Pravice ministra Jandáka

Bohumil Nekolný

Jen zdánlivě odezněla kauza Národního památkového ústavu (NPÚ), do jehož čela byl postaven další z politických „talentů“ vládnoucí garnitury Tomáš Hájek. Jeho vzletnou kariéru nedostižně popsal Josef Mlejnek v časopise 51 PRO, takže jen pár slov. Jestliže poslední generál­ní ředitel této instituce Zdeněk Novák strávil po jmenování ministrem kultury Vítězslavem Jandákem ve funkci jen čty­řiadvacet hodin, přibližně stejnou dobu pobyl hlavní konzervátor Josef Štulc jako náměstek generálního ředitele po Hájkově jmenování. Na bojišti památkářů zůstali ležet náměstci ministra, sekční šéfové ministerstva, generální ředi­tel, deset ředitelů památkových ústavů, vědecká rada. Čest jejich památce. Sto kastelánů nestačilo padnout jen proto, že nebyli jmenováni, ale měli „jen“ za­městnanecké smlouvy.

Celá kauza začala výběrovým řízením. Účastníkem byl například i Zdeněk No­vák (deset let první náměstek několika ministrů kultury), kterého si z Brna, prá­vě od památkářů, přivedl exministr kul­tury Pavel Tigrid. A také zmíněný Tomáš Hájek, lékař a filozof, jak se tituluje pod svými články. Původně prý úřad hledal manažera. Novák byl excelentní a kom­petentní státní úředník, s jehož názory bylo záhodno občas hodně nesouhlasit. Namísto toho Hájek se profesně pro­filoval jako zmatený novinář Lidových novin, Novy a později jako poradce na ministerstvu životního prostředí. Vý­běrová komise rozhodla, jak rozhodla. Proč však tuto pošetilost legitimoval i poslanec ODS Petr Pleva, nejsem s to pochopit. Ministr Jandák samozřejmě mediálně využil přítomnosti zástupce ODS u výběrového řízení prohlášením, že návrh komise pochopitelně akceptuje - „vždyť u toho byla i opozice“. Stanovis­ko stínové ministryně kultury Miroslavy Němcové přišlo pozdě. Jen opadla pozornost ohledně Národní­ho památkového ústavu, přišel na pořad dne Divadelní ústav. Zdá se, že ministr Jandák všude bratry má.

V této kauze ho (i když také se zpožděním) začal podpo­rovat přímo Petr Žantovský, autor knihy rozhovorů s názvem Mirek Topolánek osobně. Jeho filipiky měly jeden leitmotiv: umělci pořádají hon na Jandáka. Je dobré se u nich pozastavit. Žantovský fabuluje určité situace jen proto, aby z nich odvodil potřebné závěry. V Metru 14. února napsal, že Pavel Tigrid nechal narůst počet zaměstnanců ministerstva kultury až na dvojnásobek a že kulturní pracovníci mají hezky nataženou dlaň, do níž padají veřejné peníze, proti če­muž nový ministr vystupuje. Z toho se následně lehce odvodí, že Jandák je „první z dosavadních ministrů (sic!), za nímž kromě slov zbude i nějaká práce“. Čeho je moc, toho je příliš. V případě Tigrida jde o naprosto nekorektní ar­gument. V polovině devadesátých let se počet zaměstnanců razantně snižoval. Ministerstvo kultury patří k nejmenším v české vládě a v poměru k rozloze i po­čtu obyvatel i k nejmenším obdobným úřadům v Evropě. Počet se snižoval tak, že některé funkce přestaly být zástupné a na úřadě scházel analyticko-koncepční útvar, informační soustava, podcenila se komunikace s EU (zvláště v případě ev­ropských fondů) a oslabila se oblast au­torského práva a legislativy. Už vůbec nemluvím o odborných orgánech, které by se zabývaly vyhodnocováním vynalo­žených peněz.



Naznačení, o co jde, lze dešifrovat v dal­ším Žantovského článku („Nedělejme z divadla politiku“, Česká média, 2. břez­na), který se už týká Divadelního ústavu. Z článku čiší typický nešvar našich pub­licistů: psát bohorovně o něčem, o čemž mám jen letmé povědomí. Použijme jeho slova: „Ministr kultury Jandák před pár dny ohlásil záměr odstěhovat Divadelní ústav z Prahy do Brna a zároveň uspo­řádat výběrové řízení na místo ředitele této instituce. Souběžně s tím se rozjela petiční akce známých umělců za zacho­vání statu quo.“ Ono to bylo poněkud jinak. Nejdříve byl odvolán ředitel a pak vyhlášen bohulibý záměr i s výběrovým řízením. Zadání bylo jasné. Do státní správy umístit oso­bu dalšího Jandákova „klienta“ - Zdeňka Drahoše. Byl vyhlídnut i dům v Brně. Žantovský klidně může publikovat ná­zor, že s přestěhováním do Brna nena­stane ani pro divadelní život, ani pro ústav žádná změna k horšímu. Svatá prostoto! Pomiňme poměrně náročné přemístění fondů, knihoven, dokumen­tace, bibliografie, přestěhování či vy­školení řady specialistů. Podotkněme, že z Brna se poměrně obtížně realizuje třeba světová výstava Pražské quadrie-nale, že sídlo ústavu v Celetné ulici je kontaktním místem ITI (Mezinárodní­ho divadelního ústavu), že řada mezi­národních kontaktů (scénografů, lout­kářů, kritiků, teatrologů, historiků atd.) přirozeně probíhá přes metropole a že na ústav jsou navázána nějakým způ­sobem i všechna divadelní periodika. Milan Uhde v této souvislosti výstižně připomněl Franze Kafku: nejdříve musí­te mít ptáka a poté shánějte klec. A nebyla to petice „známých umělců“; pokud vím, byly to podpisy osobností kulturního a veřejného života včetně vědců a pedagogů. Nešlo údajně ani o věcné důvody petice. Novináři prý „vyslídili“ Drahoše a důvod medializace byl tedy jiný. A pak nedělejte z divadla politiku, když i do téhle hry zamotá Žantovský televizní krizi. Píše: „Za normál­ních okolností by stačilo podívat se do projektů rozvoje Divadelního ústavu.“ A proč jsou okolnosti nenormální a proč se tedy do těch projektů nepodívá? Možná se mu oči protočí. Rozhodování by podle něj mělo být pouze odborné, nikoli politické.



Organizátoři petice chtěli dopředu vyvo­lat dojem, že půjde o politické rozhodo vání, což prý není fér - ne vůči Drahošo-vi a dosavadnímu řediteli Černému, ale hlavně vůči Divadelnímu ústavu a české­mu divadlu. Komise nakonec jednohlas­ně doporučila Černého a sídlo prý bude zachováno v Praze. Z toho autor dojmů usuzuje buď, že se „navždy bude vznášet pochybnost, zda byl (ředitel Divadelní­ho ústavu) zvolen opravdu regulérně“, anebo že se ministerstvo „polekalo“ petentů a Havla. Takže opět: ředitel se nevolí, ředitele jmenuje ministr - a ten mohl přes hlavu komise udělat coko­li. Je mu ke cti, že tak neudělal. I když to bylo v době, kdy už premiér pomalu začal své vládní talenty (Jandák, Rath, Vyvadil) poněkud brzdit. Petr Žantovský dospívá k jasnozřivému závěru: do divadla vstoupila naprosto nesmyslně a zbytečně politika, která v něm opravdu nemá co dělat. Kde žil? Politika v divadle byla vždycky. I za císa­ře pána. A to byla svobodička, o jaké se nám ani nesnilo. A tak si nad kauzami dvou ústavů medituji: proč v nich lidé z řad takzvané pravice dělají současné­mu ministrovi nedůstojné křoví?