Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Právní stát dnes představuje vražedný teror justice

Radim Lhoták

Ideologové a konstruktéři moderního státu měli bezesporu dobře míněný záměr, když navrhli, aby vládu v novém státě neztělesňovali samozvaní vládci, nýbrž aby veškerá moc i spravedlnost přešla pod vládu práva a zákonů platných pro všechny lidi bez rozdílu. Svoji vizi nazvali právním státem. Bohužel, tito zvěstovatelé rovnoprávnosti všech se všemi zapomněli na dvě důležité věci:

Za prvé zřejmě nevzali v úvahu fakt, že výkon každého práva musí být v rukou lidí, tudíž nejde o přímou vládu práva jako takového, ale o jeho interpretovaný dopad na hlavy občanů prostřednictvím mínění soudců, z nichž se stává nová totalitní moc ve státě, jejíž svévole a riziko ohrožení svobody občanů je o to větší, že jde o mocenskou strukturu, v níž neexistuje politická ani trestní odpovědnost. Ničím neomezená justiční moc, která může beztrestně a bez účinné kontroly vytvářet mafiánské konspirace a provozovat korupční jednání asi nemá žádnou obdobu v celých dějinách tyranských a diktátorských režimů.

Druhým opomenutím osvícených dárců nové spravedlivé společnosti je skutečnost, že právo a zákony samy o sobě nemohou nastolit morální stav společnosti. Naopak, jakékoliv právo vždy bylo odrazem převažujícího morálního vědomí ve společnosti a bez něho by ztratilo veškerý smysl, protože bez společenského řádu postaveného na morálních zásadách dobra a zla, na vlastním pojetí oprávněnosti toho či onoho požadavku na jednání lidí, nezle vůbec nějakou spravedlnost ani myslet, natož pak ji prosazovat zákony.

Uvážíme-li uvedené skutečnosti, dospíváme k závěru, že právní stát ve věcech pořádku a kontroly nad jednáním občanů, ale i jiných právních subjektů ve státě, je odevzdán na milost a nemilost justice, je závislý na zcela účelovém a subjektivním rozhodování soudců, kterým je cizí jakákoliv odpovědnost za důsledky svých rozhodnutí.

Jak taková rozhodnutí vypadají, ukáži na následujícím příkladu jednání soudců ve věci opatrovnického řízení ve prospěch mé, dnes již 25tileté, dcery. Toto řízení ze mě jako z účastníka povinného vyživovací povinností více než osm let dělá nesvéprávného štvance.

Při své zprávě se budu opírat o zdůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze jednajícím v senátě složeném z předsedy JUDr. Aleše Šťastného a soudkyň JUDr. Ivy Hubáčkové a JUDr. Jany Jirmářové, jímž se celý případ s konečnou platností uzavřel bez možnosti dalšího odvolání.

O průběhu a okolnostech celého případu jsem informoval již v článku Soudní persekuce otců se stupňují.

Nechci čtenáře unavovat suchým výčtem faktů popisujícím skutkový stav celého případu. Musím však uvést právní merit věci, jehož se týkalo výše uvedené odvolací řízení. V lednu roku 2006 jsem ukončil zaměstnanecký poměr a registroval se jako nezaměstnaný na úřadu práce. Mému rozvázání pracovního poměru dohodou předcházela jednoduchá úvaha: Inkvizičním postupem soudu proti mé osobě jsem byl odsouzen živořit za 165,- Kč na den. A to i při platu vedoucího divize jedné softwarové společnosti. Alimenty a následná exekuce na plat mi totiž sebraly celou polovinu reálného příjmu. V souběhu s tím se navíc zkomplikovala situace u mého zaměstnavatele, který se rozhodoval mnou vedenou divizi zrušit. Tím padly moje vyhlídky na platový postup a hrozilo přeřazení na méně placenou práci nebo rovnou propuštění.

Pod tlakem okolností jsem se rozhodl jednat. Jedinou šancí v mém věku, kdy jsem překročil 53 let, jak si zlepšit finanční situaci, bylo pokusit se podnikat. Vyhlídka na lépe placené zaměstnání byla při mém věku malá. Založil jsem tedy společnost s ručením omezeným podnikající v informačních technologiích (můj profesní obor) a stal se jejím jednatelem. Každý, kdo něco ví o podnikání, zvláště v tak konkurenčně exponovaném oboru, musí uznat, že první léta takového podniku představují jen náklady, starosti a značné riziko neúspěchu. Přesto jsme si po roce podnikání s mými společníky vedli relativně dobře. Společnost nezkrachovala, bylo však nadále třeba smířit se s podprůměrnými platy do té doby, než si společnost vybuduje potřebné postavení na trhu. Stále jde tedy o vklad do budoucnosti, o kterou stojí za to usilovat.

Podal jsem proto v únoru 2006 návrh na snížení výživného, protože v dané situaci suma mé vyživovací povinnosti byla vyšší, než moje příjmy z přiznané podpory v nezaměstnanosti. Soud začal o mém návrhu jednat až v červenci roku 2007, tedy jeden a půl roku po podání návrhu. Do té doby stačila justice proti mě zahájit trestní stíhání pro zanedbání povinné výživy (dceři jsem platil „jen“ 2.500,- Kč měsíčně) a nařídit exekuci mého bytu, čímž se jala vystupňovat soudní teror až ke kýženému konci, kdy mě existenčně zničí a udělá ze mě bezdomovce. Důvod? Ve svém návrhu na snížení výživného jsem označil postup justice proti mě jako svévolný teror justiční moci vedený proti občanovi vlastního státu. To bylo zřejmě dostatečným důvodem k tomu, aby justiční mocipáni rozhodli, že takového odbojného rebela je třeba zlikvidovat.

Ale přejděme k „právním a věcným“ argumentům, jimiž justice takový postup zdůvodňovala, a které byly výstižným způsobem vyjádřeny v konečném rozhodnutí Městského soudu v Praze, k němuž jsem se odvolal po zamítnutí mého návrhu na snížení výživného soudem I. stupně na podzim roku 2007. Odvolací soud mi sice snížil výživné na částku 3.500,- Kč měsíčně, což stále neodpovídá mým reálným příjmům v nezaměstnanosti (nutno přihlédnout i k druhé vyživovací povinnosti ve výši 3.000,- Kč, kterou mám na syna z druhého manželství, u něhož soud můj návrh na snížení rovněž zamítl), co je však navýsost zajímavé, snížení určil od ledna roku 2007, tedy nikoliv od února 2006, jak by se dalo očekávat vzhledem k počátku změny poměrů, k nimž došlo tím, že jsem se stal nezaměstnaným a pobíral sociální podporu. Podívejme se proto, co k tomu odvolací soud uvádí jako důvod, cituji:

„Oba soudy“ rozumí se prvního i druhého stupně „dospěly k závěru, že žalovaná se řádně připravuje na své budoucí povolání a není dosud schopna sama se živit. Na její straně tedy nedošlo k takové změně poměrů, aby byl dán důvod pro změnu výživného.“ Kdo si přečetl můj článek (viz odkaz výše), jistě uzná, že příživnický způsob života ženy ve věku 25 let, která se čtyři roky flákala na jedné střední škole, odkud ji nakonec vyloučili pro opakované porušování řádu školy a pro podvody, když ve fázi druhého opakování třetího ročníku se ředitel školy obával trestního postihu pro nadržování podvodnému jednání studentky jeho školy, načež nastoupila na další střední školu, na níž bezpracně přežívá dodnes, nuže každý jistě uzná, že v takovém případě rozhodně nemůže jít o řádnou přípravu dítěte na své budoucí povolání. Citovaný závěr soudu je proto krajně ignorantský a nemravný. Ale cituji dále:

„Soudy neshledaly změnu poměrů ani na straně žalobce, a to ani v tom, že od 1.2.2006 byl evidován jako uchazeč o zaměstnání. Dovodily totiž, že pokud změnil své zaměstnání, v němž dosahoval příjmu cca 25.000,- Kč čistého měsíčně dohodou podle § 43 zákoníku práce, aniž by měl pro takové ukončení pracovního poměru důležitý důvod (žalobce jako důvod ukončení pracovního poměru uváděl skutečnost, že byl v původním zaměstnání postižen soudní exekucí), nelze na jeho současné výdělkové poměry hledět jako na změnu ve smyslu zákonných ustanovení o změně poměrů.“

Co se tímto výrokem soudu dozvídáme? Muž jako právní subjekt povinný výživou zletilého dítěte nemá žádné právo změnit svoje zaměstnání, na základě něhož mu bylo vyměřeno výživné, pokud se tím jeho příjem snižuje, nebo pokud neuvede závažné důvody, které soud jako důvody uzná. Po hříchu konstatujeme, že závažným důvodem se uznává pouze jednostranná výpověď zaměstnavatele, jinými slovy vyhazov, kdy povinný není pro zaměstnavatele nadále žádoucí.

Aby vše nabylo absurdnějších kontur, musím uvést, že v mém písemném odvolání proti zamítnutí návrhu na snížení výživného soudem I. stupně byla na několika stranách vylíčena moje situace u bývalého zaměstnavatele a byl v něm uveden i důvod, který mě fakticky přinutil přistoupit na rozvázání pracovního poměru dohodou, včetně návrhu několika konkrétních svědků k důkaznímu šetření. Tyto informace jsem v původním návrhu neuváděl, protože jsem nechtěl do mých osobních sporů zatahovat cizí lidi. Měl jsem za to, že je mojí věcí, jakým způsobem se rozhodnu získávat prostředky na obživu. Nicméně jak reagoval odvolací soud na toto dodatečné zdůvodnění? Cituji:

„Jestliže žalobce v odvolání namítal, že soud I. stupně nesprávně dovodil, že se vzdal bez důležitého důvodu zaměstnání, nebyla tato námitka shledána odvolacím soudem za důvodnou. Předně žalobce na rozdíl od svých tvrzení o důvodech ukončení tohoto pracovního poměru v předchozích řízeních, v odvolání tvrdil zcela jiné okolnosti ukončení svého pracovního poměru, než uváděl doposud. Toto nové tvrzení považuje odvolací soud jednak za ryze účelové a jednak jde o tzv. nepřípustnou novotu, která není v odvolacím řízení možná.“

Takže, milí čtenáři, vězte, pokud se soud I. stupně vykašle na dokazování příčin změny poměrů na straně povinného výživou a následně pak rozhodne, že k této změně nejsou pádné důvody, a Vy se pak v odvolání pokusíte věci napravit tím, že rozhodné pochybnosti soudu napadnete nezvratnými důkazy, odvolací soud to smete se stolu jako nepřípustné novoty bez možnosti dalšího odvolání. Tedy pokud se mu zachce, a to se v mém případě soudcům zachtělo, protože se patrně rozhodli mě potrestat za neomluvitelnou zpupnost.

Ale pojďme k dalším zajímavým zdůvodněním, jimiž odvolací soud odmítl například i moji námitku, že dcera prokazatelně řádně nestuduje. Cituji: „Protože jak Obvodní soud pro Prahu 4, tak i Obvodní soud pro Prahu 10, jakož i Městský soud v Praze se zabývaly ve svých rozhodnutích podrobně otázkou řádného studia žalované, jakož i kontinuitou jí navštěvovaných škol, nebyl dán důvod pro to, aby soud I. stupně a potažmo i soud odvolací, se touto otázkou v tomto řízení znovu zabývaly. Námitka žalobce byla proto i ohledně této otázky shledána nedůvodnou, a to i po té, co žalobce předložil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, který tuto otázku posoudil odlišně.“

Jeví se snad toto někomu jako věcné zdůvodnění? Mně tedy ne. Jde o pouhé ztotožnění se se zamítavými závěry zmiňovaných soudů, u nichž šlo o můj návrh na zrušení vyživovací povinnosti na zletilou dceru, a to ze známých důvodů, které pro každého soudně uvažujícího člověka prokazují, že se v jejím případě nejedná o řádnou přípravu na budoucí povolání. Jak vidno, pokud jde o různé soudní instance, drží spolu ze zásady basu. Ovšem ne v případě, pokud se jedná o cílenou oběť justiční zvůle. Odvolacím soudem zmíněné odlišné posouzení téže sporné skutečnosti Obvodním soudem pro Prahu 4 se týkalo usnesení z trestního řízení ve věci žaloby vedené proti mě z důvodu zanedbání povinné výživy podle § 213. Trestní soud v něm uznal, že žalovaná řádně nestuduje, že si své poměry zavinila sama, a že tudíž nedošlo z mé strany k trestnému činu. Tím bylo trestní řízení proti mě zastaveno. Jde o jedinou moji pozitivní zkušenost s justicí v mých opatrovnických řízeních, kdy zřejmě soudci již nedalo svědomí rozhodnout o mém uvěznění na základě tak absurdních a morálně pochybných okolností. Leč opatrovnický soud takový výklad jednoduše ignoroval, protože se mu to nehodilo do krámu.

Dále cituji z rozhodnutí odvolacího soudu: „Dále byla shledána nedůvodnou námitka žalobce, že si žalovaná s ohledem na svůj věk není schopná přivydělávat na brigádách a zajistit si svůj vlastní příjem, neboť zákon žádnou takovou povinnost dítěti, které se připravuje na své budoucí povolání, neukládá.“ Hleďme, najednou se soud odvolává na explicitní znění zákona, v němž nenachází nic, co by zletilé ženě ve věku 23 let přikazovalo se alespoň dílčím způsobem o sebe postarat. Je nutné se potom ptát: Přikazuje snad zákon, kolik je povinný otec povinen vydělávat? Přesto soud vyměří výživné podle fiktivního předpokladu, kolik vydělávat může, jako by se jednalo o povinnost, a nikterak ho nezajímá, kolik vydělává ve skutečnosti. Jde o zjevný dvojí metr v hlavách soudců, jimiž šikanují povinné otce a nad oprávněnými, byť nezvedenými, dětmi či exmanželkami drží ochranou ruku.

Neméně zajímavý je rovněž důvod, na základě kterého odvolací soud nakonec provedl již zmíněnou kosmetickou úpravu mé vyživovací povinnosti. Cituji: „Pokud jde o námitku žalobce, že výživné ve výši 5.000,- Kč měsíčně je v rozporu z dobrými mravy, pak tato námitka je zčásti opodstatněná ze stavu, kdy bylo teprve v řízení u odvolacího soudu zjištěno, že žalovaná měla v době od roku 2002 do roku 2007 byt po svých prarodičích, což zamlčela, a zamlčela též skutečnost, že pobírala sociální dávky v podobě příspěvku na bydlení. Je přitom zřejmé, že pokud měla možnost bydlet u své matky, což zřejmě realizovala, neboť uvedla, že sní vedla i v tomto období společnou domácnost, vynakládala finanční prostředky na druhý byt v Praze zcela neodůvodněně a nadbytečně. Jestliže však žalobce poukazoval na další jednání žalované, v němž by mohlo být spatřováno porušování dobrých mravů, např. v tom, že s ním nekomunikuje nebo že jej neinformuje o svém studiu, pak k těmto tvrzením se vyjadřoval Obvodní soud pro Prahu 10, přičemž zde rozpor s dobrými mravy nezjistil.“

Je snad zbytečné zde vykládat, že moje námitka pro porušování dobrých mravů se týkala rozhodování soudu, nikoliv jednání mé dcery. Z vyjádření odvolacího soudu tedy vyplývá, že si naši soudci ani ve vlastním podvědomí nepřipustí jakoukoliv nemravnost, když vlastní napadené jednání v rozporu s dobrými mravy automaticky vztáhly na žalovanou protistranu. Pokud jde o citované bytové podmínky mojí dcera a její matky, je nutné na vysvětlenou uvést, že dcera po celých 8 let pustého flákání po středních školách si žila sama ve vlastním bytě, zatímco její matka měla také svůj vlastní byt k samostatnému užívání, přičemž obě údajně tento nadstandardní komfort v bydlení hradily ze sociálních příspěvků státu. K tomu šetření odvolacího soudu výslechem matky potvrdilo fakt, jímž se soudy nižší instance odmítly zabývat, totiž že matka již minimálně 10 let nikde nepracuje a je v evidenci uchazečů o zaměstnání. Pouze tuto skutečnost odvolací soud nakonec uznal jako důvod k úpravě výživného s odůvodněním, cituji:

„Odvolací soud neuvěřil tomu, že by v pražských podmínkách nemohla svědkyně najít práci odpovídající jejímu vzdělání po dobu více jak 10 let. Protože by to měla být kromě otce žalované i ona, kdo by se měl na výživě své dcery podílet částkou odpovídající jejím majetkovým poměrům a výdělkovým poměrům a zejména jejím schopnostem a možnostem, což ze sociálních dávek nečiní, bylo při určení výše výživného pro žalobce, resp. při rozhodování o snížení výživného, k této okolnosti přihlédnuto, tj. výše výživného byla určena v závislosti na absenci vážných důvodů, pro které je matka bez pracovního poměru.“

Městský soud v Praze tedy na základě výše uvedeného důvodu snížil moji vyživovací povinnost z 5.000,- Kč na 3.500,- Kč měsíčně a to od 1.1.2007. Proč až od 1.1.2007, když odvolacím soudem dodatečně uznaný důvod na úpravu výživného trvá již minimálně 10 let zpětně? Slyšte důvody odvolacího soudu, cituji: „Za situace, kdy od poslední soudní úpravy, v níž byly přezkoumávány okolnosti podstatné pro výši a trvání vyživovací povinnosti k žalované, tj. od 19.10.2006, kdy naposledy rozhodoval odvolací soud,...“ podotýkám, že se jednalo o zamítnutí mého mnohem staršího návrhu na zrušení mé vyživovací povinnosti, který se opíral o fakt, že dcera řádně nestuduje, a nikterak neřešil poměry matky, „...nedošlo k podstatné změně poměrů na straně žalobce, ale došlo k podstatné změně poměrů na straně matky žalované, a to minimálně od 1.1.2007, kdy podle odvolacího soudu již uběhla dostatečně dlouhá doba pro to, aby se matka žalované zapojila do pracovního procesu.“

Podle Městského soudu v Praze je tedy odpovídající doba potřebná k hledání zaměstnání, při níž je matka oprávněna pobírat sociální podporu státu a tučné výživné od bývalého manžela, rovna minimálně 9 ti letům bezpracného života. Důvod, proč mi soud nesnížil výživné alespoň od 2.6.2006, kdy jsem byl bez zaměstnání a sám na podpoře v nezaměstnanosti, je zjevně ten, že by to znamenalo přílišnou úlevu mého otrockého údělu, kterým musím být jako genetický pachatel a nepohodlný rebel po právu potrestán.

Nechci čtenáře dále unavovat slohovými slátaninami soudních zřízenců, kteří při svých platech dosahujících v průměru 80 tisíc Kč měsíčně nemají čas ani povinnost promyslet si zdůvodnění svých rozhodnutí, aby byla alespoň v souladu se zdravým rozumem, natož pak s právem a spravedlností. Proč by to také dělali, když vynášejí svá rozhodnutí jako ortel neomezené moci a teprve dodatečně pro ně hledají zdůvodnění? Být mužem v opatrovnickém řízení je totéž, jako smlouvat s otrokářským rabem, aby mu přiznal podmínky pro důstojnou existenci.

Píši tento článek s vědomím, že odpor několika málo lidí proti justiční zvůli nemá zatím dostatečnou podporu sdělovacích prostředků ani samotné veřejnosti. Budiž přesto mé řádky alespoň mementem pro všechny ty, kdo si je přečtou, aby si uvědomili a všem známým lidem dali na vědomí velice špatnou zprávu: Upadnout do spárů justice, a netýká se to jen opatrovnických soudních řízení, je pro dnešního člověka ta nejhorší tragédie, jaké se může dočkat, ne-li předzvěst jeho celoživotního pádu na dno ponížení a existenční nouze.

Byl jsem a dosud jsem odpůrce totalitních režimů, včetně komunistického. Jakkoliv jsem si časy našeho socialistického státu protrpěl dosyta, musím konstatovat, že podlomené právní vědomí, kterým mě komunistický režim zasáhl, se v nynější době značně prohloubilo. Za komunisty měl člověk při soudní persekuci alespoň možnost obrátit se na místní nebo závodní organizaci strany, která mohla na základě jeho osobní znalosti zničující soudní rozhodnutí ovlivnit zmírňujícím posudkem. Člověk mohl alespoň prosit nebo škemrat u nenáviděných mocných, a pokud se slitovali a našli v sobě dostatek lidskosti a svědomí, mohl být i nejníže postavený jedinec spasen.

Čelem proti současné soudní moci a zvůli justiční mafie nemá prostý jedinec žádnou šanci. Kdokoliv bohatší, vlivnější či napojený na justiční úředníky, pokud se rozhodne Vás existenčně ale i fyzicky zlikvidovat, může. A nepotřebuje k tomu žádné objektivní důvody. Hmotně i ideologicky zkorumpovaná justice ve svém elitářském a beztrestném postavení mu bude nástrojem mocnějším, než si lze vůbec představit.



Radim Lhoták
 
  Přístupy: 72342 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA