České strany po prezidentské volbě

Petr Sokol

Cevro

Mnozí předvídali, že prezidentská volba přinese zemětřesení na české politické scéně. Katastrofické scénáře byly spojovány zejména s možností, že by prezident Klaus svůj mandát neobhájil. Spekulovalo se o možném pádu vlády, o nástupu velké koalice nebo o předčasných volbách.

Jenomže Václav Klaus svůj mandát obhájil a zemětřesení se nekoná, ač to během dramatické volby mohlo vypadat jinak. Přesto se výsledek i průběh prezidentského klání v českých politických stranách projeví. Jak?


Vítězná série ODS pokračuje
Začněme u Občanských demokratů, kteří jsou v poslední době dětmi štěstěny. Už se asi ani nedopočítáme, kolikáté výhry v řadě se ve volbách dočkali. ODS byla v celé prezidentské volbě jednotná a vábení Švejnarova tábora, že se v ní nachází několik prošvejnarovských volitelů, se ukázalo jako nenaplněné přání. ODS jako jediná volila ve všech kolech jednotně a plnou silou stejného kandidáta, což se žádné jiné politické straně nepodařilo. Lidovci byli hluboce rozštěpeni a v první kole se jim dokonce volitelé začali postupně ztrácet. Sociálním demokratům revoltoval poslanec Snítilý, komunisté měnili postoje kolo od kola a zeleným nakonec chyběla poslankyně Zubová. ODS se tedy může v klidu zaměřit na podzimní krajské volby, kde je čeká obhajoba dominantního postavení v krajské politice.


Hluboce rozdělení lidovci
Lidovci se nacházejí v opravdu žalostném stavu. Strana se rozestoupila do dvou skupin. Jedna část chce spolupracovat ve vládě, zatímco druhá sice o vládní místa usiluje, ale zároveň si pohrává s myšlenkou dalšího luxovského obratu, který ODS zažila již v polovině funkčního období první Klausovy vlády. I tehdy KDU-ČSL vstoupila do vlády s pravicovým programem, ale po dvou letech najednou začala hrát vnitrokoaliční opozici se zdůrazňováním svojí sociální dimenze. Lidovci, či alespoň jejich část, jak ukazuje aktuální debata o jejich novém programu, opět pošilhávají doleva. Jejich návrh bourá mnohé z programu schváleného v dobách předsedy Kalouska a míchá levý střed v ekonomických otázkách, s populismem v oblasti bezpečnosti. Už jejich blížící se programová konference a následující sjezd ukáží, zda levicové tendence úplně převládnou, a zda to případně jednota strany vydrží. Zástupci pravého křídla v KDU-ČSL, v čele s ministry Topolánkovy vlády, jistě nebudou sedět se založenýma rukama.


Zelení: jen bouře ve sklenici vody?
V nejmenší koaliční straně vyvolala prezidentská volba asi největší emoce, což může na první pohled vypadat trochu paradoxně. Zelení přece dosáhli mnohé. Jako nejmenší parlamentní strana si vybrali kandidáta, který nakonec prošel až do šestého kola volby a podlehl vítězi rozdílem třiceti hlasů. Tento relativní úspěch byl ale vykoupen zhoršením atmosféry v koalici. To zřejmě Bursíkovi, který vsadil v oslovení voličů na ostrou rétoriku, příliš nevadilo. Co ho může více zneklidňovat, je situace ve straně. V ní se mnohem častěji ozývají opoziční hlasy a křídlo kolem bývalé ministryně školství Kuchtové zbrojí před stranickým sjezdem. Jejich úspěch se ale zdá být málo pravděpodobný, znamenal by totiž stranickou sebevraždu, neboť bez Bursíka by se pravděpodobně vrátili zpět ke hranici dvou procent podpory, jíž dosahovali před nástupem stávajícího vedení. Přesto nelze levicové tendence ve straně, mnohdy podporované ČSSD, podceňovat.


ČSSD: Paroubkova série proher
Rovněž ČSSD čeká volba předsedy strany. Má se uskutečnit po krajských volbách a Jiří Paroubek to nemusí vůbec mít lehké. Vždyť zatím nevyhrál jediné volby. Vždy sází vysoko, jako v situaci, kdy vše směřoval k rozbití koalice podporou kandidáta zelených Švejnara. Při svých sázkách se často dostane až téměř k cíli, ale nakonec, byť těsně, prohraje. To se mu přihodilo nejen v parlamentních volbách, ale také při sestavování vlády, a nyní i při prezidentské volbě. K tomu přidejme neúspěch při senátních a komunálních volbách v roce 2006 a máme bilanci Paroubkova předsednictví: velké bitvy, samé prohry. Zachránit ho může už jedině výrazný úspěch v podzimních volbách, ale i tak to nebude mít proti bloku Sobotka­–Škromach jednoduché. A to se navíc příští předseda ČSSD bude volit přímo, tedy hlasy všech stranických členů.


KSČM: předsjezdové tanečky
Komunisté při prezidentské volbě tak dlouho taktizovali, až jim nezbylo nic. To je jistě dobrá zpráva pro českou demokracii. Zatímco před pěti lety byly jejich hlasy velmi důležité a ještě posílené tajnou volbou, letos je jisté, že prezidentovi nepřidali ani hlas. Jejich chaotický postup je možné připsat na vrub vnitrostranické kampani před ­volbou nového předsedy. Předseda Filip má konkurenty zprava i zleva a musí kličkovat. Mediálně známý mís­topředseda Dolejš, zástupce umírněného křídla, pravděpodobně na sjezdu narazí na tvrdou stranickou základnu tak, jak se to stalo všem, kteří vytáhli v KSČM umírněnou kartu. Větší nebezpečí proto Filipovi nejspíš hrozí zleva, kde stojí Grebeníčkovo tvrdé stalinistické křídlo.
Jak je vidět, ve všech parlamentních stranách, snad s výjimkou ODS, prezidentská volba notně zahýbala s vnitrostranickými kartami před budoucími stranickými volbami.