Vždy mě udivovalo, s jakou bohorovností a naivitou se lidé domnívají, že lidský druh má moc ovlivňovat běh světa a přírodní evoluci. Snad už od počátku lidské historie se opakuje stejný příběh. Lidé, kteří se cítí tváří v tvář ohromným živelným a neosobním silám přírody a kosmu nejistí, si namlouvají, že našli, osvojili si a zvládli praktiky a technologie, které jim umožní do přírodních dějů podstatněji zasahovat - nebo alespoň že jejich jednání není pro okolní svět tak bezvýznamné, jak ve skutečnosti je.
Psychologická stránka tohoto postoje je naprosto pochopitelná a sama o sobě by možná stačila k vysvětlení všech rituálů přivolávání deště, obnovy kosmického řádu a zaříkávání božstev vtělených do konkrétních přírodních útvarů. Zarážející je to, že tento pohled vytrvale přežívá i v rádoby racionálním myšlení. Nemám teď na mysli ono tolikrát proskribované heslo "poručíme větru, dešti", které podle mého názoru vyjadřovalo do jisté míry oprávněnou naději, že v podmínkách rostoucího vědeckého a technologického poznání budeme moci dříve či později využít stále více přírodních sil k našemu prospěchu tak, jako jsme například dříve spoutali mechanickou energii vodního toku, aby poháněl kolo mlýna, nebo přinutili chemickou energii ukrytou v ropě, aby poháněla stroje. Jde mi o to, že ani současné myšlení moderního člověka není schopno reflektovat gigantický nepoměr mezí velikostí časových dimenzí a sil přírody a zatím titěrným pachtěním lidstva, ani mezi složitostí přírodních struktur a procesů a současným objemem našich poznatků o nich.
Vzpomínám si, že v mém mládí byla v módě teorie globálního ochlazování. V novinách se často přetřásala "skutečnost", že přichází další doba ledová. A to nikoli proto, že nastal její čas v přirozeném rytmu střídání dob ledových a meziledových, ale jako přímý důsledek činnosti člověka. Tato teorie zněla velice logicky a byla podpořena odpovídajícími empirickými daty. Zněla v hrubých rysech takto: V důsledku nebývalého rozmachu průmyslové činnosti člověka se do atmosféry Země dostává tolik kouře a prachu, že to snižuje intenzitu dopadajícího slunečního záření. Kouřová clona a prachové částice totiž odrážejí sluneční paprsky zpět do kosmu. Země se stále více ochlazuje, jak je vidět na postupujících ledovcích. Zanedlouho se citelně sníží produkční schopnost severněji položených zemědělských oblastí, velké části severních území, kde dosud žijí lidé, se stanou neobyvatelnými, zamrzne Baltské moře a ledovce možná postoupí tak jako několikrát v minulosti až k našemu území. Tento proces bude urychlován tím, že bílá barva ledovců odrazí i další sluneční paprsky zpět do atmosféry. Nebylo nic platno, že vědci spočítali množství prachu, které se dostává do ovzduší vulkanickou činností a jež je nesrovnatelně větší, aniž to podstatněji ovlivňuje tepelnou rovnováhu Země.
Takovéto a podobné hypotézy, jako je například dnes módní hypotéza globálního oteplování, je jistě možné (a dokonce prospěšné) formulovat a pokoušet se je zdůvodnit. Zcela jinou věcí je však vyvozovat z nich praktická opatření.
Pomiňme nyní to, že hypotéza globálního oteplování v důsledku lidské činnosti je pochybná ve své vědecké podstatě, protože neznáme nejzákladnější parametry, o něž by se mohla opírat: neznáme přirozenou koncentraci skleníkových plynů v ovzduší, směr kauzální vazby mezi skleníkovými plyny a teplotou (tzn. zda zvýšená teplota způsobuje zvýšenou hladinu CO2, či naopak), nevíme, co způsobilo obrovské klimatické změny v minulosti a zda takové příčiny nepůsobí i dnes. Dosavadní měření neukazují jednoznačně směr pohybu teploty.
Předpokládejme vysoký stupeň pravděpodobnosti, tedy že tato hypotéza odpovídá skutečnosti a že opravdu v posledních letech vedla zvýšená koncentrace CO2 v atmosféře k určitému nárůstu teploty. Byl by to důvod celosvětově přijmout direktivní nařízení o snižování emisí? Domnívám se, že zdaleka ne.
V první instanci by musela proběhnout důkladná a všestranná analýza nákladů a zisků, a to včetně chladnokrevné kalkulace ztrát na lidských životech. Je například jasné, že už pouhý zákaz freonů si vyžádá v rozvojových zemích řadu obětí, protože zvláště pro chudé lidi se citelně prodraží chladící zařízení všeho druhu a tím i možnost skladování a konzumace zdravotně nezávadných potravin. Možná by se zjistilo, že daleko prospěšnější by bylo za prostředky, které si vyžádá omezení emisí, zalesnit a zúrodnit dejme tomu Saharu, což by rovněž snížilo množství CO2 a nádavkem by lidstvo získalo lacinější potraviny a další prostor pro divokou přírodu. Naproti tomu by oteplování probíhalo postupně a postupně by se projevovaly hrozby, které s sebou nese, takže ohrožené státy a společnosti by se měly šanci postupně přizpůsobit. Samotná spontánní adaptace na nové podmínky by byla téměř jistě po všech stránkách levnější, protože ať už se na omezování emisí vydají jakékoli prostředky, k adaptaci na měnící se okolnosti bude muset docházet tak jako tak. Kromě toho je nepochybné, že by se dostavily i kladné efekty, které se nikdo, pokud je mi známo, nepokusil vyčíslit. Taková analýza zatím provedena nebyla.
Za druhé by se musely zvážit všechna rizika spojená s tzv. nezáměrnými důsledky záměrného jednání. Často se zastáncům ekonomického růstu namítá, že tyto důsledky neberou dostatečně v úvahu. Domnívám se, že pravý opak je pravdou. Zatímco teorii nezáměrných důsledků začal rozpracovávat v ekonomii už Adam Smith a současná ekonomie si je jich například v podobě teorie externalit plně vědoma, nikde jsem se nedočetl, že by nezáměrné důsledky brali na vědomí také proponenti různých dirigistických opatření a omezujících zákonů. Přesto je jasné, že každé přijaté omezení spontánního ekonomického růstu s sebou přinese nejen negativní ekonomické dopady, které si zatím možná ani neumíme představit, ale především nenapravitelné škody v podobě dalšího přivykání nesvobodě, nesamostatnosti a tomu, že za člověka rozhodují a kontrolují ho jiní, že obrovská, všepožírající byrokracie je holou nezbytností atd. Je však možné, že důsledky tohoto typu nejsou obhájcům všemožných zákazů a nařízení proti mysli, a proto je ani nijak zvlášť nezdůrazňují.
Za třetí bychom museli vzít v úvahu relativní váhu jiných vlivů, jako jsou cyklické změny sluneční aktivity, úniky atmosférických plynů do vesmírného prostoru, činnost oceánů, rychlost pohlcování CO2 biomasou, produkce skleníkových plynů samotnou přírodou (která je zřejmě stonásobně větší než produkce člověka) atd. Působí tyto vlivy shodně s činností člověka, nebo opačně? Naše znalosti nejsou v těchto oblastech zdaleka úplné.
Konečně - a to jsem jistě pominul řadu jiných aspektů - by bylo třeba vzít na vědomí určitou pravděpodobnost neúčinnosti nebo alespoň malé účinnosti našich sebelepších a sebenákladnějších opatření kvůli specifické povaze zemské atmosféry. Atmosféra Země a s ní související klima a jeho projevy (počasí) jsou totiž klasickým příkladem něčeho, čemu se v posledních letech začalo říkat disipativní struktury. Jde o nelineární systémy, které se ve svém vývoji dostávají do tzv. bodů bifurkace, v nichž nejde určit, jakým směrem se budou dále ubírat. Čtenáře společenskovědního časopisu nemohu a ani nechci unavovat fyzikálními podrobnostmi, proto se vyjádřím zjednodušeně: zemské klima se chová chaoticky. Jeho vývoj nemůžeme do budoucnosti projektovat lineárně. Může se totiž docela dobře stát, že zvýšíme-li obsah CO2 v atmosféře o nějaké množství, zvedne se teplota o jeden stupeň. Přidáme-li další určité množství, zvýší se teplota o další stupeň, ale při dalším navýšení teplota klesne, protože celý systém bude zkrátka fungovat jinak. Stejně tak je nenulová pravděpodobnost (i kdybychom zatím pozorovali kauzální závislost zvyšování teploty na zvyšování CO2), že teplota se bude dále zvyšovat i při snižování obsahu tzv. skleníkových plynů.
Jak se bude klima dále vyvíjet, zkrátka nevíme. Nevíme, zda nenastane záhy nová doba ledová, nebo zda potrvá současný stav. Příčiny střídání glaciálů a interglaciálů asi nikdy neobjevíme, protože pravděpodobně tkví v chaotických autonomních fluktuacích klimatu. Pro metodologii debaty o tomto problému snad nebude na škodu ještě jednou zdůraznit, že to nemůžeme vědět nikoli pro omezenost našeho nynějšího poznání, ale pro povahu poznávaného procesu. Pro naše poznání zde platí podobné omezení jako Heisenbergův princip neurčitosti v kvantové fyzice, podle něhož nemůžeme zároveň poznat polohu a hybnost částice: vždy, když se na ni podíváme, změníme stav, v němž se nacházela. I kdybychom znali všechny dnešní fakty o klimatu a všechny fyzikální zákony s ním související, nemůžeme na základě toho tvrdit, jaké bude řekněme za dvacet let. Dlužno dodat, že podobný charakter má většina procesů odehrávajících se ve složitějších přírodních (biologických) systémech. Stejně náhodné a nepředvídatelné fluktuace pozorujeme například v četnosti biologických populací.
Posoudit všechny tyto ekonomické, společenskovědní, přírodovědecké a dokonce i čistě matematické stránky řešení problému skleníkového efektu ve vzájemné souvislosti by bylo nesmírně náročné a zdá se, že se o to zatím nikdo nepokusil. A není divu. Vždyť samotná hypotéza globálního oteplování - stejně jako tomu bylo u hypotézy globálního ochlazování - zůstává zatím přinejmenším diskutabilní. Avšak zatímco v případě omezení prachu a kouře jsme dopředu věděli alespoň to, jaké pozitivní účinky to bude mít na lidské zdraví (a tím zprostředkovaně na ekonomiku a ekonomický růst), v případě omezování emisí skleníkových plynů do atmosféry žádný podobný pozitivní důsledek věrohodně předpokládat nelze. Přijetí určitých opatření (tzv. Kjótského protokolu) se proto jeví jako politicky a mediálně vynucené a nemá nic z racionálního postoje, za který se vydává. Pragmatičtí Američané je proto ve shodě se zdravým rozumem odmítají.
Hypotéza globálního oteplování však má už nyní jeden užitečný důsledek, jakousi kladnou externalitu. Naprosto jasně vyhrotila rozpor v základech světonázoru ekologistů. Ti totiž celá léta obviňují konzumní lidstvo z antropocentristického přístupu k přírodě, z nadměrné početnosti a bezohledné expanze na úkor přírody. Máme přejít na biocentrickou pozici a "myslet jako hora". Proč tedy tak vehementně bojují proti oteplování? Příroda nepochybně vyšší teplotu atmosféry a hladinu moří bez úhony přežije, protože to hravě dokázala již mnohokrát, a člověk bude jen vytrestán za svou rozpínavost. Myslet biocentricky, "myslet jako hora", by znamenalo skleníkový efekt přivítat. Pod pláštíkem věcných obav se tu zřetelně rýsuje ideologie. Nejde o to podpořit přírodu, ale získat pocit vlivu vůči této mocné síle. Nejde o to myslet biocentricky, ale egoisticky popřít model nedokonalé, ideál nesplňující společnosti. Nejde o to sklonit se před neosobními silami, ale vykonstruovat svět podle svých představ.
Není těžké nahlédnout, že řešení problému skleníkového efektu je jedním z příkladů ideologicko-inženýrského přístupu ke světu a společnosti. Nedůvěra ve spontánní řád a vývoj lidské společnosti se přenáší do oblasti vztahu k živé i neživé přírodě. Absurdnost obav, že se příroda o sebe nedokáže postarat sama, je ovšem natolik zřejmá, že je mi stále záhadou, jak si mohou udržovat popularitu tak dlouhý čas některé environmentalistické koncepce, jako je například hlubinná ekologie. Kdyby se přece lidstvo chovalo převážně protipřírodně, nemělo by v souboji s přírodou ani tu nejmenší šanci. I kdyby například otrávilo všechen vzduch a vodu a zdevastovalo všechnu tzv. volnou přírodu, vyhynuli by nebo by byli poškozeni jen lidé. Příroda sama by existovat nepřestala a do původního nebo podobného stavu by se obnovila za nepostřehnutelný okamžik svých dějin.
Hovoříme-li o ochraně přírody, měli bychom si uvědomit, že v zásadě nemůžeme nikdy chránit a uchovávat přírodu jako takovou, neboť naši ochranu příroda ani nepotřebuje, ani bychom na to neměli síly. Jediné, o co může ve sporech o přístupu člověka k přírodě jít, je možnost a nutnost zachovávat přírodní podmínky, které jsou příznivé pro lidský druh jako celek i pro konkrétní společnosti a jež jsou v souladu s lidskými hodnotami. Ohrožena nemůže být nikdy příroda, ale jen kultura (civilizace). Nemůžeme překročit svůj stín. Přírodu budeme vždy hodnotit z hlediska svých vlastních potřeb a v tomto smyslu bude náš pohled navždy antropocentrický. To není nevýznamné zjištění.
Jasně se to ukazuje například v otázce konečnosti či nekonečnosti přírodních zdrojů. Od Maltusových dob se čas od času objevují chmurná proroctví, že lidstvo záhy vyčerpá některé životně nutné přírodní zdroje, jako jsou půda, minerály nebo paliva. Přitom snad v žádné oblasti vědy a poznání se evidentní, nesčetněkrát praxí vyvrácený omyl - snad s výjimkou některých socialistických idejí - nedrží s takovou houževnatostí. Důvod je v tom, že tzv. "přírodní zdroj" se posuzoval nikoli ve vztahu k člověku a prizmatem jeho potřeb a kultury, ale jako objektivní přírodní danost, která v přírodě existovala od věků a může být lidstvem spotřebována stejně, jako když nějaký biologický druh vyčerpá své zdroje potravy.
Samozřejmě, že například ložiska ropy nebo mědi existovala v přírodě dávno, než na scénu vstoupil člověk. Existovala však jen jako fyzické struktury, které byly součástí zemského povrchu, nikoli jako zdroje pro člověka. Zdrojem se stala až poté, kdy pro ně lidské poznání a potřeby nalezly uplatnění, až se na ně člověk podíval ve světle svých možností a potřeb. A naprosto analogicky i v dnešní době leží v Zemi další nezměrná zásoba materiálu, která může kdykoli najít využití a změnit se ve zdroje. A protože růst lidských možností a potřeb je zatím potenciálně neomezený a protože, jak si pamatujeme ze základní školy, platí zákon zachování hmoty, i zdroje pro ekonomickou činnost nemohou být konečné a vyčerpatelné. A nemohou být konečné ani v tom smyslu, že by se omezovaly na celkovou hmotnost Země.
Nechám teď opět stranou fakt, že ony katastrofické předpovědi o vyčerpání zdrojů naprosto pomíjejí nebo podceňují růst poznání, který mění zatím obyčejný přírodní materiál v ekonomické zdroje, princip nahraditelnosti jednoho zdroje jiným i to, že nabídka nějakého zdroje je tak jako nabídka čehokoli jiného úměrná poptávce, jinak řečeno, že je funkcí jeho ceny. Zůstanu jen u běžné koncepce velikosti zdrojů, která vychází z tzv. prověřených, tedy již bezpečně zjištěných a těžitelných zásob. Rád bych totiž na závěr ukázal, že opakovaná varování před vyčerpáním zdrojů nejsou jen pomýlenou intelektuální hrou, ale že mají velice škodlivé dopady, pokud jde o dostupnost zdrojů, a působí kontraproduktivně - místo aby přispěly k šetrnosti, zapříčiňují plýtvání.
Běžná praxe určování životnosti nějakého zdroje je taková, že se vydělí jeho tzv. prověřené zásoby současnou nebo plánovanou spotřebou. Vyjde počet let, po jejichž uplynutí podle proroků katastrof už nebudeme mít co těžit. Položme si otázku, proč vlastně máme těchto prověřených zásob pořád tak málo, že to již dvě staletí vzbuzuje opakované obavy, a zda by nebylo přece jen lepší se pro budoucnost pojistit ve formě větších rezerv.
Nalezení ložiska nějaké suroviny nebo vývoj nové technologie, která by umožnila těžit nové zdroje, řekněme ropu z živičných břidlic, které je na zemi zásoba snad na stovky let, není laciná záležitost. Pokud se nejedná o země a oblasti na danou surovinu mimořádně bohaté, jako je tomu v případě ropy na Arabském poloostrově, představuje počáteční investice do průzkumu dosti velké procento (samozřejmě podle okolností a hledané suroviny různé) z celkových nákladů těžby.
Taková investice se ovšem nemůže promítnout do nákladů a tím ani do ceny ve své dnešní nominální hodnotě, nýbrž se musí diskontovat k datu, kdy se surovina bude opravdu těžit. Jestliže například nyní nějaká firma hledá a najde ropu, kterou bude těžit a prodávat až za třicet let, musí do její ceny zahrnout úroky a další náklady spojené s časovým zpožděním. Je pochopitelné, že daná surovina se pro delší časový úsek prodraží natolik, že by za normálních okolností nebyla prodejná.
Když však totéž udělají všechny firmy těžící danou surovinu, pak ji sice prodají, ale za daleko vyšší ceny. Není těžké nahlédnout, že mít prověřené zásoby větší než pro budoucích maximálně deset, patnáct let, je z jakéhokoli hlediska - ekonomického i třeba ekologistického - naprostým plýtváním. A právě k tomu dochází pod tlakem chmurných předpovědí o vyčerpání zdrojů a zvyšování jejich vzácnosti. Výzvy k šetrnosti se tak míjejí účinkem a vedou k pravému opaku - ke spotřebě prostředků na naprosto zbytečné účely. Na druhé straně je investiční náročnost důvodem, proč jsme zpravidla nikdy v historii neměli zdroje na sto let dopředu.
Literatura ke studiu:
Mojmír Hampl: Vyčerpání zdrojů - skvěle prodejný mýtus, CEP 2004.
Marek Loužek (ed.): Trvale udržitelný rozvoj, CEP 2004.
Jiří Ogrocký je překladatel a stálý spolupracovník CDK.
Jiří Ogrocký Jiří Ogrocký je překladatel a stálý spolupracovník CDK Osobní stránky
