Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Spielbergův „Mnichov“

Gabriel Schoenfeld, Jiří Ogrocký

Revue Politika 3/2006

Třiatřicet let po masakru jedenácti izraelských atletů palestinskými teroristy na mnichovské olympiádě v roce 1972 o této události natočil film význačný režisér. Ačkoli ho předcházela velká reklama, není až takovým kasovním trhákem a navíc vzbuzuje vážné kontroverze. Za sebe Spielberg prohlásil, že Mnichov dělal z prosté touhy uctít zavražděné Židy: "Tento film jsem zamýšlel jako jejich památku, protože se na ně zjevně zapomínalo." Nehledě na tento cíl režisér věřil, že film bude mít co říci k naší těžké době a zvláště k probíhající válce proti teroru. Měl být komentářem ke dvěma protivníkům, kteří uvízli v "bažině", a jako skrytá "modlitba za mír" nám sdělit "něco důležitého o tragickém postavení, v němž se dnes nacházíme". Je to opravdu tak?

Mnichov začíná děsivě mrazivou desetiminutovou sekvencí, která obratně rekonstruuje horor z olympiády v sedmdesátém druhém roce. Vidíme guerillovou skupinu Palestinců začínající svůj přepad před svítáním, přelézající plot olympijské vesnice a protlačující se dovnitř budov, kde spí izraelský tým. Palestinští teroristé, členové skupiny nazývané Černé září, jsou nemilosrdní a absolutně rozhodní; jedenáct Izraelců je vyděšeno, třese se strachem, někteří kladou odpor, někteří se snaží utéct, někteří se chovají stoicky. Dva z nich jsou na místě zabiti.

Rozuzlení tohoto útoku neprobíhá v ubytovně sportovců, ale na mnichovském letišti, kde zbývajících devět izraelských rukojmích, převezených z olympijské vesnice helikoptérou, umře v palbě palestinských kulek a granátů. Ale to přichází až ke konci filmu. Roztroušené skrze celý film jsou další střihy z teroristického útoku, hlavně složené z dobových filmových zpravodajství a Spielbergovy vlastní reprodukce zhudlařeného německého pokusu o záchranu. Tyto retrospektivní záběry se prolínají s reálným příběhem filmu, který vůbec není o palestinském terorismu či smrti nevinných Izraelců, ale spíše o izraelské odvetě.

AVNEROVA MISE


Scéna se tak přesouvá od masakru v Německu do slunného Tel Avivu. Vstupujeme do útulného a láskyplného domova hlavní postavy filmu, Avnera Kauffmana, urostlého, mladého a citlivého agenta Mossadu, šťastně usazeného se svou těhotnou a mimořádně okouzlující ženou. Jejich domácí idyla je příkře přerušena vojenským povoláním shora. Venku čeká auto. Zmatený Avner je dovezen do Jeruzaléma samotným šéfem Mossadu, kde je bez okolků uveden na poradu vysokých generálů se samotnou izraelskou premiérkou Goldou Meirovou.

Oslněný Avner je dotázán, zda je ochoten se účastnit důležité mise. Je mu řečeno, že toto pověření bude znamenat cestu za hranice a že neuvidí svou ženu a dítě, jež se má brzy narodit, ani nikoho jiného, koho zná v Izraeli, po neurčité období, které může trvat roky. Kromě skutečnosti, že mise bude nebezpečná, mu není sdělen žádný další klíč k tomu, co mu bude svěřeno. Dostane na rozhodnutí 24 hodin.

Po mučivé noci Avner nabídku přijme a odjede do Evropy. Tam se setkáváme s dalšími čtyřmi členy Mossadu, kteří diskutují o své strašné povinnosti. Mají za úkol najít asi jedenáct plánovačů a realizátorů mnichovského masakru a jednoho po druhém zabít. Bude-li to možné, celá operace má být provedena tím nejnápadnějším způsobem - bomby jsou lepší než kulky -, aby se sdělilo poselství: za zabití Židů zaplatí Palestinci tvrdou cenu.

Členové týmu nejdříve nemají se svou rolí zabijáků žádné potíže - naopak, s čerstvou vzpomínkou na Mnichov ji přijímají s nadšením. Avšak jak jejich mise pokračuje a jak se vrší chyby a trýznivé zážitky, začínají mít pochybnosti.

Jejich první oběť vůbec nevypadá jako terorista - Palestinec ve středním věku je intelektuál a překladatel. Je tak sympatický, že když ho agenti Mossadu nakonec obklíčí v chodbě jeho domu a on prosí o život, nejsou schopni stisknout kohoutek. Posléze to však přece jen udělají a jeho krev se na zemi smísí s mlékem vytékajícím z nákupní tašky.

Druhá oběť je neméně příjemná a její spojení s mnichovským masakrem je neméně nejasné. Při útoku zahyne i jedenáctiletá dcerka s milým úsměvem, když se neočekávaně vrací domů pár vteřin před výbuchem bomby.

Třetí atentát, který se odehrává na Kypru, už probíhá podle neměnného vzorce. Cíl útoku vůbec nezapadá do představy teroristy nebo plánovače teroristických akcí. Je to vlídný Palestinec žijící ve Švédsku, kde učí švédštinu libanonské emigranty. A znovu dojde k poučné nešťastné náhodě. Bomba, která zabije tohoto Palestince v jeho hotelovém pokoji, je příliš silná. Ve vedlejším pokoji jsou krutě popáleni a oslepeni izraelská dívka se svým manželem, kteří tu tráví líbánky.

Jak jedna vražda následuje další, problémy pronásledující tým Mossadu se jen prohlubují. Aby obdrželi nějaké informace, vcházejí agenti ve styk s bizarní a zcela nedůvěryhodnou rodinou francouzských anarchistů. Dostávají se do přestřelky s důstojníkem KGB a přivolávají na Izrael hněv supervelmoci. Jeden z členů týmu je pak sám zabit na schůzce se ženou, s níž se seznámil u baru. Tu na oplátku zvláště ohavným způsobem zabijí jeho kolegové. Umírá i druhý člen komanda, aniž se dovíme, kdo ho zabil. Pak se kvůli neopatrnosti dá rozmetat technik týmu sestrojující nálože. Opět se nedovíme, zda to byla opravdu jen náhoda.

Po měsících honu na Palestince je mise téměř splněna. Přitom se však ze dvou přeživších členů komanda stanou pronásledovaní a kdysi klidný Avner se stáhne do vnitřního kruhu osobního pekla. Otevřeně zpochybňuje správnost svého chování, opouští Izrael a se svou ženou a dítětem emigruje do New Yorku. Začíná mít podezření, že on sám a jeho rodina se stali terčem Mossadu. Závěrečné sekvence filmu ho ukazují na brooklynském nábřeží, se siluetou dvou věží WTC za jeho zády, jak se odmítá vrátit do Izraele a svému řídícímu důstojníkovi říká, že "na konci toho všeho není mír".

IZRAEL = ZLO


Jak hodnotit Mnichov, pokud jde o zacházení s tímto fascinujícím historickým námětem? Mnichovský masakr byl koneckonců reálnou událostí. V jeho důsledku vyslal Izrael tým - ve skutečnosti týmy - atentátníků, aby vystopovali a zabili ty, kdo se na něm podíleli. Část této skutečné historie byla odhalena už před dvaceti lety v knize kanadského autora George Jonase Odplata: Pravdivý příběh izraelského protiteroristického týmu, z níž Spielberg bohatě čerpal a jíž plně důvěřoval. Samotný film začíná neurčitým prohlášením o inspiraci reálnými událostmi. Kde ale tyto reálné události končí a kde začíná inspirace?

Ať už můžeme mít na knihu Odplata jakýkoli názor, jisté je, že Spielberg se s ní v zásadních bodech rozchází. Vezměme jen jednu ústřední otázku: v knize stejně jako ve filmu Avner skutečně nakonec podléhá deziluzi. Avšak v knize pramení jeho rozčarování z toho, jak s ním zacházela izraelská "mocenská elita", nikoli z jeho protiteroristické mise samotné. Co k tomu napsal Jonas je nedvojznačné: "Avner nepřestal pokládat fyzickou likvidaci lidí, které zabil nebo pomáhal zabít, za něco, co vyžadovala nutnost a čest." Avner sám v předmluvě k novému vydání Odplaty z roku 2005 řekl: "Kdybych to vše měl udělat znovu, zvolil bych stejně, jako když mě o to požádala Golda Meirová před třiceti lety. Jsem hrdý, že jsem tímto způsobem posloužil své zemi."

To není Avner, kterého vidíme ve filmu a jenž pochybuje, zda nezabil nevinné, a jistě budou mít pravdu kritici, kteří zazlívají Spielbergovi jeho morální neutralitu. Avšak obviňovat ho na tomto základě znamená pomíjet něco mnohem více znepokojivého a odpuzujícího, totiž jak zdůrazňuje zlo, které představují Izraelci.

Podívejme se nejdříve na poměrně malý detail, který naznačuje věci, které mají přijít - na provokativně nemorální způsob, jímž je Avner izraelskou vládní mašinérií jmenován do vražedného komanda. Chce se po něm, aby tuto pozici akceptoval, aniž ví, co to obnáší. "Jsi izraelský důstojník a to je tvá jediná loajalita," říká mu nadřízený z Mossadu. Očekává se od něj slepá poslušnost autoritě a bezmyšlenkovité plnění příkazů, což bylo základní zlo dvacátého století spojované s nacistickými válečnými zločiny.

Jiný náznak: na setkání kabinetu, kde Golda Meirová obhajuje izraelskou odvetnou kampaň, projevuje bezstarostnou nevědomost o protivníkovi a jeho motivacích. "Kdo jsou ti Palestinci?" ptá se jízlivě. A neschopna vnímat svět jinak než pokřiveným prizmatem židovského utrpení si sama odpovídá: "Nejsou nic jiného než nacisté v arabském přestrojení; stejní jako Eichman."

Toto hyperbolické srovnání je podáno jako příklad izraelského uvíznutí ve své vlastní minulosti. Žádný Izraelec přitom ve filmu nikdy nepředloží nějaký rozumný důvod pro boj proti teroristům, kteří udeřili jednou a - při potulkách Evropou neobtěžováni evropskými vládami - mohou plánovat úder další. Národní bezpečnost? Sebeobrana? Odstrašování? Spravedlivá odplata? Nic z toho se v řečech a debatách, které je slyšet ve filmu, nepřipomíná. Naopak. To, co Izrael navrhuje, je zřeknutí se spravedlnosti a zvláště zřeknutí se tradičních židovských hodnot. Meirová vyčerpaně prohlašuje, že "každá civilizace shledává nezbytným vyjednávat kompromisy se svými hodnotami". Toto je vlastně nejvznešenější důvod pro to, co Izrael hodlá udělat; jsou tu však předvedeny jiné, nižší a ohavnější. Avnerova matka tvrdí, že ve jménu Izraele je dovoleno absolutně vše. Steve, jihoafrický řidič týmu, argumentuje pro svou misi ještě brutálněji a přímo rasisticky: "Jediná krev, na které mi záleží, je krev židovská." Naproti tomu jedna z palestinských obětí Mossadu při ospravedlňování terorismu opakovaně uvádí izraelskou agresi proti palestinským civilistům a neblahý stav svého národa v Izraeli. V důsledku zabití izraelských olympioniků "nás svět začne poslouchat". V argumentaci proti Izraeli pomáhá i člen izraelského komanda: "Myslíš si, že krveprolití vynalezli Palestinci? Kdybychom my byli hodní, jak bychom asi udrželi svoji zemi?"

Rozdíl mezi dvěma stranami je dobře viditelný, i pokud jde o povahu uplatňovaného násilí. Palestinské skutky mohou být hrozné, ale jsou vášnivě procítěné, jsou vzpourou pronásledovaných slabých proti neúprosným silným. Izraelské násilí, i když je neméně brutální, je vykonáváno bez srdce a metodicky - není výrazem individuální ochoty se obětovat pro spravedlivou věc, ale chladným a promyšleným produktem zpravodajského aparátu agresivního státu.

Typ operací, které provádí Mossad, vykazuje řadu odpudivých rysů, které jsou typické jen pro Izraelce. Jedním z nich je lajdáctví. I když je Mossad proslulý jako výjimečně efektivní zpravodajská organizace, Mossad ve filmu Mnichov je všechno jiné než to. V důsledku malé chyby - záměny odbornosti jedné postavy - je například ve filmu zraněno nebo zabito několik lidí. Lidé v Mossadu jsou posedlí penězi atd. atd.

Krátce před uvedením Mnichova do kin řekl Spielberg v jednom interview: "Velmi tvrdě jsem pracoval na tom, aby film nebyl žádným způsobem, podobou či formou dalším útokem na Izrael." To je opravdu klíčové vyjádření. Proč by vůbec měl "velmi tvrdě" pracovat, aby se film zamýšlený jako vzpomínka na vraždu izraelských civilistů nezměnil na film útočící proti Izraeli? A jestliže na tom tak těžce pracoval, proč tento film ve skutečnosti v každém ohledu tak nehorázným útokem na Izrael je?

Částečná odpověď spočívá nepochybně ve Spielbergově výběru scénáristy. Pověření dramatika Tonyho Kushnera adaptací Odplaty na filmový scénář bylo buď věcí vědomé kalkulace, nebo nevědomého upřednostnění. Kushner je znám pro své vášnivě levicové Anděle v Americe, ale získal si reputaci i svými vášnivě levicovými názory na arabsko-izraelský konflikt. Opakovaně prohlašuje, že vytvoření židovského státu na Středním východě byla "chyba", a je členem organizace, která bojkotuje izraelské výrobky. O mnichovském masakru sice řekl, že "zavraždění atletů je hrozná věc", ale vzápětí dodal: "Otázkou je, proč k tomu došlo. Jaké předchozí hrůzy to vyvolaly?"

Když Spielberg, sám levičák, i když menšího kalibru, natáčel Schindlerův seznam a pak financoval projekt rozsáhlého videoarchivu o holocaustu, bylo jeho deklarovaným cílem "překonat předsudky, netoleranci a fanatismus - a utrpení, jež způsobují". Při natáčení Mnichova se kromě přání uctít památku zavražděných atletů zjevně obával, aby neupadl do hříchu "předsudku, netolerance a fanatismu" vůči jejich vrahům. "Jsme velmi hrdí," řekl, "že jsme nikoho nedémonizovali. Jsou to jednotlivci. Mají rodiny." To je velmi infantilní a prostoduché. Rodiny přece měli i ti nejhorší zloduchové.

Mnichovu jako filmu nakonec dává jeho sílu realistické vylíčení strašného krveprolití. To ale rovněž činí z jeho nakupení lží něco velmi zákeřného. "Všechny prostředky jsou dobré." Tuto větu vkládají Spielberg a Kushner do úst Avnerově matce a kvůli tomuto údajnému nihilistickému krédu je jimi Izrael očerňován jako iniciátor "kruhu násilí" na Středním východě. Historická skutečnost je však taková, že nikoli Izraelci, ale arabské vlády a palestinští teroristé přetavili tuto maximu do desetiletí trvajícího programu akcí, v nichž jsou v neskrývané snaze dosáhnout zničení židovského státu zabíjeny nevinné ženy, děti a muži. Dává-li nám Mnichov představu o tom, jak chce Spielberg uctít památku jedenácti zavražděných Židů, musíme se děsit toho, jak by to udělal v případě tří tisíc obětí z 11. září 2001. Film si zaslouží Oscara pouze v jedné kategorii: nejškodlivější film roku.

--------------------------------------------------------------------
Z časopisu Commentary, únor 2006, přeložil Jiří Ogrocký. Redakčně kráceno.



Gabriel Schoenfeld


Jiří Ogrocký
Jiří Ogrocký je překladatel a stálý spolupracovník CDK
Osobní stránky
 
  Přístupy: 25120 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 


Gabriel Schoenfeld:


Jiří Ogrocký:




Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA