Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Tandemokracie a soudcokracie

Jefim Fištejn

51PRO 4/2008

Zatímco svět očekává, že mocenská rošáda v Rusku by mohla přinést aspoň drobný úkrok k demokracii, v Turecku se vaří o něco silnější káva – tamější Ústavní soud rovnou ruší vládnoucí stranu.



Obleva, nebo přízemní mrazíky?

Četné náznaky toho, jak bude záhy vypadat ruská politika vůči Západu, jsou patrné již dnes, jen z nich umět vybrat ty rozhodující. Rusko totiž nyní prožívá docela ojedinělé období ústavního dvojvládí, nebo chcete-li, mezivládí. Na povrchu je ticho před bouří: stávající a zvolený prezident ujišťují občany, že tvoří mimořádně harmonický pár. Politologové toto pro Rusko zcela exotické uspořádání přezdívají trefným novotvarem „tandemokracie“. V samotném Rusku však málokdo věří, že Putin osm let budoval mocenskou vertikálu, jež se sbíhá do jednoho jediného bodu jen proto, aby ji dnes lehkomyslně rozštěpil ve dvojstěžňovou konstrukci. Dvouhlavý orel je dobrý ve státním znaku, v přírodě však takové zvíře neexistuje. Tradiční kremlinologie nyní chytá druhou mízu, a tak znalci se pokoušejí vytušit příští „generální linii“ Kremlu v nedávných jmenováních. Ty, co provedl Putin, nic dobrého pro Západ nevěští – pokud samozřejmě Putin jimi nechtěl prokázat svůj pověstný smysl pro humor. Tak třeba velvyslancem Ruska v NATO jmenoval Dmitrije Rogozina – člověka, který celou svou politickou kariéru postavil na propagandě nenávisti právě vůči této organizaci. Byl mimochodem také zakladatelem nacionalisticko-šovinistické strany Vlast, jejíž malinko přebarvenou verzi chce Jiří Paroubek nyní prosazovat do Socialistické internacionály coby sociálnědemokratickou formaci. Půvabná jsou i další Putinova jmenování. Již delší dobu byl ruský prezident těhotný nápadem zřídit instituce, které by dohlížely na dodržování demokratických norem a zejména lidských práv v zemích Západu. Nyní se dobré dílo podařilo: za nehorázné peníze byla otevřena tzv. Centra pro monitorování a rozvoj demokracie na Západě, jedno v Paříži, druhé v New Yorku, další jsou na cestě. V Paříži prosazování demokratických norem bylo svěřeno historičce Natalii Naročnické známé svým obsáhlým dílem, v němž přesvědčivě dokazuje, že celé dějiny Evropy, toť příběh ruského boje s anglosaským spiknutím. Ameriku zase bude učit demokracii Andranik Migranjan, který sice anglicky neumí, ale zato mohutně napomáhal svou publicistikou k nárůstu protizápadních a zejména protiamerických nálad v Rusku.

Za nejzdařilejší pokládají politologové jmenování Anatolije Serďjukova ministrem obrany, i když bylo původně vnímáno spíše jako další Putinův žertík. Serďjukov, civilním povoláním obchodník s nábytkem, zahájil v armádě reformu, kterou mnozí pokládají spíše za ekonomický audit a reakce armádních kruhů byla tak prudká, že se jí v ruském tisku neřekne jinak, než vzpoura generálů. Nový ministr začal klást podřízeným nepříjemné otázky typu „Kam se poděly všechny ty peníze?“, na které vojáci nejsou zvyklí odpovídat. Podivil se třeba tomu, že na území vojenských újezdů rozsáhlejších, než je celé Švédsko, vznikají útulné vilové zástavby v místech, která jsou na vojenských mapách označena jako střelnice nebo tankodromy. Když někdo pokládá vojákům tam impertinentní otázky, neměl by se divit, že se generálové bouří.

Na druhé straně nezdolný optimista může také vysypat z rukávu řadu narážek na to, že změny, jež čekají Rusko, budou spíše k dobrému. Petrohradský soud navzdory zvyklostem osvobodil předsedu místního oddělení strany Jabloko Maxima Reznika, ačkoli měl dostat těžký žalář za to, že při zatýkání zbil tucet mírumilovných milicionářů. Evropská univerzita ve stejném městě, známé to semeniště nespokojenců, jejíž činnost byla pozastavena z důvodu požární nebezpečnosti, byla náhle shledána požárně bezpečnou a znovu otevřena. Prezident Medveděv, zatím stále na lavičce náhradníků, prohlásil hned ve svém prvním rozhovoru deníku The Financial Times, že nade všechno mu leží na srdci svrchovanost zákona a práva v ruské společnosti. Zábavně se tato nejistota obráží v chování těch propagandistů, kteří se doposud vyznačovali obzvláštní zuřivostí v jitření protizápadních nálad. Televizní a rozhlasoví moderátoři, kteří ještě včera v přímém vysílání zažívali záchvaty profesionální padoucnice, když mluvili o zákeřných plánech amerického imperialismu, nyní spíše mírní své vzteklé hosty a mumlají cosi o užitečnosti mezinárodního partnerství.

Odpověď na otázku „Čeká na Rusko obleva, nebo spíše přituhne?“ zatím nemůže být jednoznačná. Aspoň pro začátek není na závadu kapka realismu. Dmitrij Medveděv je produktem stávajícího politického systému. Je prý výtečným právníkem, takže nemůže nechápat, že jak parlamentní, tak prezidentské volby v Rusku neměly v sobě špetku legitimity. Nevypadá jako politický sebevrah, aby chtěl tento systém dobrovolně zbourat. Na druhé straně nemůže nechápat také to, že realizace programu, který naznačil ve svém krasnojarském projevu, kde hned prvním bodem je vytvoření demokratických a právních institucí, si žádá zcela jiný politický systém. To znamená, že dříve nebo později bude muset stávající systém „rozmrazit.“

Předposlední soud

V poslední době se u nás stále urputněji rozhořívá spor o postavení soudní moci v politickém systému. Dobrou ukázkou toho, že soudcokratický systém lze potkat také v moderní době, je čerstvý příklad Turecké republiky. Nikde jinde by ani nepřicházela v úvahu možnost, že by soud mohl zakázat politickou stranu, která v posledních pěti letech zemi vládne a teprve před devíti měsíci přesvědčivě vyhrála všeobecné volby. To, co jinde vypadá bizarně, je v Turecku realitou. 31. března Ústavní soud souhlasil jednomyslně s posouzením návrhu státního návladního na zákaz Strany spravedlnosti a rozvoje, jakož i na pětiletý zákaz politické činnosti pro 70 stranických funkcionářů včetně předsedy vlády Recepa Erdogana. Velkou většinou hlasů zároveň rozhodl o zahájení stejného procesu proti prezidentovi Turecka Abdulláhu Gülovi.

Ve striktně sekulární Turecké republice, založené ve 20. letech minulého století „otcem všech Turků“ Kamalem Atatürkem, se tento poněkud protismyslný postup opírá o bohatou tradici. Předchůdce současné Strany spravedlnosti a rozvoje – Strana blahobytu – byla zakázána teprve před deseti lety, krátce poté, co armáda odvolala z funkce tehdejšího premiéra a lídra strany Necmettina Erbakana. Tehdy, stejně tak jako nyní, státní zástupce vysvětlil svou žádost o zákaz tím, že vládnoucí strana je islamistická, a tudíž je podezřelá z podvratné protisekulární činnosti. Současný premiér Erdogan, v té době starosta Istanbulu za Stranu blahobytu, strávil dokonce nějakou dobu v káznici za to, že na veřejnosti citoval verše islámského básníka.

Je to něco jako pokus dvakrát vstoupit do stejné řeky, jenže od konce 90. let v ní uplynulo mnoho vody. Nynější vládnoucí strana nejenže změnila název, ale ze svého programu značně vyluhovala islamistický obsah. Zatímco Strana blahobytu maximálně dala dohromady křehkou vládní koalici, nynější vládnoucí strana disponuje drtivou parlamentní většinou. Vláda premiéra Erdogana je pokládána za absolutně nejvýkonnější v poválečné době. Zgruntu překopala trestní právo, poskytla rozsáhlá práva Kurdům, jiným menšinám a ženám, podřídila armádu civilní kontrole a spravuje nyní stabilní a rychle rostoucí národní hospodářství. Její vítězoslavná cesta byla v roce 2005 korunována cenou, o kterou se turecké vlády marně usilovaly po celých posledních 40 let: Evropská unie zahájila s Tureckem přístupová jednání.

Není divu, že minulého července turečtí voliči znovu pověřili vedením země právě Erdogana a jeho stranu. To však přivedlo k bodu varu nespokojenost armády a zabýčených sekularistů, především ze sociokomunistického kouta. Není sporu o tom, že světská tradice dokázala po desetiletí uchovat prvky liberální demokracie v převážně muslimské zemi. Stojí za to, aby byla zachována i dále. Jenže ani Erdogan ani Gül se nepokoušejí o její vyvrácení a mnohokrát to opakovali. Je absurdní se domnívat, že samotné nedávné zrušení zákazu nošení šátků, zavedeného všehovšudy před deseti lety, automaticky povede k nastolení šarijátského práva. Ba naopak, četné reformy, jimiž vládní strana vychází vstříc přísným vstupním požadavkům Evropské unii, včetně přijetí nové ústavy, prakticky znemožňují každý pokus o návrat k islámské republice.

Pokus zrušit vítěznou stranu výnosem Ústavního soudu je tedy jen další fází cynické hry. Hra je to hodně nebezpečná, protože i pro ten nejpošetilejší soud není snadno zakázat stranu, jež se těší tak rozsáhlé voličské podpoře. Zavání to občanskou válkou a finanční trhy, které pro to mají čich, již na to reagovaly poklesem. Minulost však ukázala, že Ústavní soud v Turecku není a nemůže být zcela neutrální institucí, je spíše aktivistickou součástí sekulárního establishmentu v zemi. Prvním úkolem pro premiéra Erdogana by mělo být nahrazení ústavy sepsané armádou po převratu v roce 1980 jiným nejvyšším zákonem, který by znemožňoval jakékoli zakazování mírumilovných politických stran. Nikoli pouze světská povaha státu, ale jen a jen jeho demokratická povaha může udělat z Turecka vskutku moderní evropskou zemi.



Jefim Fištejn
 
  Přístupy: 44222 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA