Marek Loužek: Narozeniny hudebního génia

Marek Loužek

Kulaté Mozartovy narozeniny si připomíná celý kulturní svět. Kdyby žil Wolfgang dnes, stal by se mediální superstar.

Davy lidí míří každý rok do střední Evropy, aby se vypravily po stopách hudebního génia Wolfganga Amadea Mozarta. Letos, kdy si svět připomíná 250. výročí skladatelova narození, proud zvědavců ještě zesílil. Paradoxní je, že kdyby lidé za jeho života věnovali Mozartovi jen zlomek současného zájmu, možná by nezemřel v chudobě a neskončil by v hromadném hrobě mezi tuláky.

Mozart je jako klasik obdivován nejen pro krásu hudby, epochální dílo, ale i pro jedinečnou mnohostrannost jeho tvorby. Za 36 let svého života vytvořil 21 oper, 41 symfonií, 28 klavírních a 5 houslových koncertů, 23 smyčcových kvartetů, 15 mší, dvě oratoria, 3 kantáty. Dohromady jeho dílo dělá přes 600 kompozic. Každý rok napsal více hudebních děl než Beatles za celou svoji kariéru.

Ačkoli hlavní oslavy spojení s narozením Mozarta proběhly už koncem ledna, výročí se odráží v programu všech světových kulturních metropolí po celý rok 2006. Na Mozarta vzpomíná Salcburk, Vídeň, Praha, Paříž, Londýn i New York. Svět už zažil bohaté oslavy Bacha nebo Verdiho, ale Mozartova popularita vše překonává. Není divu: Mozartova hudba vyzařuje pozitivní energii.

Zázračné dítě

Mozart se narodil v Salcburku 27. ledna 1756. Jeho rodina žila na Getreidegasse, kde stojí dnes Mozartovo muzeum. Když mu byly čtyři roky, začal ho otec Leopold, tak trochu z legrace, vyučovat. Brzy s překvapením zjistil, že má zázračný talent. Wolfgang vystoupil na veřejnosti poprvé, když mu bylo pět let. V té chvíli nikdo netušil, že nadaný zpěvák změní osud celého kulturního světa.

Až do svých šestých narozenin vedl Wolfgang šťastný a nijak náročný život. Nemíval špatnou náladu ani vrtochy, nekřičel ani nedupal vzteky. Leopold nebyl jen dobrým otcem a učitelem, nýbrž i prvotřídním reklamním pracovníkem. Sjezdil se svým zázračným synem celou Evropu, koncertovali pro panovníky i papeže. Když se rodina vrátila do Salcburku, stal se Wolfgang koncertním mistrem arcibiskupské kapely.

V dospívání se zamiloval do Aloisie, která později udělala kariéru jako operní pěvkyně, ale nechala Wolfganga být. Pocit nezávislosti posílil, když Wolfgang přicestoval v roce 1781 do Vídně. V 25 letech odhodil otcovská pouta a poprvé v životě stal se svobodnou vůlí. Hovořil plynně italsky a částečně francouzsky, uměl se pěkně chovat a byl zábavným společníkem.

V srpnu 1782 se oženil s Konstancií. Během devíti let manželství (z nichž většinou byla žena těhotná nebo v šestinedělí) se dvanáckrát stěhovali. Od okamžiku, kdy si ji Wolfgang vzal, začala jeho hudba mířit k nesmrtelnosti. Vroucně ji miloval, ale netrpěl romantickými záchvaty. Žádné z děl, které ji chtěl věnovat, nikdy nedokončil. Mozart nepociťoval vášeň k nikomu a idealismus se ho dotkl, až když se stal svobodným zednářem.

Postavení kapelmajstra u dvora bylo dlouho Mozartovým snem, protože věřil, že bude spojeno s povinností skládat opery. Wolfgang operu přímo zbožňoval. Nikdy nepociťoval zoufalství nad svou kariérou tak silně jako v dobách, kdy toužil skládat opery a musel se živit jiným způsobem. Leopold mu však připomínal, že důležitější je stát se známým. Teprve potom přijdou nabídky na opery.

Fenomenální dílo

Mozart byl jedinečný v mnoha ohledech. Byl řemeslně dokonalý, měl absolutní nadání, jeho tvůrčí síla nesmírná a inspirace fantastická. Neexistovala žádná hudební forma, kterou by nezvládl s úspěchem, a žádný nástroj, jehož repertoár by neobohatil. Podnětem mu byla objednávka, která zažehla jiskru a přiměla ho vytvořit řemeslně mistrné dílo neuvěřitelné přitažlivosti.

Mozart složil spoustu kvalitní hudby – mše, litanie, kánony, suity a nejrůznější divertimenta, řadu koncertů a symfonií. Joseph Haydn právem označil Mozarta za největšího skladatele všech dob. Neúspěch, který přišel na vrcholu učednických let, spolu s Haydnovým vlivem způsobil, že Mozart zanechal svých italských tužeb a stal se německým skladatelem, se vší úctou k italskému stylu a zpěvu.

Ať jsme jakkoli uchváceni krásou Mozartových melodií, jejich jemnou a brilantní instrumentací, myšlenková síla jeho hudby je působivější než její nádhera. Je výzvou pro ty, kteří zvládli teorii umění a logiky. Bachova hudba, houževnatější a méně lyrická, je podobného druhu. Mozartova vnější ozdobnost může rozptylovat, nelze ji však upřít takřka matematickou dokonalost.

Světové názory na hudbu jsou dodnes ovlivněny romantismem, v němž vzplála vzpoura a v partiturách zaznívaly soukromé osudy. Klasicismus byl mnohem "objektivnější". Žádné další prožitky už nemohou zdokonalit obdivuhodnou strukturu např. Haffnerovy symfonie. Ani v životě ani v hudbě nechtěl Mozart nic dokazovat. Cílem hudby byla pro něj poskytovat rozkoš. Hudba má působit radost.

Mozart vytvořil nádhernou hudbu plnou žáru, jejíž vyváženost a jistota svědčí o dramatické odpovědnosti. Nejde o hloubku citu, nýbrž o mistrovství melodie a formy. Mozartova hudba byla technicky dokonalá. Mozart změnil veškerý hudební styl a připravil půdu Beethovenovi. Dal hudbě zralost, které nikdy předtím nedosáhla a kterou pak s pocitem sebevědomí převzali romantici.

Nepřátelé pokládali Mozarta za nebezpečného, protože byl příliš geniální a jeho hudba byla plná odvážné harmonie. Česká veřejnost má zafixován obraz Mozartova života, jak je v oscarovém filmu Amadeus ztvárnil režisér Miloš Forman. Příběh Antonia Salieriho, jehož cílem bylo zabránit sblížení Wolfganga s Vídní, je však umělecky nadnesený. Rivalita mezi oběma skladateli určitě byla, nikoli však nenávist. Jinak by Mozart stěží posílal děti studovat k Salierimu.

Vztah k Praze

K Praze měl Mozart vřelý vztah. Vztah Pražanů k němu se citelně lišil od nezájmu, kterým ho obklopovala Vídeň. Nikde nezažil takový úspěch a uznání jako v Praze roku 1786 při uvedení Figara. Publikum nepřestávalo s ovacemi. Mozarta vyvolávali a téměř každý výstup se musel opakovat, což skoro zdvojnásobilo představení, takže císař napříště zakázal opakování hudebních pasáží.

Po příjezdu do Prahy v lednu 1787 se mu dostalo triumfálního přijetí. Zjistil, že Pražané hrají, zpívají a hvízdají jedině Figara. "Nepřitahuje je žádná jiná opera než Figaro, pořád dokola Figaro! Je to pro mne opravdu obrovská pocta," prohlásil Mozart. Měšťané si pohvizdovali jeho melodie v ulicích, žebráci je hráli u vchodu do hospod. Hudba, kterou skládal, nebyla vážná, nýbrž populární.

Na prvním koncertu, který se konal v Nosticově divadle, uvedl Mozart Pražskou symfonii, která byla přijata s nadšením. Následovaly další skladby, kdy hrál celou půlhodinu svou fantazii s improvizacemi. Zamiloval si Prahu a celý měsíc tu prožil v obrovské radosti. Komponoval veškerou taneční hudbu, o kterou ho požádali, pro jeden ples za druhým. A neúnavně bez ostychu tančil.

Mimořádný úspěch měla premiéra Dona Giovanniho, který byl uveden ve Stavovském divadle 29. října 1787. Ještě večer před představením varovali Mozarta přátelé, že nemá ani notu z předehry. Wolfgang pokrčil rameny a mávl rukou: "Už je hotová." Když druhý den po představení opěvovaly dirigenta Mozarta nadšené výkřiky "Viva Maestro!", pronesl se slzami v očích památnou větu: " Moji Pražané mi rozumějí."

Nelehký osud

Povolání umělce nebylo jednoduché v minulosti ani dnes. Umělec, který neměl štěstí, šarm nebo vliv, aby ho královský mecenáš uznal, neměl zaručeno, že nezemře hlady. Zatímco Joseph Hayn trávil šťastný a zabezpečený život na dvoře knížete Esterházyho, Mozart zemřel o třicet let dříve jako oběť této nepříjemné stránky mecenášství.

Bývaly doby, kdy nebyl chudý, ale jeho přirozená a všestranná lehkomyslnost mu zabraňovala uložit si hotové peníze. Když je míval, utrácel za věci, které těšily jeho nebo Konstanci. V dobách, kdy žádné neměl, se mu narodily další děti. Už během prvního roku manželství si začal kopat jámu, z níž se nikdy nedostal. Osm let zápasil s úvěry po době splatnosti, s výhružkami a se zastavárnami.

Císař Josef sice s Wolfgangem rozmlouval, často s ním žertoval, ale neudělal vůbec nic pro jeho trvalé uznání. Když dostal Wolfgang místo císařského komorního skladatele (s polovičním platem než jeho předchůdce), Josef u Mozarta objednával pouze taneční hudbu. Když dostal pár almužen, za které skládal tance a menuety, napsal: "Je to příliš mnoho za to, co dělám, a příliš málo za to, co bych dělat mohl."

Je úžasné, že Mozart komponoval až do poslední chvíle života. Kdyby nesložil Requiem, nedosáhl by úplnosti a nepronikl by do samé podstaty umění. Dobře věděl, že ze všech motivů, z nichž čerpal sílu pro toto své dílo, bylo nejsilnější vědomí blízké smrti. Paradoxní je, že ukončil i svůj mučivý zbytek života radostně – otevřenou melodií v D dur, plnou jasu a hlubokého smíru.

Wolfgang Amadeus Mozart je spolu se Shakespearem jedním z nejuniverzálnějších tvůrců v dějinách umění. Zatímco však Shakespearovy dramata a sonety jsou překládány do cizích jazyků a kulturních okruhů, Mozartovi rozumějí lidé bezprostředně. Mozartova hudba je nadčasová a zůstává fascinujícím zážitkem i dnes.