Obrana zdravého rozumu,aneb být zbabělý, není zločin, být statečný, není zásluha

John Bok

Je příznačné, ne li vyloženě v logice samotné věci, že většina, která v době husákovské normalizace podléhala obecné atmosféře nijak specifikovaného strachu, a chovala se v podstatě zbaběle, tvrdíce nihilisticky, že se stejně nedá nic jiného dělat, je dnes morální autoritou a sudičem jedinců, kteří měli odvahu totalitnímu režimu vzdorovat, provokovat ho, intoxikovat své spoluobčany „jedem“ svobody a zpřístupňovat jim na režimu nezávislou literaturu, hudbu, umění, kulturu. Riziko, že budou „dopadeni“ pohunky totalitní moci, coby nepřátele lidu a strany, si nesl každý sám. Někteří z nich, když se tak stalo, každý jednotlivě jinak, nepodlehli, jiní podlehli či ustoupili nátlaku, skládajícího se z psychického i fyzického násilí, teroru vydírání, zastrašování a případné kriminalizace, a zachovali se způsobem, který by byl zavrženíhodný, kdyby se tak rozhodli dobrovolně a ze své vůle.

Stejné většině, která celých těch jednačtyřicet let totality držela hubu a krok, dnes vyhovuje, když mohou oběti estébáckých zločinců odsuzovat pro jejich údajnou zbabělost a podlost. Ano i ten, kdo je donucen ze strachu a pod tlakem bezprostředního a hmatatelného nebezpečí dělat cokoli, co se ve slušné a práv dbalé společnosti nedělá, jsou obětmi systému. A to i ti, kteří svým jednání „pomohli“ komunistickým zločincům a jim oddaným zmetkům ztížit životy jiných, kteří se nakonec také stali dalšími obětmi zlovolného, ničemného a zločinného jednání estébáků, komunistických prokurátorů a soudců, skutečných vykonavatelů státního teroru. Režimu, který z pozice své stvůrné a bezmezné moci, prostřednictvím jedinců ochotných mu sloužit a zároveň uspokojovat své nejnižší pudy, lámal lidské charaktery, věznil a vraždil nejen své oponenty, ale každého, kdo vybočil z řady poslušného stáda. To jsou ti, kteří mají být postaveni na pranýři hanby a souzeni za svojí podlost.

Jedinci, kteří svojí všeobecnou zbabělost v době vlády zla dnes vydávají za projev pasivní rezistence, čestnost a bezúhonnost, a jichž byla většina, si konečně mohou, dvacet let po sametu, zahojit svůj komplex méněcennosti poslušného stáda na těch, kteří namísto skutečných lidských zrůd a zmetků, jsou předhazovaní, nejen prostřednictvím medii, morálnímu lynči senzacechtivého davu. Děje se tak díky bulvarizaci a relativizující interpretaci historie a akceptováním materiálů StB těmi, kteří sami byli součásti zbabělé masy a dnes jsou „správci“ pravdy o naší nedávné minulosti. Dalo by se říci, že semena zla, která zaseli v době své vlády a zločinných praktik komunisti, potažmo estébáci, jim konečně přinášejí úrodu. I to patří k historii, nijak relativizované, skutečné a ve svých důsledcích úděsné a destruující.