Zákon českých filmů

Ivan Štefka

S velkým zájmem jsem si přečetl vyjádření svých bývalých kolegů ze studií na FAMU, text režiséra Jana Hřebejka s dramatickým názvem „Tak už snad dost“ uveřejněný na Aktuálně.cz počátkem června a stejně tak rozhovor s producentem a režisérem Ondřejem Trojanem pro Právo. V souvislosti s mými předchozími příspěvky „Český film, financování a legislativa“ a „Cannes bez české vlajky“ uveřejněné na serverech Česká media a Virtually.cz se v dalším textu budu snažit pragmaticky vykompenzovat vyjádření obou kolegů a budu tak opětovně prezentovat jiné pohledy na financování českého filmu.

Tyto pohledy mají však stejný cíl, a tím je zajištění veřejné podpory pro českou kinematografii.

Osobně jsem příznivcem správné a přesné argumentace, intenzivní a aktivní komunikace a aktivní spolupráce kompetentních osob a institucí. Tyto prvky v patnáctileté tvorbě zákona o financování českého filmu postrádám. Už samotná délka období, kdy česká kinematografie nebyla řešena, jasně vypovídá o nekvalifikovaném přístupu všech zúčastněných, jejich nezájmu a skutečné nečinnosti. Podle mne je také na vině preference příliš úzkých zájmů skupiny producentů bez toho, že by brali v úvahu souvislosti a návaznosti na to, co má vlastně tento zákon skutečně přinést.

Zákon o financování výroby českých filmů má přinést ne filmovou tvorbu za každou cenu, ale realizaci kvalitních a reprezentativních filmových projektů, přičemž jen takové mohou být hrazeny z veřejných financí. Ostatní druhy filmových projektů má možnost každý producent realizovat ze svých osobních prostředků, nebo prostředků sponzorů, či investorů.

Hřebejkovo i Trojanovo vyjádření obsahuje podle mne určitou míru zavádění tématu „financovaní české kinematografie“ pryč od její podstaty, nebo se k ní minimálně nevyjadřují. Cítím zde určitou emotivní manipulaci, jež u věci neznalých může vyvolat pocity, že se jedná o spiknutí proti „filmařům“ ze všech možných i nemožných stran. Tato, možná nezáměrná snaha a emotivní dogmatismus je patrná spíše u Jana Hřebejka .

Jak už jsem uvedl, v obou případech není osvětlována, ani komentována podstata věci.

Podstatou věci je nový zákon o podpoře výroby českých filmů, cesta k němu a zejména pak v něm obsažený způsob naplňování filmového fondu z veřejných prostředků, včetně způsobů jejich rozdělování. Takového způsobu rozdělování, který bude zamezovat klientelismu a bude stavět jen a pouze na kvalitních projektech. Nic jiného.

Myslím, že je o mne dostatečně známo, že jsem příznivcem podpory výroby českých hraných, dokumentárních a animovaných filmů z veřejných financí.
Nikoli však způsobem, který obsahoval neschválený zákon. Tedy způsobem, kdy jedněm producentům, což každá televize samozřejmě je, jsou mimo klasickou daňovou zátěž navíc znárodněna tři procenta z jejich příjmů a neprůhlednou metodou věnována jiným, vlastně konkurenčním producentům. To je hluboce nedůstojná a skutečně do nebe volající absurdnost a drzost. Ať se na mne režisér Honza Hřebejk klidně zlobí, ale tento již do propadliště dějin upadnuvší zákon obsahoval jakýsi princip komunistické metodologie. A jako takový jej nelze v jednadvacátém století v žádném případě přijmout. Jediná možnost částečného finacování výroby českých filmů z veřejných prostředků je financování zcela přímo ze státního rozpočtu, tedy z oficiálních daní občanů a firem. A to pochopitelně po demokratickém konsensu demokraticky zvolených poslanců pracujících s penězi českých občanů a firem.

Je proto nutné demokratickou cestou vytvořit a schválit absolutně nový a demokracii a tržnímu hospodářství odpovídající zákon o podpoře výroby českých filmů. Nikoli zákon, který bohatším dvakrát bere a chudým dává.

I všichni filmaři, kterým neschválený zákon údajně tolik vyhovoval a „loajálně s ním souhlasili“ jak píše Hřebejk, snad na základě povolebního totalitního a nenávistného vystoupení předsedy ČSSD pochopili, že je nutné odmítat vše, co má jakýkoli, byť sebemenší a plíživý náznak komunistických praktik, a to i tehdy, pokud by to pro ně bylo chvilkově zdánlivě výhodné.

Metody rozdělování veškerých veřejných peněz, tedy i peněz na české filmy musí být předem jasné, precizně propracované, průhledné a průhlední a nezávislí musí být také jejich rozdělovatelé, kteří musí vycházet ne z řad filmařů, ale z řad obecně uznávaných psychologů, sociologů, historiků, spisovatelů, pedagogů, nezávislých lidí z jiných oblastí kultury, zástupců distributorů, majitelů kin, zástupců českých center v zahraničí apod. Tito lidé musí nést plnou osobní a hmotnou odpovědnost za svá plnohodnotně a jasně zdůvodněná rozhodnutí o přidělení mnoha milionů, nebo i desítek milionů korun z peněz českých občanů. Mezi rozdělovateli podle mého nejhlubšího přesvědčení nemohou sedět sami zástupci filmařů. Ti fundovaní filmaři, kteří nebudou ve střetu zájmů, se mohou účastnit projednávání předkládaných projektů jako odborní poradci bez jakéhokoli práva hlasovat o přidělení veřejných prostředků tomu kterému projektu. Rozdělování musí být zabezpečeno tak, aby nehrozilo byť jen podezření z možného klientelismu.

Jsem hluboce přesvědčen, že je naprostou nutností, aby finanční prostředky byly vždy přidělovány na konkrétní hodnotný projekt, tedy scénář, nebo koncepci, nikoli a v žádném případě na jméno scénáristy, režiséra, či producenta. Přidělené prostředky musí být podstatně vyšší než jsou dnes, a to bez ohledu na to, že budou přiděleny méně projektům.

Podle mne je velmi důležité také vážně zvážit možnost vyjímečné dodatečné podpory na vyjímečný projekt, který se ukáže až po realizaci být značným kulturním, či vzdělávacím počinem a o dotaci přitom nežádal. To ovšem předpokládá vysokou úroveň kvalifikace a zájmu členů rozdělovacího orgánu o svoji práci.

Rozhovor s Ondřejem Trojanem na mne dělá dojem, že celé dění kolem neschváleného zákona bylo do značné míry způsobeno malou, dlouhodobou a nedostatečnou komunikací mezi zástupci producentů, ministerstvem a poslanci, přičemž zástupci producentů spoléhali tu na bodrého herce a ministra, tu na prezidenta, tu na předsedu parlamentu, tu na někoho jiného, ale sami se příliš aktivně neangažovali.

Ondřej Trojan v rozhovoru pro Právo tvrdí, že filmový průmysl v roce 2004 zaměstnal na 10.000 lidí. Tato formulace budí dojem, že je v naší zemi superobrovské množství deseti tisíc lidí, které lze označit slovem filmař. Toto číslo je ve vztahu ke konkrétnímu zákonu o financování výroby českých filmů, o nějž se jedině jedná, číslem velmi zavádějícím a několikanásobně nadsazeným. Český film nikdy neměl v jediném okamžiku k dispozici skutečně pracovně aktivních a k práci připravených deset tisíc filmařů, nemá je a doufám, že takové ohromné množství nikdy mít nebude. Opačný případ by byl ryze kontraproduktivní pro samotný český film.

Tady ovšem přichází důležitá otázka, koho budeme označovat slovem filmař, natož pak „český filmař“ ? V českém filmu hraném, animovaném a dokumentárním působí aktivně několik desítek režisérů, několik skutečně aktivních producentů, možná celkově několik stovek základních tvůrčích profesí jako jsou kameramani, scénáristé, zvukaři, architekti, animátoři, některé další spolupracující profese a asistenti těchto profesí, přičemž se jistě dostaneme vysoko přes číslo jeden tisíc. Stále mluvím o českém filmu, nikoli celé audiovizi. V tomto ohledu je ve vztahu k tomuto konkrétnímu zákonu problematickou i „Asociace producentů v audiovizi“, což není organizace pouze těch, kterých se tento zákon týká, a proto zájmy v ní jsou jistě různorodé a nekonzistentní. Zákon se týká jen českého filmu, nikoli celé audiovize do které spadá např. i výroba zahraničních zakázkových filmů , nebo výroba reklamy a televizních projektů, což je sice také nesporná součást umění a kultury v audiovizi, ale nikoli součást inkriminovaného zákona. Mezi filmaře pracující pro český film lze jen obtížně zařadit různé technické profese, stavby dekorací, řidiče a různé jiné obslužné profese, které se mohou živit i prací pro jiná odvětví kultury, nebo i v odvětvých na hony vzdálených kultuře. Jsou to lidé kteří pracují i na zahraničních filmových zakázkách a jsou placeni z peněz zahraničních producentů, nebo pracují také na výrobě reklam a jsou placeni ze zdrojů firem pro které reklamy točí. Samozřejmě pracují i pro televize. Stejně tak sem nelze zařadit herce, kteří jsou buď zaměstnanci divadel, nebo jsou případně na volné noze, kdy jejich hlavní obživou není zcela jistě český film. Čili tady záleží na tom, jak bylo číslo 10.000 vytvořeno. Mohlo vzniknou započítáním všech možných profesí, které se nedají označit přímo za filmaře, nebo to jsou součty lidí v jednotlivých natáčecích štábech vynásobeni počtem natáčených filmů, včetně zahraničních atd.. Tento součet by byl ovšem krajně nesmyslný, neboť jeden člověk pracuje v průběhu roku na několika filmech, včetně zahraničních zakázek a reklam, takže by se jednalo pouze o součet opakovaně zúčastněných lidí na všech projektech, nikoli však o stavy filmařů v Čechách natáčejících české filmy, což je značný rozdíl. Číslo 10.000 je v souvislosti se zákonem, o kterém je řeč, nadsazeno několikanásobně a nejsou to počty lidí, kterých by se nový zákon týkal.

Stejně tak daňová výnosnost z českého filmu je zlomkem uváděného, což ale Ondřej Trojan i naznačuje, neboť v prezentované miliardě a čtvrt jsou jistě započítány daně firem pracujících na zahraničních filmových zakázkách pro zahraniční producenty, daně firem vyrábějících reklamy a zřejmě daně mnohých dalších nějak spolupracujících nefilmařských firem. Většina těchto firem a lidí může pracovat a žít bez práce pro český film a nemají naprosto žádnou souvislost s fondem pro financování výroby českých filmů.

Honza Hřebejk zase tvrdí něco podobného s tím, že zručnost našich lidí přivádí do země miliardové investice při výrobě zahraničních zakázkových filmů. Protože jsem se také na realizaci těchto zakázkových projektů podílel, tak mohu odpovědně říci, že tomu tak zcela jistě není. Kvalita našich lidí je pouze jedním z rozhodujících kritérii při rozhodování zahraničních producentů o natáčení u nás. Jenže tito zruční lidé více méně stabilně spolupracují s českými partnery zahraničních producentů a na českém filmu nejsou naprosto závislí. Zahraniční producenty zajímají zejména české lokace, hrady, zámky a území Prahy 1, dále pak nižší náklady na realizaci. I když toto také již není zcela pravdou, neboť i ceny v Čechách se zvyšují a úřady, zejména co do pronájmu lokací nevychází filmařům příliš vstříc, což je velký problém. A podle mne nebude dlouho trvat a zahraniční štáby se začnou přesouvat dále na levnější východ a u nás budou využívat pouze některé výrazné „obslužné“ osobnosti na které si již navykli, či sem budou zajíždět kvůli neopakovatelným lokacím a zbytek filmu budou natáčet v levnějších krajích. To pak může způsobit hodně velké a skutečné problémy o které se nikdo zatím moc nezajímá. Přesto nic z toho taktéž nesouvisí s financováním výroby českého filmu.

Další tvrzení Ondřeje Trojana, že státní podpora je údajně šest procent z celkového rozpočtu jeho filmů mne upřímně velmi překvapilo. To je skutečně částka zanedbatelná pro kterou nemá smysl se snad téměř snažit cokoli podnikat, vyplňovat žádosti apod. V takovém případě by bylo lépe tuto podporu věnovat na dotaci vstupného na české filmy, čímž může vzniknout daleko příhodnější podpora užitečná pro všechny. Do kin tak může přijít více diváků, nebo také ne. V každém případě by se tak dal lépe vyhodnotit skutečný zájem diváků o český film.

Podle mého přesvědčení má smysl podporovat z veřejných prostředků výrobu českých filmů minimálně ve výši padesáti až sedmdesáti procent z celkového rozpočtu projektu, a to samozřejmě za cenu, že bude podpořeno daleko méně projektů než dnes. Ale zato smysluplně. Takováto veřejná podpora nemůže být v žádném případě totiž chápána jako jakási podpora zaměstnanosti, ale jako podpora kvalitního a reprezentativního kulturního projektu s přínosem pro zvýšení kulturnosti jeho diváků, zahraniční prezentaci a jako jakýsi kulturní vzkaz pro budoucí generace.

Vznik jiného typu filmů je pak skutečným podnikáním a musí být hrazen výhradně ze soukromých investičních, nebo sponzorských prostředků, či ze soukromých peněz producenta.

Filmy hrazené z veřejných zdrojů musí být pouze tou nejkvalitnější a nejpřínosnější reprezentativní třešničkou na dortu, která může být současně i jakýmsi kulturně vzdělávacím aktem pro děti, nebo dospělé.

Zaujalo mne také tvrzení Jana Hřebejka, že by televize za udělení licence k vysílání filmu měly platit procento do kinematografického fondu. To je opět princip dvojí platby a včetně daní trojí platby. Každá televize, která vysílá film, musí přece tento film koupit a zaplatit. Honza Hřebejk vlastně navrhuje, aby si televize film koupila, v této ceně zaplatila všechna vysílací práva a pak ještě jednou zaplatila nějaké procento do fondu za licenci, kterou si již jednou koupila.

Podle mne by bylo logické, kdyby toto procento neplatila do fondu televize, ale ten kdo dostal za film od televize zaplaceno, tedy distributor a producent.

Naopak Hřebejk přichází se zajímavou myšlenkou, kdy by do fondu mohly přispívat kromě centrálního státního rozpočtu také regiony. To je myslím zajímavý nápad.

Producenti nejsou mesiáši, ale také žádní kapitalističtí vydřiduši..., píše Honza Hřebejk. Podle mne nemají být vydřiduši, ale měli by být tvrdí a nekompromisní dramaturgové a ekonomové, kteří svůj projekt skutečně řídí a pracují dnes a denně a stále s rozpočty a hledají možnosti sebemenších úspor. Ze své praxe si dovoluji tvrdit, že pak by mohly být filmy o nějaká ta procenta zcela jistě levnější, samozřejmě při zachování a preferování předpokládané kvality.

Honza Hřebejk zcela po právu vyzdvihuje filmy České nové vlny a jejich režiséry Jiřího Menzela, Jana Němce, Věru Chytilovou a Jiřího Krejčíka. Ano tito lidé v minulosti povznesli svojí tvorbou český film velmi vysoko. Bylo to však asi před čtyřiceti lety. Byť je to otázka osobního názoru a osobního vkusu, tak sám za sebe říkám, že současná česká filmová tvorba taková není a práce současných českých scénáristů a režisérů není v žádném případě takovým kulturním přínosem, jako tvorba těchto lidí před čtyřiceti lety. Osobně bych se velmi zdráhal Českou novou vlnu jakkoli srovnávat s dnešní filmovou tvorbou co do obsahu, myšlenkové kvality, uměleckého zpracování a celkové přínosnosti pro diváka.

V této souvislosti je také čas k tomu, aby i v Čechách začali fungovat skuteční producenti v tom pravém slova smyslu. Producenti, kteří si uvědomují, že film na který chtějí dotaci z veřejných prostředků, musí divákovi také něco hlubšího dát a být reprezentantem české kultury a vzdělanosti. Mám pocit, že v Čechách producentský systém zatím stále v reálném životě nefunguje a producent se často chová jen jako jakýsi podřízený výrobce, který je vláčen tím, co si přeje jemu podřízený režisér a v tom horším případě i co si přejí někteří další členové natáčecího štábu. To ovšem s producenstvím nemá zhola nic společného a patří to do další kontraproduktivnosti českého filmu, která je samozřejmě způsobena původní socialistickou výchovou a většina lidí si tuto absurdnost možná ani neuvědomuje.
I v tomto směru je třeba změnit myšlení a každý producent, který žádá o dotaci by si měl být jednoznačně vědom toho a současně by měl být zárukou toho, že on je ten, kdo rozhoduje o vývoji filmové látky, o práci režiséra a dalších tvůrců. Jen tak bude mít fond skutečného, odpovědného a spolehlivého partnera, který svůj projekt bude skutečně řídit a bude tak pro fond zárukou toho, že neposílá veřejné prostředky do neznáma.

Závěrem chci vyjádřit své přesvědčení v brzké vytvoření a schválení zcela nového, moderního, českým podmínkám odpovídajícího a z českých podmínek vycházejícího zákona o výrobě českých filmů. Věřím, že tentokrát se na něm budou všichni partneři podílet maximálně aktivně, budou spolu intenzivně komunikovat a používat racionální názory, nezavádějící a nerevoluční přesvědčovací metody.

V každém případě produkce kvalitních českých filmů přímou podporu z veřejných prostředků potřebuje. Tato podpora však nesmí být na úkor kohokoli a může být poskytnuta pouze tehdy, pokud se na ní shodne většina občany zvolených poslanců. Součástí zákona však musí být zcela povinně precizně propracovaný systém rozdělování, včetně jasných pravidel personálního obsazování postů členů rozdělovacího orgánu.