejnou mocí ukradeny. Je absurdním a zrůdným paradoxem dnešní doby, když na jedné straně média vyvolávají nejhlubší soucit s opuštěnými či zdravotně postiženými dětmi, přitom na druhé straně zarputile přezírají, kterak náš vlastní stát svojí represivní mocí doslova ničí životy tisícům osamělých otců, z nichž je schopen udělat i nuzné bezdomovce a lidské trosky bez práva na důstojnou existenci. O mentálním pokřivení dětí vychovávaných samotnými matkami ani nemluvě.

Vstupujeme do nového roku 2008 a bylo by na místě si přát, aby tento rok byl v něčem lepší, než ten minulý. Přejme si proto, abychom našli způsob, jak zastavit generační úpadek společnosti, jak navrátit rodině její smysl i význam. Pouze úplná rodina může přinést novou generaci fyzicky i duševně zdravých lidí, pro něž lidskost a řád nejsou prázdnými pojmy. O jakém řádu to mluvím? Prastará moudrost hermetiků praví: „Jest pravdivé, jest jisté, jest skutečné, že to, co jest dole, jest jako to, co jest nahoře, a to, co jest nahoře, jest jako to, co jest dole, aby dokonány byly divy jediné věci. A jako všechny věci byly učiněny z jediného, za prostředkování jediného, tak všechny věci zrodily se z této jediné věci přizpůsobením.“

Nuže, přejme si, aby jednota vesmíru, lidského světa i rodiny byla navrácena, aby řád otce stvořitele a nejvyššího mudrce byl ctěn a dodržován i ve světě lidí, aby znovu zavládla moudrost patriarchů ve státě i v rodině, aby se muži znovu ujali role pravých otců národa a převzali vládu i odpovědnost za posvátný řád věcí v souladu s přírodou, tak jako božská prozřetelnost vládne nade všemi.