Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Budeme mít prezidenta?

Emanuel Mandler

Vzpomínky na časopis (III) T V Á Ř


Následující texty předkládají bývalí členové redakčního kruhu kulturního a politického časopisu Tvář Zbyněk Hejda, Emanuel Mandler, Jan Nedvěd a Karel Štindl. Tvář v 60. letech usilovala o publikování hodnotných literárních a publicistických textů. Připomínáme její články po 40 letech.
R.

A K T U Á L N Ě

Budeme mít prezidenta?

V jistém smyslu jsme na tom – autor i čtenář tohoto článku – stejně. Nevíme (možná že někteří čtenáři už to vědí), kdo bude českým prezidentem Předpokládám, že přibližně dvěma třetinám čtenářů je dosti jedno, kdo byl nebo bude zvolen prezidentem. Ale jak předvolební kampaň, tak sama volba prezidenta stojí za pozornost, vyžaduje pozornost a občanskou aktivitu.

Pro informaci: volba prezidenta má tři kola. Není-li během těchto tří kol zvolen prezident, musí se volba opakovat (opět tříkolově). V našem případě z důvodů, o kterých bude ještě řeč, se volba nestihla první den a třetí kolo muselo být přeloženo na druhý den.

Málokterá prezidentská kampaň byla tak podivná, jako ta letošní česká. Obě velké strany (ODS a ČSSD) nasadily do boje pro svého kandidáta (Jan Švenar za ČSSD, dosavadní prezident Václav Klaus za ODS) všechny mediální a bůhví jaké ještě zbraně. Neobvyklé bylo americké státní občanství sociálně demokratického kandidáta (po desetiletí stráveném v USA se vrátil, aby mohl kandidovat na prezidenta). Budiž. Mnohem podivnější je divoká kampaň, která samotné volbě předcházela. Hodila by se do Spojených států nebo do jiného státu, kde prezidenta volí občané a kde tedy při volbě prezidenta záleží na jejich mínění; v Česku volí prezidenta poslanci a senátoři. Nespoutaná kampaň měla zřejmý cíl: buď udržet ve funkci stávajícího prezidenta a stávající vládu, anebo během krátké doby vyměnit i vládu. To zas je důležité pro parlamentní volby.

To vše není nic proti průběhu samotné parlamentní volby. Občany prezidentská kampaň zajímá, to je přirozené. A tak druhého dne volby mnozí z nich strávili pět hodin před televizí, aby mohli sledovat – přestávku. Něco se dělo v zákulisí, ve Španělském sále nic. Po přestávce následovala volba a jelikož nebyl nikdo zvolen, šlo se domů. Ale abych nepřeháněl, i během přestávky bylo na co se dívat. Jistá senátorka, která před několika dny tvrdila, že za žádnou cenu nebude volit Václava Klause, Klause nakonec volila. A druhého dne se vytasila s SMS, kterou údajně dostala v noci po volbě, jako s důkazem nátlaku na volitele (samozřejmě, že to důkaz ničeho není). – Podobně senátor Mejstřík se rozhorloval, že spisy související s volbou byly okamžitě skartovány (načež mu předseda volební komise vysvětlil, že po každé, jakékoli volbě musí být všechny spisy s ní související skartovány.)

Ale největší legrace byla na konci prvního dne. Těsně před 21. hodinou (pak se již nesmí ani jednat ani volit) dospěla volba do konce. Volba byla veřejná a z předchozího hlasování bylo zřejmé, že jeden z kandidátů (Václav Klaus) obdrží dostatečný počet hlasů k tomu, aby byl prezidentem. Hlasy byly již sečteny, když předseda sněmovny shromáždění rozpustil. Druhého dne dostal Václav Klaus o hlas méně, než bylo zapotřebí. Nejsem Klausův přívrženec (koneckonců mohlo se to stát komukoli jinému). ale to, co se přihodilo, mne pobuřuje.

Když se konala volba prezidenta před deseti léty a panovalo všeobecné přesvědčení, že musí být zvolen Václav Havel, hrozilo, že opozice bude mít o hlas víc (k tomu, aby Havel nebyl zvolen). Udělali to náramně: několik dní před volbou šéfa opozice zavřeli do basy a po volbě (Havel byl zvolen) jej propustili. Hrozivá byly nejen naprostá letargie publicistiky i čtenářů, které to nevzrušilo, a celý kriminál. Koneckonců připomíná to volby dosud negramotných Afričanů. Myslím, že letos je u nás situace ještě horší než před deseti léty. Pakliže zavládne letargie srovnatelná s tehdejší, svědčilo by to o to, o tom, že jsme ohroženi sami sebou. A nejsme si toho vědomi.
XYX


Z TVÁŘE let 1965-1969


Tabu v české historiografii

Dnešní historik, čerpající z kronikářova podání, nemá o některých událostech o mnoho víc znalostí než autor jeho pramene – starý kronikář. Přesto se historik v hodnocení události od kronikáře podstatně liší. Tak zvanou defenestraci z roku 1419 líčí kronikář takto:
A v tom, že by někdo s rathúzu na kněze kamenem lučil, kterýžto monstrancí s tělem božím nesl; a takž se skrze to všecka procesí velmi vzbúřila, a vobořivše se na Rathús i vibili sú , a purkmistra Jana Podvinského, Klimenta Šťastníka, Tomáška koželuha, konšelé Čeněk Patriarcha, Rehla drevník, Jan Humpolec, Václav Barbořin, Jan Ryba, Sasín, rychtář Nikláček, pacholci rychtářovi, Řiha valchář, ten jest zamordován v kuchyni v Rathúse – tito všecky pány jmenované s některými ukrutně a ohavně a nemilostivě sú zmordovali, neb sú musili z oken n a oštěpy a na sudlice, na meče a kordy doluov padati, a kterýž se tak neproklal, ale každého ihned dobili

Historik (Josef Macek: Dějiny Prahy NPL 1964), i když v mírnějších barvách, podává succus události přibližně stejně. Hodnotí ji však takto: „Bylo to velké vítězství revolučního lidu, před nímž byl nucen sklonit se i sám král…Král Václav dobře tušil, jak hluboce zasáhla defenestrace .jeho pravomoc… Do čtrnácti dnů byl raněn mrtvicí a zemřel „. Kronikář „ a ihned po tom mordu osmnáctý den…král Václav umřel..“

Pro historika je novoměstská defenestrace z 30. července 1419 vítězstvím revolučního lidu, pro kronikáře je to mord. Kronikář zdůrazňuje, že tentokrát, „v tu chvíli nebrali jim toho, což sú na sobě měli.“ Historik však čin ospravedlňuje poukazem na pohnutky, které k němu vedly: „Revoluční .lid dal ovšem okázale najevo, že podnikl útok na Novoměstskou radnici nikoli proto, aby loupil a kořistil, nýbrž aby ztrestal boží nepřátele, vykořisťovatele.“
„Hned po defenestraci, píše historik, bylo vydáno provolání k majetným vrstvám i podruhům, aby se všichni dostavili se zbraněmi k radnici. Tak se revoluční zástup rozrostl a zmohutněl…­ Před Novoměstskou radnicí se sešla poprvé velká obec… Až dosud byla obec shromážděním toliko zámožných měšťanů…V roce 1419 se však práva na shromáždění obce dostalo i podruhům, nemajetným. Velká obec byla výrazem demokratizace pražského veřejného života.“


Kronikář: A pak všecky usedlé i podruhy na Rathús svolavše, pod ztracením hrdla a vyhnáním z města (a proto mnozí jsú zutiekali z města) obec pak čtyři hejtmany sobě volila.…“ Jak demokraticky se asi odbývala volba, když účastníci volby byli svoláni pod ztracením hrdla, lze si dobře představit.

Zbyněk Hejda, „Tabu v České historiografii“, č.4,5/1969

Jak – tak


Nazíráno o z tohoto hlediska, mají intelektuálové v socialistických zemích mnohem lepší postavení než intelektuálové ve státech kapitalistických. Především proto, že jejich projekty nenarážejí na úzké zájmy velké buržoazie. Za druhé proto, že mají víc prostředků, aby jejich hlas došel sluchu těch, kterým je určen. Za třetí proto, že pracují, žijí a tvoří ve státě, který je také jejich státem… (R. Selucký: Inteligence a dnešek, č. 11, s. 72)


Takovéto přeříkávání věcí dávno známých je těžké vysvětlit jinak než jako projev myšlení, které se tolik bojí odchýlení od správného směru, že se odchyluje dvojnásob: jakmile vybočí doprava, musí zároveň vybočit i doleva, vzpíná-li se vzhůru, řítí se současně a záměrně dolů. Synchronizací obou protisměrných pohybů vzniklo u nás nové myšlenkové a vyjadřovací schéma, které se zmocnilo kondicionálu a běžných mluvnických vazeb „jak – tak“, „na jedné straně – na druhé straně“, „ani – ani“, „jednak – jednak“ apod. a dovedlo je ad absurdum. Z přirozené lidské potřeby vyjádřit složitost věcí zbylo na těchto vazbách málo. Je-li jich užito v náročnějším sdělení, získávají obvykle funkci pojišťovací: dnes se říká něco jiného, než se říkalo včera, zítra se asi bude říkat něco jiného než dnes; tudíž se lze pojistit jak proti omylu tak proti úchylce tím, že se buď neřekne ani ano ani ne, nebo jednak ano, jednak ne.

Emanuel Mandler č.3/1965, z článku Literatura v Plamenech



Z vyprávění varhanního virtuóza:)

Pro mě přišla ta doba vysloveně zázračným způsobem. Bylo to v šestašedesátém roce a hrál jsem Pasakálii c-moll, to je ta skladba, která se ti dneska tak líbila. Už při druhé variaci jsem si všiml, že tóny se sotva, snad o nějaký zlomek vteřiny znatelně opožďují, snad o nějaký zlomek vteřiny. Znepokojilo mě to, taková skladba se přece nedá hrát rychleji, to by bylo proti přírodě. o jsem měl dělat? Jak jen jsem mohl, přidal jsem na naléhavosti a důrazu, jako bych chtěl tóny přivést k poslušnosti. Cha! Místo toho jsem začal vidět tóny, rozumíš, ne slyšet, to dovede každý, ale vidět. Byla to ohromná spousta tónů nejrůznějších velikost, barev a podob; trpělivě, ukázněně se řadily a pomalu, vážně kráčely k oltáři. Tam na okamžik poklekly, rozepjaly křídla a začaly se vznášet vzhůru. Kroužily chvíli v kopuli, blízko samé klenby, a pak bez námahy vylétaly skrz zeď přímo k nebi.

Zázrak? U mě se to změnilo v posedlost. Nemyslel jsem snad na nic jiného, nesmírným soustředěním jsem dosáhl toho, že se to opakovalo při každé skladbě. Lidé šíleli a říkali, že mám neobyčejně moderní přednes. Začal jsem kvůli tomu studovat spisy církevních autorit. Když těch už je dneska příliš mnoho. Podle nich se to, co jsem viděl a že jsem to viděl, dalo vysvětlit tolika způsoby, že se v tom člověk přestane orientovat. Odhodlal jsem se a zeptal jsem se dvou dobrých přátel, co si o tom myslí. No, měl jsem to tenkrát kamarády! Jeden mi řekl, že jsem se už dávno pomátl a propadl tmářství, druhý, snad dokonce ateista, odpověděl, ať na nic nedbám, že to tak určitě musí být, když se starý Bach zahraje jen trochu pořádně. On sám prý nikdy takové vidění neměl, ale nepochybuje o tom, že to tak nějak skutečně, fyzicky a materiálně je.

Ale já jsem sbíral síly a chystal se ke vzpouře. Pasakálii jsem dlouho, dlouho nehrál, měl jsem z té úděsné skladby hrůzu. Až přesně rok po té příhodě jsem se odvážil – to už jasem byl hodně známý a lidi čekali u Ignáce celou hodinu, aby měli dobré místo. Začal jsem jako vždy od oné osudné chvíle: se soustředěním, které mne vyčerpávalo a unavovalo až k malátnosti. A byly tu zase: dokonalé, nezranitelné a snad opravdu zhmotnělé tóny, které pomalu, vedeny přísnou cílevědomostí, kráčely k oltáři, poklekly a vzlétly. Zmáhalo mě to, ale přece jen jsem se dokázal soustředit opačným směrem a při třetí variaci, přesně na tom místě jsem se přinutil myslet na věci, které s povahou skladby nejenže neměly nic společného, ale byly s ní přímo v rozporu. Zkusil jsem vybavit si nejpestřejší, nejbujnější a nejzběsilejší orgie, jaké si jen lze představit, a na chvíli se mi to také podařilo.

Mám-li to říci ob rázně, vznášel jsem se tak chvíli v oblasti nespoutané a ničím neomezené erotiky. Já – ale ruce mi vypověděly poslušnost a dokázaly se samy od sebe soustředit, hrály skladbu dál se stejnou, ne-li větší pokorou, náruživostí a naléhavostí. Tóny neposlechly mne, ale mé ruce, a nezmizely. Nezbylo mi, než se tomu všemu podvolit a pokračovat, ale když jsem dohrál, byl jsem tak vyčerpán, že před skladbou jsem musel udělat skoro půlhodinovou přestávku.



Emanuel Mandler
autor je historik a publicista
 
  Přístupy: 17118 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA