Film Želary a kniha Jozova Hanule aneb Jak špatné odlišit od ještě horšího?

Josef Mlejnek

1

Nestačilo ještě doznít víření bubnů a vesměs předzjednaných chval kolem Hřebejkova filmu Pupendo, jež měly onu tvárnou plazmu, jakou je filmové obecenstvo, nalít do kin tak, aby všechna praskala ve švech, a bylo tu další masážní kolečko. Tentokrát šla reklamní řeč a vedly se „kritické“ řeči kolem údajně složitější záležitosti, kterou měl být film režiséra Ondřeje Trojana s přímo magicky klenotním názvem - Želary. Oba snímky měly společného autora scénáře Petra Jarchovského a podobně nepokrytou ambici: dohmátnout až na Oscara pro neamerickou filmovou činnost nebo alespoň na oskarovou nominaci. Co se nepovedlo Pupendu, mají Želary dnes v kapse (zmíněnou velkou nominaci), a pokud jde o malé České lvy, získají jich za loňský rok jistě hned několik.* (Zde jsem se mýlil, neboť lvy Želarům vyfoukla Morávkova Nuda v Brně). Vydal jsem se i na Želary až po opadnutí první vlny, kdy kinosál byl už poloprázdný, a jako tabula rasa - nečetl jsem do té doby předlohu, ani jsem se nenechal vtáhnout do učených sporů o tom, byla-li Rudá armáda skutečnou osvoboditelkou nebo jakým se vlastně ve filmu či knize hovoří dialektem. Samotné filmové představení začíná jako béčkový thriller: mladí intelektuálové - lékaři tak trochu hurvínkovsky konspirují. Jsme v protektorátu Böhmen und Mähren, záhy po atentátu na říšského protektora. Že jsme i v Brně, to se dozvídáme pouze z cedule na tramvaji, ale to je zcela nedůležité. Film se mohl odehrávat stejně tak dobře v Plzni nebo v Olomouci. Netřeba mu ani vytýkat různé anachronismy v řečových obratech nebo gestech, ty se mohou paradoxně stát i silnou stránkou díla nejen filmového, i když v případě Želar tomu tak ani zdaleka nebylo. Za všechny anachronismy uvedu jeden jediný, k tomu spíše roztomilý: bílý proužek od dvoudílných plavek na opálených zádech protektorátní nestudující medičky Ani Geislerové. Odbojová skupina je ovšem vyzrazena, mladá intelektuálka musí, jsouc v nebezpečí života,nejen pryč z města na vzdálený venkov, ale musí si tam osvojit i novou identitu a nový rodinný stav… Zdá se to všechno být trochu vymyšlené levou rukou přes pravé ucho, ale budiž. Nepoměrně horší je, že postavy, s nimiž se hlavní hrdinka ve své nové životní situaci setkává, nijak nevybočují z anekdotické, „soudničkové“ stopy. Hudba a záběry na krajinu nebo domorodé obyvatelstvo při různých činnostech v nás navozují pocit, že sledujeme téměř národopisnou instruktáž. Ožralí chlapi (drsný kraj) názorně bijí své ženy, je tu i pan farář, kterého rutinně zvládl Miroslav Donutil. Jaroslava Adamová si věrohodně zahrála místní vědmu, starou Lucku, ale ty oprsklé, rádoby moudré řeči! Pana učitele, pokolikáté už, ale pokaždé v podstatě stejně (a ještě rutinněji) „činil“ Jaroslav Dušek. Obávám se, že až si některá z hvězd současné české filmové režie usmyslí natočit film z doby faraónů, bude v něm Dušek s žáky egyptské základky promrskávat hieroglyfy. Režisér Trojan se v jednom rozhovoru svěřil, že největší obtíže měli s obsazením hlavní role, a protože se v českých zemích nenašel žádný uspokojivý typ, museli sáhnout po maďarském herci Györgym Cserhalmim. Je to herec znamenité pověsti a jistě i sympatický chlapík, ale nic jiného než jakési vyzařování dobrácké „chlapíkovské“ podstaty v Trojanově filmu nepředvádí! Tváří se sice, jako by byl „odtamtud“, ale i on by mohl být v podstatě odkudkoli. Charakter, zbožnost, moudrost, jakkoli primitivní, samorostlého člověka, kde jsou? Omlouval jsem se při sledování filmu Želary, a to hned několikrát, Karlu Čapkovi za to, že jsem mu míval za zlé, jak například v Hordubalovi dává průchod své pokrokářské prvorepublikové nadřazenosti nad slovenskými nebo rusínskými „primitivy“ a mnohé z jejich životů pak zůstalo zcela pod prahem jeho vnímavosti. Ale filmový Hordubal Martina Friče z roku 1937 s Jaroslavem Vojtou v hlavní roli! Vojtův Hordubal, to je postava vytesaná z jednoho kusu, která má svou důstojnost, své dějiny - kdyby pro nic jiného, tak pro ni ve filmu rád přehlédnu všechna povrchní Čapkova četnická moudra o světě.



2

Ve filmových Čechách tomu už dávno není tak, že by lví spár nepoddajného umělce a jeho touha zhmotnit své vidiny přivolaly potřebné štěstí, a posléze vzniklo při vší chudobě prostředků na koleně dílo, nad kterým by všichni obdivně kroutili hlavami, jak se vůbec mohlo objevit, když tomu ke všemu tzv. společenské podmínky vůbec nepřály. Nenaplnily se temné předpovědi z počátku devadesátých let, že česká kinematografie zahyne zákeřnou neviditelnou rukou trhu. Prostředků je dnes nepřeberně, ale drtivou většinou hory rodí vesměs myši, jež bývají - v lepším případě - motorové, jsou-li dílem aspoň hbitého řemesla. Spolehlivě slzotvorný kýč Želary byl natočen na základě literární předlohy - východiskem pro scénář byla próza brněnské spisovatelky Květy Legátové Jozova Hanule, která byla s různými obměnami jen rozšířena o některé postavy z autorčiny povídkové knihy Želary. Nabízí se pochopitelně zásadní otázka: co bylo lepší - předloha, nebo filmová podoba díla? Nejde jen o to sledovat, kde se film od předlohy odchyluje, ale o konstatování, nakolik nám svou poetikou dokázal říci přinejmenším totéž, co bychom získali četbou, aniž by z příběhu pouze udělal pohyblivé obrázky.

Po shlédnutí filmu jsem si říkal, že se autorce, a především jejímu dílu musela kinematografickým převodem udát křivda, ale po přečtení Jozovy Hanule musím přiznat, že pro mne byla velkým rozčarováním a že filmové zpracování zase až tak velký pád neznamenalo. Kniha Květy Legátové je svého druhu platónský mýtus o pádu duše pojednaný naruby - hlavní hrdinka, mladá lékařka, je okolnostmi potažmo jejich shodou vypuzena ze zlého protektorátního světa do světa dobrého, leč drsného. Ten pro ni také má z počátku děsivé kontury, avšak spolu s probouzející se láskou k muži mentálně i sociálně níže postavenému, jenž v ní oslovil její instinkty, si ji postupně podmaňuje. Příběhy Legátové vypovídají ne o jejím rodném kraji, ale o kraji pouze osvojeném: v tom lepším případě jde o celkem snesitelný popis, výpověď, dejme tomu, ale krajina ani lidé k nám nepromlouvají skrze autorku, ona je ani nenechává mluvit skrze sebe, nehovoří jimi, nemá je na jazyku, natož aby je měla v jazyce. Má je v paměti, ale nejsou v její obraznosti - a ta koneckonců není zrovna silnou stránkou jejího psaní. Autentický je snad jen děs z mesaliance učitelského (v knize i filmu arci lékařského) stavu s primitivem, divochem, jenž se nakonec ukáže „urozeným“. Líčí-li nám však později, že se její hrdinka „dobrala krásy svého muže“, je to docela slušná vonička trochu velkoústých větiček z červené knihovny (s.89-90). Nerad bych však červené knihovně křivdil, protože ona aspoň nepředstírá žádný vyšší styl. Mají-li líčení brněnské spisovatelky občas jakous takous sílu ve spádnosti sdělovaného děje, nepoměrně hůře vyznívají právě momenty reflexe, příliš vágní a neumětelsky abstraktní na to, aby bylo možné označit celek za dobrou prózu. Takto autorka charakterizuje léta vlastní studentské mladosti: „Se zpupností ignorantů jsme vyřešili otázky staré jako lidstvo samo. Vyšplhali jsme na vrcholek pyramidy otazníků (!!!), jež po staletí rostla současně s poznáním.“ A co si máme počít s podobně laciným bubřením: „Smysl bytí jsme sfoukli velkolepě: když domyslíme kauzalitu, prožíváme svou vlastní minulost.“ Nepřesné nebo přibližné jsou charakteristiky postav i soudy o nich - i zde z vyprávějící lékařky nepříjemně čouhá prudérní prvorepubliková učitelka, či přesněji učitelka odkojená první republikou. Napíše-li Legátová například o místní „vědmě“ Lucce, že „vulgarita byla neodmyslitelnou součástí její osobnosti“ je to plochá fráze, a my se oklikou přes protivně povýšený slovník dobíráme poznání, že babizna měla pod drsnou slupkou dobré jádro - kdyby skutečně byla vulgární, těžko by se v ní potom dořezala věcí hodných obdivu. Ještě hůře však dopadl místní kněz. Stejně jako je protivná u některých lidí potřeba zdůrazňovat svou víru, leze nám vypravěčka záhy na nervy mudrováním o své nevíře - že by bigotnost naruby? Rozhodně fráze na frázi. Želarský farář „s omračující prostotou“, prý „žil co hlásal“, „odkrýval tajemství evangelií jako zahalený obraz“. Zatímco pro kněze byla „bible příkazem k činu“, jeho „horalé hřešili jako všude jinde, kraj byl prostoupen neřestmi, ani jedno z božích přikázání nebylo ctěno“. Pěkně z prstu vycucáno. Ale není to plácání tak úplně nevinné, neboť za to, že „s apoštolskou prostotou nazýval věci pravými jmény“, by prý nebýt v zapadákově jako Želary skončil kněz v koncentráku nebo exkomunikací, „podle toho, která moc by se ho chopila dřív“. Tumáš, čerte, kropáč. Katolická církev ruku v ruce s nacistickou třetí říší. A na téže stránce - snad „za trest“ - z chabé prózy přechod rovnou nohou do zpravodajské svodky: „Hranicí proudily zprávy o partyzánech, kteří se objevili v lesích. (…) Rozšířila se zvěst, že československá samostatná brigáda bojuje u Dukly.“ Ten Donutilův farářský rutinér je nakonec živější než špatně vyřezaný svatý z Jozovy Hanule. Závěr knihy a filmu se poněkud liší. Zatímco v textu by hrdinka ještě po letech vzdychala po mrtvém Jozovi v náruči svého muže, kdyby se ovšem stala ženou Richarda, svého někdejšího milence a kolegy odbojáře (k čemuž

by jí údajně stačilo kývnout prstem). Ve filmu se odehraje zhruba patnáct let po válce epilog: ve spartaku supícím do kopce se vrací někdejší Hanule do Želar doprovázena Richardem. Vše mrtvo, bouda po psovi, zarezlý hrnec či lavor. Odněkud se náhle přištrachá stará Lucka, noblesní dámu v černých brýlích pozná a uvítá ji spřízněným chechotem. Podobně doslovující scéna je filmově nejspíš méně náročná než případné strašení „živým“ Jozou v nové intimitě vypravěčky. Nebo jde nakonec ze všeho nejvíc o jakýsi krotký manifest „nihilismu“, prázdnoty po česku a zároveň projev velké bezradnosti obojích tvůrců? Jejich velkého nevkusu v každém případě...

Vyšlo v příloze Revue Politika Proglas 1/2004

Josef Mlejnek