Klimatické změny jsou přirozené

Marek Loužek

Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) přinesl ze španělské Valencie „převratnou“ informaci, že změny klimatu probíhají. Protože až do poloviny prosince probíhá na indonéském ostrově Bali další celosvětová konference OSN o klimatu, nabízejí se vážné otázky.

Jsou změny klimatu přírodní proces, nebo jsou způsobeny člověkem? Mají politici reagovat zaváděním regulací, nebo je na místě spíše klid a pokora?

Změny klimatu byly, jsou a budou. I v budoucnu se budou střídat doby oteplování i ochlazování bez ohledu na lidské jednání. Problém je politický.

Jak argumentuje emeritní profesor Virginské univerzity Fred Singer, kvůli chybné ideji, že vlády mohou a musí něco dělat s klimatem, se sahá k opatřením, která poškozují národní ekonomiky, snižují životní úroveň a zvyšují chudobu.

Generální tajemník OSN Pan Ki-mun tvrdí, že dnes už vědci o změnách klimatu mluví jedním hlasem. Nemluví. Oregonská petice, kterou podepsalo 20 tisíc vědců, či heidelberský apel, který podepsaly 4 000 vědců (mezi nimi 72 nositelů Nobelových cen), přesvědčivě ukázaly, že žádný jednotný hlas vědců v této otázce neexistuje.

Skleníkové plyny nevadí

Představa, že zvyšování koncentrace oxidu uhličitého nás postupně zahltí, je nesprávná. Skleníkové plyny tvoří jen asi jedno až pět procent atmosféry. Z tohoto malého množství 95 procent připadá na vodní páru, zbytek 3,6 procenta tvoří oxid uhličitý. Pokud kvůli malému zlomku CO2 v atmosféře zasedá OSN, není to normální. Emise způsobené člověkem jsou zanedbatelné.

Teplota na Zemi za uplynulých šest set milionů let silně kolísala.

Dlouhodobá souvislost mezi úrovní oxidu uhličitého a globální teplotou Země je sporná. Kde je naopak souvislost jednoznačná, je vztah mezi počtem slunečních skvrn a průměrnou teplotou na Zemi.

Vzhledem k tomu, že Slunce je nejvýznamnějším faktorem přírodních procesů, je průběh změn klimatu nezastavitelný.

Bojovat s klimatem je jako bojovat s počasím - bojovat s tím, že prší nebo že svítí slunce. Přírodním procesům bychom se měli přizpůsobit, nikoli se je snažit změnit. Proto jsou správná adaptivní opatření, nikoli regulace emisí.

Když prší, bereme si deštník. To je rozumná reakce. Ale bojovat s počasím, bojovat s klimatem je nesmyslné. Jak argumentuje ředitel britského International Policy Network Julian Morris, údajné dopady klimatické změny jsou jen rozšířením současných problémů (hlad, nedostatek vody, nemoci). Pokud se je podaří vyřešit nebo zmírnit, dopady nebudou žádné, nebo budou dokonce kladné.

Za sto let na tom bude průměrný obyvatel rozvojového světa lépe než průměrný občan v průmyslovém světě v roce 1990 - bez ohledu na to, co se stane s klimatem.

Mamuty také nikdo nelituje

Obava z vymírání druhů je přehnaná. Druhy vymíraly i dříve. Neděsí nás, že už mezi námi nežijí mamuti, pravěké přesličky či trilobiti. V přírodě probíhá vymírání druhů a vznik druhů nových neustále. Počet druhů na světě přesto stoupá, protože se neustále objevují druhy nové. Nikdy nebylo tolik druhů jako nyní.

Bývalý ředitel kanadského Fraserova institutu MichaelWalker nabízí teorii kreativní nečinnosti, podle níž by byla nečinnost politiků lepší než unáhlená opatření.

Věda je vždy nejistá, ačkoli voliči jsou přesvědčeni, že je jistá. Politici si v hysterické atmosféře netroufnou nedělat nic. Lepší by však bylo nepropadat panice a zůstat střízlivý.

Změna klimatu, k níž došlo ve 20. století, nepředstavuje z dlouhodobého hlediska nic mimořádného. To, že někde roztávají ledovce, neznamená, že to způsobuje člověk. Počet ledních medvědů, jejichž osud dojímá západní televizní diváky k slzám, stoupl z pěti tisíc v roce 1950 na dnešních dvacet pět tisíc.

V otázce globálního oteplování mezi vědci shoda neexistuje. A je to dobře.