Bulgakovův Molière jen v dobových kostýmech

Josef Mlejnek

Divadlo v Dlouhé zahájilo v září novou sezonu inscenací hry Michaila Bulgakova Molière v režii ruského režiséra Sergeje Fedotova, který na českých scénách již zdomácněl. V krátké době jde po brněnské inscenaci v Plachého režii o druhý pokus uchopit toto Bulgakovovo dílo, jež na sobě nese hned několik pečetí své doby, temných třicátých let minulého století.

Bulgakova si sice Stalin, jenž nalezl dost nepochopitelné zalíbení v jeho hře Dny Turbinových (původně Bílá garda), v jednu chvíli zvolil za svého životopisce, ale své rozhodnutí posléze zrušil - patrně v obavě, že umělec odhalí některé hodně stinné stránky jeho minulosti. Hru Molière napsal Bulgakov v roce 1930, ale instituce s kouzelným názvem Glavrepertkom ji zakázala.

Po různých peripetiích měla hra premiéru v Moskevském uměleckém divadle, ale po několika reprízách přišel zákaz definitivní. S odstupem je na hře, v níž se různými zákazy smýkaný umělec identifikuje s údělem slavného Molièra, znát i osten autocenzury: Ludvík XIV. coby moudrý až svobodomyslný panovník, jehož úsudek osudově ovlivní dvorské a církevnické intriky, jako by předem odstraňoval nepříznivé analogie s kremelským tyranem.

Skvělý Táborský

Představení v Dlouhé je zcela zasazeno do dvorských a dvornědivadelních kulis 17. století a hudba Vladimíra Franze je méně invenční než obvykle, neboť v ničem nepřesahuje dobu charakterizující soundtrack. Vše je pochopitelně soustředěno na hlavní postavu. Miroslav Táborský obsáhl všechny polohy Molièrova náladového a výbušného temperamentu - jeho postava je přesvědčivá jak v okamžicích krátce trvajícího blaha, tak ve chvílích ponížení, opuštěnosti a zrady. Táborského realistické lekce přesného a plastického hereckého umění představují největší zážitek premiérového večera. Při srovnání s Milošem Mejzlíkem v téže roli v brněnském nastudování lze konstatovat, že jde o dva rovnocenné vrcholy, byť se Mejzlík pohyboval v trochu odlišné poetice a vládla mu patrně i volnější – a zároveň přesnější! - režijní ruka.

Zbývající představitelé se Táborskému dokázali pouze přiblížit. Tomáš Turek se v roli Ludvíka XIV. prohýbá více pod tíhou královského kostýmu než odpovědnosti, kterou mu ukládá panovnický úřad - naštěstí více sedí než chodí. Tuto menší závadu však vyvažuje ironicky povznesený hlas i mimika princátka přesvědčeného, že jeho čas Prozřetelnost odměřuje podle odlišných měřítek než u běžných smrtelníků. Hostující Filip Čapka v roli „zrádce“ Zachariase Moirrona je ve chvíli pokání u mistrových nohou přesvědčivější než při svůdcovském entrée. Klára Sedláčková-Oltová propůjčila postavě Molièrovy ženy Armandy zvonivou koketní lehkost, ale nic víc. Vargův Markýz d’Orsini je až na několik situačně komických oživení příliš jednorozměrná postava.

Zpackané bratrstvo fialové pracky

Kapitola sama pro sebe je církevnické bratrstvo fialové pracky, které si říká Bratrstvo Písma svatého, snažící se Molièra u krále znemožnit za Tartuffa coby zrcadlo nastavené pokrytecké zbožnosti. V čele bratrstva stojí pařížský biskup Markýz de Charron (nevýrazně úřednický Jiří Wohanka). Masky, drmolení latinských modliteb v zlotřilém podzemním přítmí, ale i jazyk a myšlení jakoby vystřižené z propagandistické ateistické příručky sovětských třicátých let. Zde je Bulgakov patrně nejvíc poplatný době, v níž bolševici vyhazovali do povětří katedrály.
Při srovnání s brněnskou inscenací z roku 2003 se vnucuje otázka: co je šťastnější? Pojednat Bulgakovova Molièra téměř jako historické drama, nebo jako velké podobenství umělcova života konfrontovaného s mocí či přesněji „mocenstvím“? Druhé pojetí otevírá pole větší volnosti výkladu. Sergeji Fedotovovi je patrně bližší první přístup. Ať tak či onak, závěrečný obraz, kdy postavy jakoby ztuhnou v póze připomínající dobové rytiny, je neobyčejně působivý.

***

Josef Mlejnek

Celkový dojem 60%

MICHAIL BULGAKOV
Molière. Divadlo v Dlouhé Praha. Přeložila Alena Morávková, režie Sergej Fedotov, hudba Vladimír Franz, scéna Adam Pitra, hrají Miroslav Táborský, Ilona Svobodová, Klára Sedláčková-Oltová a další.

Psáno pro MF Dnes.

Josef Mlejnek