Pláč zachraňují herecké výkony

Josef Mlejnek

V pražském Divadle Kolowrat měla 19. května premiéru (dokonce světovou) hra Lenky Lagronové Pláč. Nové dílo známé autorky nijak nevybočuje ze stereotypů, které známe z předešlé tvorby: hledání Boha (a hlavně mluvení o něm) a traumatizující nevyřešené vztahy k sourozencům a – spolu s nimi – i vztah k rodičům. Lagronová se zčásti oprostila od svých monotémat, ale uměleckou výbavu si tím nijak nerozšířila. Ani v Pláči téměř nic nevyrůstá přirozeně z dějů ani nevyplývá z jednotlivých osudů – jde jen o křečovitě rozvíjený slepenec tezí diktovaných emocemi, kvasícími nebo překvašenými. Na úvod slyšíme z reproduktoru rozhovor Děvčete se Ženou – je to taková chytaná za slovíčka, z níž by se dal snadno uplést celý svetr.

Až staropanensky upjatá Helenka (Taťjana Medvecká) se po letech vrací do místa svého trvalého bydliště z 60šedesátých let: téměř neudržovaný dům, zašlé zábradlí s přehozeným kusem koberce. Slyšíme hlas vizážistky Sylvy, která zde provozuje svoji živnost, hovořící patrně s dítětem (hajiny, papiny), ale záhy nám dojde, že jde o kočičího mazlíčka. Hlas i gesta přebíhají Evě Salzmannové do karikatury ze satirického skeče – její vizážistka Helence ještě vysvětlí, že ona to má s tím Kristem širší (Hare Kršna et cons.), a potom se už jen rádi neradi zasmějeme pobíhání Sylvy, tohoto ztělesněného sobectví, s pisklavou hračkou hledající zatoulané zvíře..

Nejvýraznější postavou večera je Nina Divíšková v roli Květy, vdovy po udavači, která předvádí dokonalý lidský „obílený hrob“. Chce vyslovit vlídnou větu, ale než ji „dořekne“, stihne ji řádně (a přesně) okyselit jedem staré megery. Helenka uvádí na pravou míru pokřivené mínění i nepřesná fakta – není v klášteře, jen u kláštera, píše hry, jak jinak.
Ze sklepa se ozývá hra na klavír. Hraje na něj, a to po celou dobu Helenčiny nepřítomnosti, její sestra Alenka (Jana Boušková). Jako by ustrnula v dětství – má ve vlasech velkou mašli. Možná ji lze chápat jako obdobu podobenství o zakopaných hřivnách nebo zrnu, které nevydalo hojný užitek. Sestry se shledávají a rekapitulují: kdo ublížil rodičům, komu ublížili oni a jak by obě byly teď rády s nimi. Volají je, přímo vzývají. A mluví o Bohu, jak jinak. Ale autorka ani zde nepřesvědčuje, že víra je jí něčím jiným a něčím víc než vývodem soukromých frustrací a traumat.

Díky výrazným hereckým osobnostem a citlivé režii Jana Kačera je však nejnovější opus Lenky Lagronové nepoměrně snesitelnější než při pouhém čtení.

***
Vyšlo v MfDNES 30. května 2009
Recenze - hodnocení 60 % LENKA LAGRONOVÁ Pláč Národní divadlo Praha – Divadlo Kolowrat. Režie Jan Kačer, výprava Klára Langová, hudba Petr Skoumal. Délka 80 min.

Josef Mlejnek