Osud jménem Barková

Libuše Barková, Jaroslav Dobiáš

Rozhovor Jaroslava Dobiáše s Libuší Barkovou je příběhem pro čtenáře, kteří se o osudech této pozoruhodné ženy chtějí dozvědět přímo z jejích úst, nikoli jen ze stránek bulvárních plátků.
Kdo očekává, že v rozhovoru s Libuší Barkovou najde senzační odhalení ze zákulisí české politiky nebo ze života kontroverzních podnikatelů, ten ať raději knížku hned odloží. Byl by možná zklamán.
Libuše Barková nemá nic takového zapotřebí.
Nehodlá vstoupit do společnosti osob, které ve svých knížkách odvozují svoji výjimečnosti od znalostí tajemných mechanismů moci. Jejich spiklenecké teorie nejsou ničím víc než politickou mytologií.

Libuše Barková chce naopak jeden mýtus zbořit.
Je to mýtus o „přítelkyni pana ministra“. Ta paralela se známou filmovou komedií není od věci. Přinejmenším v komičnosti, s jakou se papouškují informace z takzvaných ověřených zdrojů.

A jak to tedy bylo doopravdy? Na to se tato publikace snaží nalézt odpověď. Předkládá čtenářům příběh ženy, které virtuální realita přisoudila nechtěný image. Nakolik změnil její život, to můžete posoudit sami.

Libuše Barková vám má co říct.

Váz., 158 str., 169 Kč

AUTOGRAMIÁDA:
26. října 2006, 17:00
Palác knih LUXOR, Václavské nám. 41
Hosté: Michal Viewegh

Předmluva Michala Viewegha

Až donedávna jsem paní Barkovou znal pouze z novinových titulků.

„Nemohu se zbavit pocitu, že Libuše Barková je tak trochu oběť - novinářů, politiků, intelektuálního snobství a (nejen lidoveckého) pokrytectví. Majitelka bordelu... Když čtu, jak marně žádala o slyšení u poslanců, vzpomenu si na Ztracenou čest Kateřiny Blumové...,“ zapsal jsem si v polovině loňského března do deníku.

Možná jsem naivní.

Paní Barková si můj deník, který letos na jaře vyšel knižně, přečetla. Začátkem září mi zavolala; krátce jsme se sešli a ona mě poprosila, zda bych ke knížce, kterou držíte v ruce, nenapsal pár řádků coby předmluvu. Byla mi sympatická, její vyprávění působilo velmi věrohodně, ale přesto jsem odmítl. Podobných žádostí dostávám příliš mnoho, propagační texty z principu nepíšu, navíc o jejím „připadu“ téměř nic nevím, vysvětloval jsem jí. Neznám ji dvacet let, nýbrž padesát minut - jak za ni mohu dát ruku do ohně? Chápala to.

Když jsem si rukopis této knihy přečetl, změnil jsem názor. Moje loňské pochybnosti během čtení dramaticky zesílily - stejně jako přesvědčení, že paní Barková pouze pyká za náhodné seznámení s manželkou někdejšího premiéra. Pro svá podezření samozřejmě nemám žádné důkazy. Mohu se jen dohadovat, která ze zdejších mafií chtěla využít její nečekaně nabyté politické kontakty. A proč. Opravdu nevím (a pochybuji, že se to někdy dozvím), který český soudce je čestný a který zkorumpovaný, kdo koho nechává odposlouchávat nebo kdo si tu objednává vraždy podnikatelů. A tak dále.

Mohu se řídit pouze vlastní intuicí, která jistě není neomylná.
Možná jsem naivní, ale vsadil bych se, že se Libuši Barkové děje křivda.