Neobyčejná kniha

Miloš Ondrášek

Jsou knihy, které přečteme jedním dechem, jiné odložíme nedočtené, některých si vážíme jako kulturního dědictví. Kniha, o které se zmíním, nikoliv jako literární kritik, ale jako čtenář, nepatří do žádné ze zmíněných kategorií. Je to duchovní cestopis, ke kterému se stále můžeme vracet. Nejraději bych napsal, že je to monument, mám ale obavu, aby takové slovo nevyznělo pateticky a to bych v žádném případě nechtěl. A ještě musím dodat, že můj obdiv ke knize je objektivní a není nábožensky motivován.

Peter Žaloudek:i<> Aina hemolele – Svätá zem Molokai. Po stopách P. Damiána de Veuster, misionára malomocných. Karmelitánske nakladateľstvo, Bratislava, 2006, str. 659 včetně 196 tabulí obrazových, zejména autorových fotografických příloh.

Autor žije přes dvacet let ve Vídni, přišel tam z Žiliny. Pracuje na onkologickém oddělení jedné z vídeňských nemocnic a má denní kontakt s pacienty postiženými rakovinou. Soucítění s nevyléčitelně nemocnými bylo zajisté jedním z důvodů, proč se sedmkrát vydal na vlastní náklady do leprosária na ostrov Molokai v Havajském souostroví. Druhý a řekl bych neméně silný důvod je jeho hluboká víra, nikoliv na povrchu, ale in pectore, v srdci, která vyvěrá z jeho katolicismu. Tyto dvě okolností prolínají celou Žaloudkovou knihou. Hned ale poznamenávám, autor se nepokouší čtenáře přesvědčovat, že jeho životní názor je jedině správný, nepropaguje své přesvědčení, ale netají se jím.

Malomocenství bylo donedávna nevyléčitelné a nemocní, tělesně velmi těžce poznamenaní, nebyli žádoucí ve společenských systémech, byli to nešťastníci, kterých se jejich okolí štítilo a vyhýbalo se jim. Byli odkázání na živoření v nucené izolaci. Katolické a protestantské mnišské řády se o trpící malomocné začaly starat, jedno leprosárium bylo založeno ještě v době Havajského království na ostrově Molokai. Na Havaji bylo malomocenství poprve popsáno v roce 1823 a během krátké doby se rozšířilo po celém souostroví. Byla zřízena kolonie pro malomocné, o které se staraly řádové sestry a v roce 1873 tam byl na vlastní žádost ustanoven třiatřicetiletý belgický katolický kněz Josef de Veuster. Na Malokai působil přes čtvrt století v úsilovné práci pro blaho nemocných, stal se jedním z nich sám nakažen malomocenstvím. A jak to již bývá, na ostrově byl obdivován a milován ke zbožnění i když část tehdejší církevní hierarchie ho odsuzovala a nespravedlivě osočovala. V roce 1895 Spojené státy anektovaly Havajské království a situace v leprosariu se materiálně zlepšila, ale to již Otec Damián nebyl naživu. Památka na něho je však stále živá, došlo k jeho blahořečení. Uvedenými aspekty se zabývá první část knihy, Žaloudek prostudoval stovky pramenů a referencí, konzultoval řadu archívů (v Belgii, Římě, Washingtonu a jinde) a při osobních setkání zaznamenával zkušenosti nebo vzpomínky těch, kteří o Molokai něco věděli. A nejen to, popis ostrova, geografické rysy, květena, fauna, počasí, nástin historických a demografických skutečností připomínají příručku pro turisty. Jestliže někdy pojedu na Havaj, budu se stránkami Žaloudkovy publikace řídit.

Další část knihy tvoří kapitoly věnované lidem, s kterými se Žaloudek zejména na ostrově setkal a kteří měli k leprosariu blízko, ať to byli tam působící kněží, řeholnice, lékaři, nemocní či obyvatelé okolních obcí. Všechny spojovalo toto místo, kde malomocní trpěli nemocí, která znetvořuje tělo a postihuje mysl izolací a odtržením od rodin, domova a společnosti. Žaloudek říká: toto místo je zvláštní i pro obrovskou lásku a oběti jak kněze Damiána, tak jeho následovníků a dalších, kteří sem dobrovolně přišli z různých končin světa, aby sami zakusili protiklady utrpení, lásky, bolesti, oběti a zadostiučinění..

Výpověď Petra Žaloudka na mne hluboce zapůsobila nejen tématem, ale i zpracováním. Autor „příběh“ vypravuje bez jakékoliv snahy po ornamentální stylizaci a vyumělkovaném vyjadřování. V popisu reálií je to inteligentní a srozumitený tok informací, které jsou, soudím, českému a slovenskému čtenáři zcela neznámé. Řádky o víře nejsou vtíravé a nechávají na čtenáři, jak je přijme. Text je slovenský, velmi dobře se mi četl a navíc ještě splnil úkol naší bratrské česko-slovenské vzájemnosti, která, jak jsem přesvědčen, stále trvá. Velmi bohata ilustrační část nás obrazově seznamuje s místy, kterým je s úctou a obdivem věnována.


P.S. Karmelitáni v Praze připravují českou verzi této knihy.