O co v případu Rath vlastně jde

Jiří Weigl

Právo, 24.10.2005

Rathův případ je velmi jednoduchý a jeho podstatu a fakt, že u nás žádnou ústavní krizi nemáme, pochopí rychle každý normálně myslící člověk, aniž by k tomu potřeboval analýzy kateder práva či rozhodnutí Ústavního soudu.

Posazením prezidenta České lékařské komory současně do funkce ministra zdravotnictví logicky dochází ke konfliktu zájmů, protože nestátní profesní stavovská organizace, která je jedním z několika klíčových hráčů ve zdravotnictví a prosazuje v něm své parciální zájmy, personálním propojením získává klíčový vliv na postoje státní instituce, jež má prosazovat zájmy obecné.

Společensky nepřijatelná je i varianta, že by byl touto kumulací funkcí posílen vliv státu na fungování komory. To by si neměli nechat líbit lékaři. Profesní komory s povinným členstvím jsou navíc ze zákona instituce apolitické, takže není přijatelné, aby jejich nejvyšší představitelé, vystupující jejich jménem, byli současně vázáni politickým programem nějaké strany či koalice stran.

Toto všechno je naprosto jasné a logické, přesto Rath nepochopitelně prosazuje nárok ve funkci prezidenta komory setrvat za každou cenu a spolu s premiérem vymýšlí neuvěřitelné, na hlavu postavené šarády a absurdní právní kličky, aby kontrolu nad resortem získal, a přitom si současně vládu nad lékařskou komorou udržel.

Oba se nenamáhají veřejnosti objasnit, proč má mít právě tato osoba jako jediný ministr ve vládě speciální zlatý padák a k výkonu jedné z nejvyšších státních funkcí mu má být umožněno si jen tak na chvíli odskočit ze zřejmě podstatně lukrativnější pozice v komoře. Proč premiér předstírá, že Rathovo setrvání ve funkci prezidenta komory je bezmála jakýsi veřejný zájem, a problém nevyřeší jednoduše, rozumě a logicky - požádá Ratha, aby z funkce prezidenta komory odstoupil, chce-li být ministrem?

Šarády opticky řešit konflikt zájmů přerušením výkonu funkce prezidenta komory připomínají pokus přerušit těhotenství, a přitom zůstat v jiném stavu. Jedním z principů zákonů o střetu zájmů i etických kodexů všude na světě je zákaz toho, aby vysoký funkcionář po určitou dobu po skončení své funkce odcházel pracovat k třetím stranám, jejichž záležitosti ve své původní funkci rozhodoval. Rath v čele resortu by od počátku rozhodoval s vědomím a jistotou, že za osm měsíců bude lékařskou komoru, jednoho z hlavních partnerů či protivníků ministra zdravotnictví, znovu přímo řídit. Konflikt zájmů je to naprosto evidentní a pochopí ho každý, aniž by musel být právním expertem. V neztenčené a zcela otevřené formě tento problém existuje, i pokud prezident komory Rath z premiérovy vůle ministerstvo zdravotnictví de facto řídí z pozice prvního náměstka.

Nepochopitelná je hysterie kolem toho, že prezident republiky Ratha přesto okamžitě ministrem nejmenoval. Žádná ústavní krize se přece nekoná - prezident žádný premiérův návrh neodmítl. Prezident pouze o jmenování nerozhodl, neboť Rath, pokud zůstává prezidentem komory, být jmenován ministrem nemůže.

Představa premiéra Paroubka, že prezident je loutka, která musí okamžitě jmenovat ministrem, kohokoli si premiér usmyslí, je směšná. Kdyby měl být prezident pouze bezprávným listonošem, potom by ústavodárce logicky svěřil právo jmenovat ministry do ruky přímo premiérovi. Ale on v této věci výkonnou moc rozdělil - nepochybně v zájmu prevence zneužití moci - a dal prezidentovi právo posoudit, zda navržená osoba splňuje podmínky pro výkon funkce kladené ústavou a zákony. Proto také navržené osoby posílají prezidentovi před jmenováním doklady o tom, že zákonné podmínky splňují.

U Ratha tomu tak není a zatím všechno nasvědčuje tomu, že rozpor s požadavkem ústavy nehodlá řešit, ale obcházet. To je příčina toho, proč premiérův kandidát zatím nemohl být jmenován. Tedy žádná krize není, ale naopak se ukázalo, že v tomto ohledu ústava zafungovala a rozumným rozdělením moci brání jejímu zneužívání. Přesto nás Rathova kauza vedle oficiální vládní legitimizace střetu zájmů postrčila do politického suterénu i v další věci. Hulvátství a sprostota vůči hlavě státu byly donedávna trestným činem - nyní je to zásluha, kterou kvituje i premiér.

Jiří Weigl