Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Populární leninista Slavoj Žižek

Aleš Knapp

Slovinský autor Slavoj Žižek, prohlašující se za leninistu, je ve filozofických i mediálních kruzích ve světě poněkud exotickou, a proto žádanou celebritou. Jeho novinoví vykladači v Česku ale vytrubují ještě větší nehoráznosti, než hlásá on sám.

Nedlouho po listopadu 1989 proběhla v tehdy ještě hlavním městě SRN v Bonnu konference, jejímž tématem byla zapeklitá otázka: Jaké jsou úkoly evropské politické levice poté, co jejím postavením otřásl pád komunistických režimů? Kloudnou odpověď na ni tenkrát nenacházeli ani dva velice vzdělaní účastníci, sociálnědemokratický poslanec Spolkového sněmu Peter Glotz a český germanista Eduard Goldstücker, který se jak známo angažoval i v československém „obrodném procesu“ v roce 1968.

Otevřeme-li kteroukoli z novějších knih Slavoje Žižka (nar. 1949), zjistíme, že Žižek si v průběhu 90. let o poslání a budoucnosti levice udělal alespoň sám pro sebe jasno. Při pohledu na stránky některých českých médií je navíc zjevné, že filozof, kandidující v prezidentských volbách ve Slovinsku a přednášející kromě Lublaně i na Harvardově univerzitě či na pařížské Sorbonně, jako by učaroval svým o poznání méně vzdělaným vykladačům. Ti se jednou skrytě, jindy s otevřenou drzostí odvolávají na marxisticko-leninské učení v podobě, v jaké je hlásá právě Slavoj Žižek. V internetových Britských listech, které 20.11.2007 informovaly o Žižkově cestě do ČR, se například dočteme, že „Žižkova návštěva v Česku byla zajímavá obzvlášť z toho důvodu, že se tu aktivně vložil do politiky. Dokázal propagovat protiradarovou demonstraci 17. listopadu na ČT2 a pak na ní v sobotu měl vedle Jana Neorala a Petra Uhla jeden z nejlepších projevů. Žižkova návštěva u nás tak byla dalším symptomem rostoucího prorůstání západo- a východoevropské levice a její opětné postupné radikalizace po desetiletích porážek.“

Obdiv k leninskému vševědovi
Od Slavoje Žižka nedávno vyšla česky kniha Nepolapitelný subjekt s podtitulem Chybějící střed politické ontologie. Při bližším ohledání zjistíme, že pod učeným názvem a reflexemi nad filozofií, uměním či psychoanalýzou se tu vlastně skrývá rafinovaná politická agitka. Pravda, Žižek má podle všeho načteno z filozofické literatury a naposloucháno z hudby o poznání víc než jeho tuzemští obdivovatelé včetně Václava Bělohradského. Jeho práce navíc splňují po formální stránce parametry požadované v západním světě a v Německu vycházejí v prestižním frankfurtském nakladatelství Suhrkamp. O to smutnější je však pohled na českou snahu doslova vydolovat ze Žižkových textů to, co tuzemští propagátoři marxismu-leninismu považují za podstatné a co poté čtenářům prezentují na stránkách denního tisku.

Že hovořit o propagátorech marxismu-leninismu není v daném případě přehnané, o tom vypovídá text Martina Škabrahy v Salonu Práva (29.11.2007), který si bez obav, že se Mistr bude obracet v hrobě, vypůjčil do titulku název jedné z nejlepších Hrabalových próz. V úvaze nazvané Příliš hlučná samota Slavoje Žižka naplno roztočil flašinet oživené ideologické hantýrky z dob před listopadem 1989. Slavoje Žižka charakterizuje jako „dialektického materialistu“, který „nic nenávidí více než liberální řečičky o multikulturalismu, toleranci a dialogu“. Přirovnává jeho způsob psaní ke stylu Bachtinovy práce o Rabelaisovi, přičemž na své si při čtení Salonu Práva přijdou tentokrát i ti, jimž se stýskalo po jednom pozapomenutém výrazu: Bachtin zde není představen jako ruský, nýbrž jako “sovětský“ literární vědec.

S nemenší naléhavostí vyzývá Škabraha k „heroické akci“, k tomu, abychom ocenili Žižkovy „obdivné poznámky o Leninovi, který se - na rozdíl od akademických intelektuálů dneška - odhodlal vzít na sebe zodpovědnost, pošpinit si ruce krví a realizovat revoluci, a to více ve jménu víry než vědění“. Po dlouhé době, kdy marxisté-leninisté spílali francouzskému mysliteli Raymondu Aronovi, že přirovnává komunismus k náboženství a vydávali se za skalní ateisty, hovoří tentokrát leninista Škabraha o tom, že Slavoj Žižek je blízký teologovi a dnešnímu papeži Josephu Ratznigerovi. Ne ve jménu vědění, ale ve jménu víry by měl podle Škabrahy každý, kdo útočí na „spekulativní kapitál“, prohlásit: „Já JSEM leninista!“ Vedle agitačních výzev, z nichž jednomu je do smíchu a jiného mrazí, může už jen jako projev jazykové nevzdělanosti působit Škabrahovo posuzování Žižkovy mluvené angličtiny. Slovinec Žižek, který se v Americe nenarodil ani nevyrůstal a těžko tak může mluvit anglicky bez cizího přízvuku, se prý „nepodřizuje anglosaské dikci“, jelikož nehodlá hovořit „imperialistickou řečí vítězů studené války“.

Heidegger, nacismus, Žižek
Poselství Slavoje Žižka navazuje na knihu amerického marxisty Fredericka Jamesona Postmodernismus neboli kulturní logika pozdního kapitalismu (1991). Zarazí však Žižkovo sdělení, že Jameson označuje politickou angažovanost německého filozofa Martina Heideggera v Hitlerově straně NSDAP za Heideggerovo „jediné sympatické veřejné gesto“. Jak známo, Heidegger po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 přijal úřad rektora univerzity ve Freiburku a lektorům marxismu-leninismu tak po dlouhá léta stačilo smetávat Heideggera ze stolu jako „nacistického“ myslitele.

Slavoj Žižek podle všeho ignoruje výsledky zásadní debaty, která ve světě proběhla koncem 80. let po vydání knihy Heidegger a nacismus od Victora Faríase. Jede si po svém a případ konzervativního myslitele Martina Heideggera a jeho sympatií k nacismu řeší tvrzením, že „představitelům skutečné levice je dnes bližší konzervativní komunitarista než liberální demokrat“. Žižek připouští, že se nám to může zdát perverzní, nicméně souhlasí s tezí, že Heideggerova angažovanost pro nacismus představovala „krok namířený tím správným směrem“.

Žižek má pravdu, že politické aktivity nebyly v případě Heideggera pouhým úletem. A právě ona spojitost Heideggerovy filozofie s prakticku politikou je mu v daném případě sympatická. Rozdíl mezi komunistickou revolucí v Rusku a nacionálně-socialistickým hnutím v Německu shledává pouze v tom, že nacismu šlo o „záchranu kapitalistického řádu“. Podezřelé je, jak Žižek zavírá oči před nebezpečím „vlasteneckého patosu“. A jak s užitím profesionálně nacvičeného slovního žonglérství tvrdí, že kdo z liberálního stanoviska odsuzuje angažovanost pro „dobrou věc“ a považuje ji za „totalitní fanatismus“, připravuje živnou půdu pro fašismus. Je třeba se ptát, proč se Slavoj Žižek tolik obává fašismu, zatímco jeho výklady německého nacismu naopak nejsou prosty sympatií k ideologii, o jejíž zhoubnosti snad dnes žádný myslící člověk nepochybuje.

Snůška nehorázností
Žižkovy teorie, které Václav Bělohradský ocenil jako „vynikající příklad tvůrčího čtení“, lze z jiného úhlu naopak vnímat jako pracně vykonstruovanou kostru naplněnou otřesnými nehoráznostmi. Průkopnickou stať filozofa a muzikologa Theodora Wiesengrunda Adorna Filozofie nové hudby označuje Žižek za „mistrovský příklad dialektické analýzy třídního boje v hudbě“. Ve své novější knize Parallaxe (2006) shledal v Richardu Wagnerovi v souladu s běžnými klišé předchůdce fašismu. Když se ovšem v téže kapitole dočteme, že Svatý Grál v Parsifalovi představuje utrpení vykořisťovaného lidu, zapochybujeme o svéprávnosti autora, jenž tu doslova a do písmene navrhuje „komunistický“ způsob čtení této poslední Wagnerovy opery. Žižek Parsifala srovnává s didakticko-politickým kusem Bertolta Brechta Opatření, který bývá vykládán jako návod k likvidaci třídního nepřítele.

Slavoj Žižek je schopen tvrdit, že gulag byl „lidštější“ než Osvětim z toho důvodu, že z Osvětimi nikdo z vězňů neposílal Hitlerovi písemné gratulace k narozeninám, zatímco Stalinovi z gulagu ano. Nikdo se prý tehdy v Německu nepokusil o budování „nacismu s lidskou tváří“, zatímco pokusy o vytvoření „socialismu s lidskou tváří“ se později skutečně konaly. A - světe, zboř se! – ocenění za to podle Žižka náleží právě a pouze komunistům, kteří realizaci pokusu o onen „lidský“ socialismus umožnili.

Nelze však přehlédnout, že i navzdory Žižkovým nehoráznostem neoceňují jeho čeští vykladači svého podstatně vzdělanějšího a ve světě renomovaného partnera beze zbytku. Žižek si za marxisticko-leninsko-stalinistickými výplody své bujné fantazie stojí sám, nepotřebuje matičku Stranu. A právě autor citovaného textu v Britských listech nevidí rád, že Žižek, ač leninista, „není organizovaný“. Jeho koncepce prý „zavání elitářstvím“ a Žižek prý v roce 2003 „zcela nesmyslně zesměšnil masovou demonstraci v Británii proti válce v Iráku“.

Západní sdělovací prostředky označují Slavoje Žižka za provokatéra a respektují, že má ve filozofii své místo. Žižek dává čtenářům prostor dokonce k tomu, aby jeho myšlení mohli vnímat i jako karikaturu marxismu-leninismu. Tuzemští interpreti, o nichž byla řeč, naopak sestupují na úroveň pouhých politruků. Jejich výklady jsou z politického hlediska nebezpečné a filozofie jich nemá zapotřebí.

(vyšlo v lednovém čísle 51Pro)



Aleš Knapp
publicista, literární kritik
 
  Přístupy: 24852 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA