Zemřel básník Jan Vladislav

Josef Mlejnek

V překladu Jana Vladislava zdomácněly v českých zemích Shakespearovy Sonety a Vladislavovo jméno nalezneme v pozadí řady antologií prózy, poezie nebo literatury pro děti převedené z různých jazyků. Včera básník, esejista, literární kritik a překladatel Jan Vladislav zemřel v pražské Thomayerově nemocnici.

Hořící člověk
Vladislav pocházel ze slovenského Hlohovce, kde se narodil 15. ledna 1923. Jeho otec, bývalý legionář, zde pracoval jako poštovní úředník. Do Čech se rodina vrátila v roce 1938. Vladislav po válce studoval srovnávací dějiny literatury na Karlově univerzitě, dva semestry strávil na Stendhalově univerzitě v Grenoblu.

Konflikty s totalitním režimem začaly hned po únorovém převratu v roce 1948 vyloučením ze studií, která mohl dokončit až v roce 1968, a vyvrcholily po podpisu Charty 77 odchodem do exilu. Celé toto téměř čtvrtstoletí vyplnila olbřímí překladatelská, redaktorská i organizátorská práce. Překládal z řady jazyků - a navzdory záměrně přerušované kontinuitě s minulostí díla klasiků, která opatřoval zasvěcujícími doslovy.
V roce 1968 spoluzakládal Kruh nezávislých spisovatelů, v letech 1969 až 1970 vedl revue Světová literatura. Poté, co v roce 1948 byl zničen náklad jeho sbírky Hořící člověk, vlastní poezii doma nepublikoval, až na počátku devadesátých let se objevila obsáhlejší antologie z jeho básnické tvorby.

Než odešel v roce 1981 do exilu, stihl v samizdatové edici Kvart, kterou začal vydávat v roce 1975, připravit více než stovku vzorně vypravených svazků. Po odchodu do Francie se podílel na činnostech českého kulturního exilu; na Vysoké škole politických a sociálních studií přednášel o nezávislé kultuře ve východní Evropě. Do Čech se vrátil až v roce 2003 - od návratu jej odrazovalo dlouhodobé onemocnění ženy Marie. Nakonec se rozhodl, ale manželka zemřela v předvečer jejich odjezdu.

Polyfonie vědomostí
Osobně jsem se s Janem Vladislavem setkal počátkem roku 1998 v Grenoblu na konferenci věnované životu a dílu Bohuslava Reynka. Poznal jsem v něm člověka nekompromisního, ale zároveň - stejně hluboce - nedoktrinářského. Ve svých úsudcích o lidech a lidských instancích nevycházel z předem připravených schémat (>dogmat<), ale z živého synoptického poznání.

Jeho vědomosti, a to nejen ve věcech literatury, byly olbřímí. dokázal bez přípravy pojednávat závažné otázky kulturní paměti a kontinuity. Zvláštním, polyfonickým způsobem - tak nějak jsem si vždy představoval přednášku univerzitního učitele. Nejenom já a příslušníci mé generace můžeme litovat, že Vladislavovi byla tato možnost doma upřena.

V Grenoblu mi také Jan Vladislav poskytl rozhovor, v němž prohlásil: „Bez paměti se stáváme neforemnou masou, v níž nezůstane žádný otisk toho, co bylo. Když povážím, kolik studentů ve Francii nebo v Americe dnes neví, kdo to byl Stalin nebo Hitler, je to potom hrůza, protože pak může přijít kdokoliv, kdo se zmocní vlády a udělá totéž.“
Za těch deset let se snad změnilo pouze to, že podobní studenti se začínají v hojnějším počtu objevovat i v Českých zemích.

Jednou jsme se s Janem Vladislavem setkali docela kuriózně v Paříži na letišti Charlese de Gaulla: Vracel jsem se z knižního Salonu do Prahy, on se v opačném směru vracel do Paříže. Mezi námi stála stěna z tlustého skla. Rozuměli jsme z opačné strany každé druhé slovo, museli jsme gestikulovat. Včera ráno jsem se dozvěděl, že je mezi námi stěna ze skla Božího.

(Vyšlo v Hospodářských novinách 4. března 2008)

Josef Mlejnek