Zapomenutá válka Anny Politkovské

Pavel Zvěřina

Vraždou Anny Politkovské, dopisovatelky listu Novaja gazeta, jejíž prostřílené tělo bylo nalezeno ve výtahu domu v němž bydlela, předčasně skončila dráha neohrožené novinářky, která v Putinovu Rusku byla, tak jako disidenti za zlatých časů komunistického područí, pro vládnoucí složky, i pro každého jednotlivce, nepříjemným svědomím národa. Její neohrožená kritika bezuzdného násilí ve jménu "boje proti terorismu", jejímž konečným terčem byl především prezident Putin, jako osoba nesoucí svrchovanou odpovědnost za činy státních orgánů a jako nejvyšší vojenský velitel, byla samozřejmě trnem v oku a ona na své jednání mnohokrát doplatila. Ale ani několikeré pokusy o její umlčení ji neodradily od povinnosti podat o situaci v oblasti konfliktu sve svědectví. Umlčel ji teprve "profesionální nájemný vrah" (jak napsaly České noviny), který pro jistotu na místě vraždy za bílého dne v sobotu
7.10.2006 "nechal střelnou zbraň" (jak bylo uvedeno v témže článku) a vystřílené náboje. Hlavním těžištěm práce Anny Politkovské byly články publikované ponejvíce v novinách Novaja gazeta, ale její poznatky se jí podařilo shromáždit i v několika knihách, v angličtině vyšly Putin's Russia (Putinovo Rusko), A Dirty War: A Russian Reporter in Chechnya (Špinavá válka; ruský reportér v Čečni), A Small Corner of Hell: Dispatches from Chechnya (Malý kousek pekla na zemi; zprávy z Čečni), Putin's Russia: Life in a Failing Democracy (Putinovo Rusko; život v demokracii, která selhává).

Své dnešní vystoupení bych nazvala ZAPOMENUTÁ VÁLKA, protože chci hovořit o válce, která začala v roce 1999, v srpnu a září 1999, na jihu Ruska, v Dagestánu a v Čečně, a která dospěla do takového stádia, že dnes se všichni snaží o té válce nemluvit anebo dokonce ani si na ni nepamatovat.

Tak jak to začalo v devětadevadesátém, se to zdálo být takovým nějakým potrestáním lidu Čečny, a bylo to potrestáním veškerého obyvatelstva za akce nějakých ilegálních banditských jednotek, jež existovaly v této oblasti. Záměrně hovořím o OBYVATELÍCH Čečny, na které padla tato kolektivní vina, i tento kolektivní trest, protože obyvatelé Čečny zahrnují mnoho etnických skupin, Rusy, Ukrajince Židy, Igošety a mnoha a mnoha dalších.

Nejprve Putin oznámil, že ruské jednotky osvobodí ruské obyvatelstvo, ale novináři, včetně mně, velice rychle zjistili, ze federální vojska zabíjela Rusy stejně bezohledně, jako všechny ostatní skupiny. Já jsem se osobně zúčastnila pohřbu ruských starců a stařenek, kteří byli zastřeleni přímo v ulicích Grozného, probírala jsem se jejich doklady, abych mohla kontaktovat jejich příbuzné.

Uprostřed města Grozný byl starobinec, za nejhroznějších náletů úplně zapomenutý. Bylo tam 92 starých a mentálně postižených lidí, a já, spolu s několika dalšími novináři, jsem osobně prosila blízké jednotky, aby nám pro ně dali nějaké jídlo a to včetně vody, protože jediná dostupná voda byla v kalužích. A i když před nějakou dobou, zpět v Moskvě, jsem stále střídavě prosila a tlačila úřady o pomoc, nakonec jediný způsob jak evakuovat tyto staré a nemohoucí lidi, byl prostřednictvím finanční sbírky mezi čtenáři našeho listu, a teprve po tom, co jsme zaplatili několika odvážným šoférům, aby ty lidi vyvezli z města.

Chtěla bych obrátit vaši pozornost k tomu, že v podmínkách této války bylo pro novináře prostě nemožné, aby pracovali tak, že jsou jenom novináři, to by bylo nemorální. Nemorální jenom tak stát a popisovat, co vidím. V průběhu té války boje zabíraly nejmenší část našeho času; největší dobu jsme strávili pomocí obětem z řad civilního obyvatelstva. Samozřejmě že jsme věděli, že tu či onde se bojovalo, ale civilní obyvatelstvo bylo zasaženo nejhůře.

Není absolutně žádné pochybnosti, že tato válka měla antiislámský charakter. Nejlépe to vyjadřoval nápis běžně ke spatření na stanovištích hlídek KPP, který říkal "islám je choroba, a my jsme ji přišli vyléčit." Jakékoli pokusy o vysvětlení vojákům, že islám je pouze náboženství a nic víc, byly naprosto marné. Mešity nebyly střediskem ostřelovačů, ale staly se místem pokoření lidí, pro které něco představují. V okamžiku, kdy jednotky okupovaly vesnici, šli vojáci do mešity a používali ji jako záchody. První věcí, kterou okupační jednotky udělaly, bylo shromáždění všech mužů na náměstí kde byla mešita, a tam je přinutili svléknout kalhoty a ty, kteří neměli žádné spodní prádlo, na místě zastřelili, protože bylo rozhodnuto, že absence spodního prádla je znakem náboženského extrémismu.

Vrcholem cynismu byly tzv. uprchlické konvoje. Federální jednotky rozhazovaly z helikopter a letadel letáčky, ve kterých bylo psáno, že se lidé mají shomáždit v určitou dobu na určitém místě, a že jedině touto cestou bude zajištěn bezpečný průchod z oblasti bojů do bezpečí. Samozřejmě že lidé přišli, co jiného jim zbývalo?! Byly to zástupy lidí, kilometrové zástupy lidí, lidé se řadili do fronty, v očekávání, že budou převedeni do blízké Ingušetské republiky a pak byli tito lidé bombardováni. A tímto způsobem byla zabita sta a sta lidí. Když jsem se poprvé dozvěděla o bombardování uprchlických konvojů, osobně jsem tam šla, záměrne stejnou cestou jako stovky uprchlíků, protože, podle oficiálních pramenů, se jednalo o boj proti vzbouřencům. Po tom, co jsme ušli asi patnáct kilometrů, bombardování začalo. Samozřejme, když bombardování začalo, všichni jsme zalehli, tak jak jsme to
čítávali o bojích za druhé světové války, a prostě jsme leželi a čekali, až bombardování přestane. Ale když bylo po náletu, zvedly se nás pouze asi dvě třetiny. A město Grozný, krásné jihoruské město, vystavěné počátkem dvacátého století firmami těžícími ropu, leželo v ruinách.

O pět let později, po pěti letech, kdy lidé stále žili v těch ruinách, letěl přes město helikoptěrou Putin. "To je úžasné, jsou to jenom ruiny, přesně jak to lidé říkali. A já tomu nevěřil..."

Tato válka stále pokračuje. Dnes má charakter tiché, nejhroznější války. Stále dochází k únosům lidí, ale o unesených nemůžete nikdy nic zjistit. Pravidelně najdete pouze tělo, nesoucí známky po mučení. Známky mučení, svědčící o naprosto středověkém smýšlení barbarů, kteří se tohoto mučení dopouštějí, tedy alespoň jak rozumíme středověku z literatury. Samozřejmě, že toto mučení má novověké inovace. Někteří z těch, kteří takové mučení přežili, mi vyprávěli o mučící technice nazývané "rozhovor s Putinem". Vyšteřovatelé napojí na tělo mučeného telefonní drát a když jsou pak mučení vystaveni elektrickým šokům, telefon zvoní. A tomu mučitelé říkají rozhovor s Putinem. Přirozeně došlo i k mému zatčení a i já jsem si takový "rozhovor s Putinem" okusila na vlastní kůži.

Myslím, že pro každého novináře je poctou sdílet úděl svého národa. Pak vám nezůstanou žádné iluze a stanete se zapřísáhlým pacifistou až do konce svého života.

Docela nedávno, a to je poslední věc, kterou chci zmínit, jsem prováděla průzkum v Čečni. Od počátku konfliktu se Čečna stala i zkušební laboratoří nových zbraní. Zajímala jsem se o použití nových chemických zbraní, které jsou zaměřeny selektivně pouze na ženy. Ve školách, ne v Grozném, ale na venkově, byly uplatněny neznámé chemikálie na ženských záchodech. Ženy, kterých se toto týká byly studentky a mladé učitelky. Prvními příznaky byly silné krvácení, duševní rozrušení a závratě. Dnes jsou takto zasažené ženy neplodné a trvale duševně narušené. Od počátku používání těchto chemikálií uplynulo pět měsíců a my se snažíme prostřednictvím Světové zdravotnické organizace o vytvoření komise, která by vyšetřila co se stalo, ale doposud jsme nic nedokázali.

To všechno proto, že válka v Čečni je zapomenutá válka, sejde z očí, sejde z mysli. Navíc Putin je naprostá jednička, tedy hned po prezidentu Bushovi, ve "válce proti terorismu".

(Z angličtiny přeložil a úvodní poznámkou opatřil Pavel Zvěřina.)