Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Desatero o Lisabonské smlouvě

Hynek Fajmon

Mediální vřava spojená s ratifikací Lisabonské smlouvy zaplavuje česká i evropská média. Zastánci Lisabonu mají radost z toho, že Irové v opakovaném referendu tuto smlouvu schválili a také z toho, že svůj podpis pod dokument připojil i polský prezident Kaczynski. Pozornost se nyní soustředí logicky na nás. Nedá mi to, abych se zde veřejně neohradil proti všem "vyděračům" a "hrozičům" v EU i u nás doma. Je neuvěřitelné, co si tito lidé dovolují říkat. Měli by se stydět.

Média v Evropě i u nás až na čestné výjimky referují o Lisabonské smlouvě málo a bez hlubších znalostí. Téměř každý den jsme svědky různých manipulací a chybných interpretací. Pro běžného občana je v takové situaci obtížné racionálně posoudit argumentaci a zaujmout vlastní stanovisko. Jsem toho svědkem téměř každý den, protože lidé se mne na Lisabon ptají a říkají, že jim věc z médií jasná není. Právě proto si dovoluji předložit stručné desatero, které by snad mohlo pomoci k základní orientaci.

1. Lisabonská smouva vznikla na základě tzv. Laekenské deklarace, kterou přijala EU15 ještě před rozšířením EU z roku 2004. Zadáním bylo "přiblížit EU lidem, učinit ji demokratičtější a efektivnější". Zda se to sepsáním nejprve Euroústavy a poté Lisabonské smlouvy o rozsahu cca 400 stran nesrozumitelného textu podařilo, nechť každý posoudí sám.

2. Lisabonská smlouva má tři hlavní parametry: a. předává moc, která je nyní v členských státech do EU, b. o věcech, které má již EU v kompetenci, nebo je bude mít dle LS, se má rozhodovat většinově, c. vytváří nové evropské instituce. Jak tento vývoj přiblíží EU více k lidem je záhadou, protože rozhodovat se bude od lidí dále, jelikož do svého hlavního města to mají všichni lidé v EU blíže než do Bruselu.

3. Evropská civilizace je založena na respektu k právu. V mezinárodní politice to znamená rovnost demokratických států bez ohledu na jejich velikost a respektování ústavních zvyklostí a procedur každého demokratického státu. Smlouvy mezi státy proto musí být vždy výrazem svobodné vůle zúčastněných stran a nikdo nemůže být k ničemu nucen. Hrozby a vydírání, kterých jsme byli svědky v Irsku a nyní také v případě ČR jsou nepřijatelné a nepřípustné.

4. Mezinárodní smlouvy mezi více státy, což je případ Lisabonské smlouvy, vstupují v platnost pouze za předpokladu, že je schválí všechny zúčastněné státy. Neplatí zde žádné většinové hlasování, jak stále dokola omílají eurohujeři. Stačí, když jeden stát smlouvu neratifikuje a nemůže vstoupit v platnost. Pokud by tuto zásadu ostatní porušili, tak by se zřítila celá konstrukce evropské civilizace založená na úctě k právu a ústavám jednotlivých demokratických států.

5. Česká ratifikace je dle naší ústavy proces, který je plně v kompetenci prezidenta. Ratifikace neboli schválení Lisabonské smlouvy v ČR má několik postupných kroků, kde na počátku bylo vyjednávání textu, potom schválení ve vládě, potom schválení v PSP, potom schválení v Senátu a nakonec podpis prezidenta. Proces ratifikace je dle české ústavy právoplatně dokončen teprve podpisem prezidenta a ten není povinnen podpis dát. Je to na jeho svobodné úvaze. Jakékoliv úvahy o tom, že prezidenta je možné k podpisu nutit nebo jej žalovat jsou protiústavní.

6. Česká ústava dává možnost skupinám senátorů a poslanců možnost napadnout Lisabonskou smlouvu u Ústavního soudu. Tuto možnost se svobodně rozhodlo využít 17 senátorů za ODS, kteří byli zvoleni ve svobodných volbách. Po dobu, kdy Ústavní soud o stížnosti rozhoduje, je ratifikační proces zastaven a nesmí být činěny žádné ratifikační kroky. Prezident proto nyní Lisabonskou smlouvu nemůže podepsat ani v případě, že by to chtěl učinit.

7. Český prezident sdělil, že jeho podmínkou pro ratifikaci je dojednání výjimky týkající se Charty základních práv EU, která by dávala právní záruku toho, že vůči ČR nebudou moci být vznášeny majetkové požadavky související s II. světovou válkou. Česká vláda vedená Janem Fischerem oznámila, že se tento požadavek pokusí dojednat v Evropské radě. Taková dohoda by měla pravděpodobně podobu již schválených irských záruk, které se stanou součástí smlouvy o přistoupení Chorvatska k EU.

8. Nyní se čeká na verdikt Ústavního soudu, který má být vynesen 27. října 2009. O jeho obsahu zatím můžeme pouze spekulovat. Obrátit se na Ústavní soud je ale zcela normální a běžná procedura, která se uplatnila v této věci i v jiných státech EU. Na mysli mám především Německo, kde tamní ústavní soud vymezil jasné hranice pro prohlubování evropské integrace a dal za úkol německému parlamentu a prezidentovi provést několik zásadních úprav německého zákonodárství. To také německá vláda, parlament a prezident udělali.

9. Spor se nyní vede o to, zda prezidentem požadovaná výjimka je potřebná nebo nikoliv. Eurofanatici tvrdí, že nikoliv, ale já jsem přesvědčen o tom, že tuto výjimku potřebujeme. A prezidentův postup není vůbec ojedinělý. I jiné státy mají výjimky z různých ustanovení evropského práva. Z Lisabonské smlouvy má výjimku na celou Chartu základních práv a svobod například Británie a Polsko. Značné ústupky a výjimky si vymohlo svým referendem i Irsko. Proč by si nemohlo o podobnou výjimku říci i Česko. Navíc každý, kdo Chartu základních práv EU někdy četl, ví, že se jedná o velmi sporný dokument, který bude v případě přijetí, působit více škody než užitku.

10. Margaret Thatcherová pro Británii v 80. letech vymohla výjimku z placení příspěvků do evropského rozpočtu. Argumentovala tehdy tím, že Británie nemůže platit zdaleka největší část evropského rozpočtu. Stála si rozhodně za svým a tento "britský rabat" funguje dodnes. Britové díky její rozhodnosti ušetřili miliardy liber. Klaus nyní usiluje o něco podobného. Podpořme jej.



Hynek Fajmon
poslanec Evropského parlamentu za ODS

Osobní stránky
 
  Přístupy: 31914 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA