Major Zeman: neplacená agitka

Emanuel Mandler

17.01.2004 MF Dnes


Komentáře zdůrazňují, že obliba seriálů z dob reálného socialismu a jejich pokračování (Nemocnice... po dvaceti letech, 3,3 mil. sledovanost) nemá nic společného s touhou po obnovení poměrů před listopadem 1989. Jak pro koho. Existují i diváci, kteří by takový návrat uvítali. Podle běžné reakce však těžko pochybovat o tom, že je to skupina velmi malá. Veřejnost se na tuto dobu dívá jinak. Minulý společenský pořádek se jí jednak mění na pár vět z učebnic, jednak na obraz doby, kdy všechno bylo lepší nebo horší ("horší" časem prohrává, dnes je vzpomínka na Rakousko-Uhersko, dříve většinou nepěkná, Chceme-li uchovat obraz, nepokoušíme se jej převést do reality, beztak to nelze.

Zábavná manipulace

Politickým úkolem normalizačních seriálů bylo poskytnout divákovi zábavu a jistým způsobem manipulovat s jeho viděním světa. Citové vztahy a zápletky mezi postavami umožnily vytváření fikce: zdání, že to, co se děje ve společnosti, je zcela "normální" a že konflikty jsou bojem starého s novým a dobrého se špatným. Životní a pracovní prostředí pak vytvářely tu vydařené, jindy méně vydařené kulisy. Divák snadno podlehl napětí zápletky, a tak mu nepřišel jako atypický ani obchod se samoobsluhou Ženy za pultem s dostatkem zboží v regálech. Na vrchol obliby seriálů se propracovala Nemocnice, poctivě zpracovaná červená knihovna, jíž nemocniční prostředí pomohlo vytvořit znamenité kulisy. Nemocnice... po dvaceti letech na tento seriál neohrabaně navázala, zápletky vyzněly místy uboze a mnozí diváci to chápali. Nicméně - bylo to pokračování, hráli v něm oblíbení herci - a z toho vyplývá sledovanost i obliba, ať už jakkoli neochotná. Snažit se zabránit tomu, aby se předlistopadové seriály (s výjimkou tak politicky angažovaných, jako byl Okres na severu) vysílaly, by bylo neúčinné a hloupé. Mají právo na svůj televizní život a divák na to, aby si dopřál vzpomínání na zlatý věk, v němž byly jednou za dva roky na Vánoce k dostání i banány. Spíš by se měli intelektuálové snažit o to, aby aspoň část debat o antichartě v novinách a časopisech nahradilo věcné vyprávění o tehdejší době.

Major Zeman: dějinná fikce

To pořád ještě nemluvíme o Majoru Zemanovi. Tento seriál se totiž z okruhu těch ostatních (dietlovských) vymyká. Je to možná jediné dílo zvláštního žánru. Autoři v něm propletli epopej, kriminálku, pohádku a červenou knihovnu. Účelem bylo předestřít dějinnou fikci od roku 1945 do sedmdesátých let tak, aby divák ani na okamžik nezapochyboval o tom, že dějiny se odehrávaly přesně tak, jak si to vymysleli Zdeněk Nejedlý a další komunisté. Byly to úděsné, třídně nacionalistické výmysly: že po válce bylo zapotřebí bojovat proti šlechtě, Němcům, liberálním intelektuálům, církvi, lidem, kteří chtěli svobodu a utíkali přes hranice, a to vše v zájmu národa. Výmysly přes veškerou absurdnost působily, protože to nebylo vymyšleno úplně špatně. I těm z nás, kteří si ledacos pamatovali, se naskýtal pohled z "odvrácené" strany bezpečnostních orgánů. A o tom, co Bezpečnost znala ze spisů a výslechů, jsme přece my, obyčejní smrtelníci, nic nevěděli. Seriál o majoru Zemanovi, tato rozměrná komunistická agitka, se liší od běžných dietlovských seriálů. Její vysílání je sice komerčně výhodné, ale politicky a společensky nekorektní. Neustále se diskutuje o tom, kdo zavinil dnešní sílu KSČM, a přitom jeden z kořenů této moci vychází nepochybně z médií. Žádné politické straně není dovoleno vysílat půl roku každý týden hodinovou agitku, ale kovaným komunistům ano. Při současné úrovni politického myšlení se ani není čemu divit, že na to ostatní politické strany nepřišly; mohly by přece chtít totéž. Každopádně by historici, publicisté a novináři měli každý díl doprovodit vyprávěním, jak tomu bylo právě s tím problémem, který teď řeší sympatický Honza Zeman.