Dlouhou dobu bylo Turecko považováno díky své geografické poloze a jisté umírněnosti ve věcech islámu za spolehlivého partnera USA a NATO vůbec. Přivírali jsme oči nad jeho zarážející nechutí vypořádat se ze surovou genocidou Arménů z počátku 20. století a „středověkým“ postojem ke Kurdům uplatňovaným i v současnosti. Nemluvě o ekonomických ukazatelích, které pro Turky také příliš nehovoří.
V podstatě i ta má proklamovaná umírněnost ohledně islámu ve skutečnosti trochu pokulhává. Když se před pár lety dostal na premiérské křeslo Erdogan, tak bylo Turecko vnímáno jako umírněný jistě oprávněně. Dnes to již ale neplatí a nejsem si jistý, jestli si toho nadšení rozšiřovatelé posvátné EU stačili skrze své socialisticky procítěné vidění světa bruselští pochopové všimnout. Erdogan jistě není druhý Ahmadinežád a nežádá vymazání Izraele z mapy světa, ale stačí to pro tak úzké spojení s jeho zemí v jeden celek?
Ostatně vše souvisí se vším. Kdykoliv přijde v posledních letech řada na hájení zájmů evropských liberálních tradic, jsou naši milí úředníci hluší a slepí. Neexistuje žádná rozumná a pro obě strany výhodná koncepce imigrantské politiky a oči dnešních vládců EU se nejvíc rozzáří zájmem jen tehdy, když se mluví o multikulturní společnosti. Sice tento kočkopes povětšinou nefunguje, ale přesto si svůj snivý obraz světa nenechají vzít.
Kolik již bylo učiněno ústupků v rámci zachování „poklidných a přátelských“ vztahů s islámskou menšinou? Pokud se přeci jen někdo rozhodne dívat se na tyto věci realisticky, tak je označen za černou ovci a xenofoba, jako je to například u nizozemského poslance Geerta Wilderse. Věci došly tak daleko, že tento člověk neustále dlící pod dohledem ochranky, nebyl ani vpuštěn kvůli svým (škodlivým, samozřejmě) názorům do Velké Británie!
Jistě, levicoví intelektuálové tohoto nešťastníka dávno ukřižovali a obvinili z lecčehos což při dnešním vývoji, jakým se celá socialistická EU ubírá, je vlastně nabíledni.
Ale pojďme zpět k Turecku. Přijmout mezi členy Evropské unie stát s takovým zastoupením islámských věřících je závažný krok, který by se neměl nahlížet jen optikou toho, že Turecko leží blízko zlobivého a nebezpečného Iráku a je proto výhodné s ním být zadobře.
Výroky premiéra a nadšeného islamisty Erdogana jsou toho jasným důkazem. Nedávno se tento statečný rek neváhal obout do doyena světové politiky posledních desetiletí a současného prezidenta Izraele Šimona Pereze, když ho kritizoval za vraždění palestinských obyvatel. Ti se přitom ničeho špatného nedopouštějí :Jen občas hodí na území svého souseda pár podomácku vyrobených bombiček.
Po svém návratu do Turecka byl za svůj hysterický výlev odměněn Erdogan bouřlivými ovacemi. Neuplynulo ani pár měsíců a statečný Erdogan a jeho Turecko vlaje praporem islámu i v otázce volby nového generálního tajemníka Severoatlantické aliance.
Pokud citovaný zdroj agentury Reuters nelže, tak jediní, kdo nesouhlasí se jménem dánského premiéra Anderse Fogha Rasmussena pro tuto pozici, je právě Turecko.
A že byste neuhádli, co se jim na Rasmussenovi znelíbilo? Hlavním kamenem úrazu je údajně jeho nedostatečná omluva a projevená lítost na zveřejněním karikatur Proroka Mohameda v dánském tisku. Už toto samo o sobě se nedá nazvat jinak, než skandál. Jak si může v Evropě 21. století někdo dovolit vyzývat dánského premiéra, aby se omlouval za karikatury, které zcela podle svého práva svobody slova otiskly nezávislé noviny v jeho zemi?
Jak je možné, že nikdo nebije na poplach a Turecko není okamžitě odkázáno do patřičných mezí? O karikaturách toho bylo již řečeno až příliš, ale že to Turecko vytáhne opět právě při této příležitosti je alarmující. Jsem upřímně zděšen, že jsou podobné myšlenkové pochody ještě dnes tolerovány.
Pevně proto věřím, že přístup Turecka do evropských struktur se bude neustále oddalovat, jako tomu bylo doposud. Už takhle to jde s EU a neumím si představit, že přijímání podobně vypečených uchazečů by přineslo něco pozitivního. A to i presto, ze Turecko nakonec po dalších hodinách perného vyjednávání ustoupilo a Rasmussena se podařilo do funkce prosadit.
