Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Třetí republika - národně socialistický stát 1945-1948

Tomáš Krystlík

Předehra

Ideová východiska poválečného státu vycházela z nekomunistického odboje. Jsou shrnuta v programu Za svobodu, který byl vypracován v létech 1939-41, a jehož autoři byli i Milada Horáková, Ludmila Jankovcová a Vladimír Krajina. Podle něj měl být kapitalismus nahrazen řádem „sociálně spravedlivějším a hospodářsky účelnějším“ a společnost by měla být uspořádána na „základě netřídním“, neboť „teprve demokracie hospodářská a sociální trvale upevní demokracii politickou a umožní státům vnitřní rovnováhu a vnější bezpečnost“. Autorům se druhá světová válka jevila jako „boj mravního a politického názoru demokratického... s fašismem a nacismem“. Potíž byla v tom, že k „demokratickému názoru“ podle nich patřil nejen socialismus, nýbrž „svým ideovým cílem“ i komunismus.

Toto pojetí vycházelo z negativní reflexe politiky 1. republiky. Edvard Beneš s těmito tezemi souhlasil a druhou světovou válku měl za „boj o nový sociální a hospodářský řád“ na evropském kontinentě. Věřil v evoluční syntézu „liberální demokracie“, která by měla sebrat „odvahu k reformám ve smyslu omezení práv na soukromé vlastnictví a ve smyslu socializačním“, a sovětského socialismu, jenž překoná diktaturu proletariátu a vyvine se k „postupné svobodě politické, náboženské a duchovní vůbec“. S takovými představami byla nakročena podruhé cesta k čs. totalitnímu státu z vlastních ideových zdrojů; poprvé tomu tak bylo za tzv. druhé republiky 1938-1939.

Edvard Beneš byl také přesvědčen, že se SSSR přes svůj pakt s Hitlerem ze srpna 1939 nakonec připojí k protihitlerovské koalici a po válce mu připadne významná role v Evropě a že se v něm v nejbližších poválečných letech prosadí demokracie. Tak uvažoval člověk, který nechal za první republiky jako ministr zahraničí, později i jako prezident důsledně utajovat zprávy stálých československých misí (pak diplomatického zastoupení) ve SSSR o hladomorech, o sovětském teroru vůči vlastnímu obyvatelstvu. Vysvětlení schází. Je v podezření, že byl agentem NKVD již v době předválečné, jeho mysl zcela ovládl obsedantní blud o brzké demokratizaci SSSR, neboť o tom píše již v roce 1939, v době stalinského teroru (sic), v kombinaci s obrovským osobním komplexem Mnichova.

Již na začátku roku 1939 uvažoval Beneš takto (ze záznamu Benešovy rozmluvy s kurýrem domácího odboje z ledna 1939): „Bude do střední Evropy mluvit Rusko...“ (Hitler) „nám pomůže k sousedství s Ruskem. Cíl po budoucích katastrofách musí být, aby v Užhorodu bylo Rusko... Prešov Rusku co nejblíže... hranice s Ruskem co nejdelší.“

Exilová vláda v Londýně vytyčila politiku odčinění Mnichova - Beneš mluvil o poválečné národní a sociální revoluci, o socializující nebo regulované demokracii - která měla tyto hlavní body:

1. obnova ČSR v hranicích z roku 1937 (Beneš zamlčel, že již 28. 08. 1941 Podkarpatskou Rus přislíbil sovětskému vyslanci v Londýně Majskému slovy: „otázku Podkarpatské Rusi budeme mezi sebou řešit později a jistě se dohodneme.“ Nic jiného mu nezbývalo - nesměl relativizovat požadavek obnovy státu v původních hranicích předchozím odstoupením jeho části)
2. hlavním spojencem po válce se měl stát SSSR jako záruka před německou hrozbou
3. výstavba národního státu Čechů a Slováků - což zahrnovalo likvidaci národnostních menšin jejich vystěhování z republiky, nebo jejich přenárodnění
4. rozdělení majetku národnostních menšin sociálně slabým Čechům a Slovákům, znárodnění německých bank a německého průmyslu
5. odstranění politické roztříštěnosti redukcí počtu politických stran a zavedení „regulované demokracie“

Beneš přijel v prosinci 1943 do Moskvy podepsat spojeneckou smlouvu se SSSR na dvacet let, setkal se s nejvyššími sovětskými státníky, dosáhl jejich souhlasu ve všech základních otázkách i v otázce poválečného odsunu německého a maďarského obyvatelstva en bloc zejména poté, když slíbil, že jejich zabavený majetek nebude rozdělen, nýbrž znárodněn. Beneš v Moskvě připustil, že je ochoten pod silným tlakem spojenců snížil počet odsunutých Němců na dva miliony. (Do konce války, zřejmě z nejistoty, jaké stanovisko zaujmou západní spojenci, několikrát počítal s menším rozsahem vyhnání než plošným, s odstoupením některých ryze německých pohraničních okresů zejména výběžků Německu, sestěhováním čs. Němců z vnitrozemí do pohraničí nebo za hranice a to bez územních kompenzací na úkor Německa, nebo s nimi.) Ve své verbální přizpůsobivosti zašel Beneš v Moskvě tak daleko, že vyhnání čs. národnostních menšin vylíčil jako „součást poválečné politické, hospodářské a sociální pětiletky“. Stalinovi Beneš tehdy osobně přislíbil Podkarpatskou Rus. V jediném, v čem u Stalina neuspěl, bylo potrestání Slováků, jako občanů státu válčícího na straně protivníka. Stalin to zamítl s tím, že žádný slovanský národ nesmí být potrestán.

Hned v prvních moskevských rozhovorech v prosinci 1943 při příležitosti podepsání spojenecké smlouvy se SSSR se Beneš dožadoval koordinace evropské politiky se sovětskou a též nejužší hospodářské spolupráce mezi poválečnou ČSR a SSSR. Beneš Molotovovi předal memorandum o poválečné hospodářské spolupráci obou států a zřejmě také podepsal hospodářskou dohodu.

Výše uvedená výroková nejistota je způsobena faktem, že texty jedné nebo vícero souvisejících smluv se smlouvou spojeneckou podepsaných Benešem při jeho návštěvě Moskvy nebyly nikdy zveřejněny. Jediné, co se podle svědeckých výpovědí ví, je, že Beneš předložil v Moskvě čtyři memoranda a to o odsunu Němců a Maďarů, o hospodářské spolupráci, o vojenské spolupráci, o československých požadavcích pro příměří. Žádné z těchto memorand před tím neviděla, tím méně projednala a schválila čs. exilová vláda nebo Státní rada v Londýně. Beneš ani dodatečně jim memoranda a text(-y) související(-ch) smlouvy(smluv) nepředložil. Smlouva spojenecká projednána předem ale byla - s platností na pět let s tím, že ji pak prodlouží parlament v osvobozené vlasti. Fierlinger jako velvyslanec v Moskvě ale nechal Rusy do textu zabudovat dvacetiletou platnost, Benešovi a vládě se to nelíbilo, ale neprotestovali.

Podle hospodářské smlouvy uzavřené v Moskvě v prosinci 1943 mělo dojít nejen ke zvětšení objemu zahraničního obchodu mezi oběma státy a k převážné orientaci čs. exportu na SSSR, nýbrž i k přizpůsobení struktury čs. hospodářství sovětským pětiletým plánům, ke stanovení pevného kursu mezi korunou a rublem, k výměně technického know-how, ke znárodnění klíčového průmyslu, bank a k plánovanému řízení hospodářství. Veškerý zbrojní průmysl prý přejde do rukou čs. státu a bude vyrábět pro potřeby obou armád, které mají dostávat zásadně stejné zbraně. Československo se prý bude podílet na obnově zničených oblastí SSSR.

Beneš zůstával hluchý k hlasům západních i některých čs. exilových politiků, kteří ho varovali před příklonem k Moskvě a kteří nevěřili, že SSSR nebude zasahovat do čs. politiky. Námitky zavrhoval poukazem na své přesvědčení, že sovětský režim se zdemokratizuje a SSSR opustí svůj program vyvolání evropské bolševické revoluce. V jeho představách se měl sovětský zájem v poválečné Evropě omezit na vytvoření pásu sousedních států, které by měly vlády nakloněné SSSR. Přece sovětští státníci mu slíbili, ústně i smluvně, nevměšování se do vnitřních záležitostí státu.

Beneš z Moskvy oznámil 21. 12. 1943 v rozhlasovém vysílání do protektorátu a na Slovensko následující změny v poválečné republice: omezení počtu politických strana na tři, zavede se lidová demokracie, systém Národní fronty, která bude nositelkou vnitřní politiky. Beneš se v projevu zmínil i o budoucí těsné hospodářské spolupráci se SSSR, která bude vyžadovat přestavbu průmyslu a dopravy, zavedení systému plánování a „vědecky připravenou první pětiletku“.

Beneš se také poprvé od svého odjezdu z ČSR setkal s vedoucími politiky KSČ dlícími v Moskvě - Gottwaldem, Švermou, Kopeckým, Slánským. Komunisté měli připraveny přesně formulované návrhy na uspořádání poválečné republiky. Beneš s nimi souhlasil a už tehdy přiznal KSČ pozici nejsilnější strany bezprostředně po válce (sic), včetně práva obsadit posty ministerského předsedy a důležitých ministerských resortů. (V té době vesměs zbytečné ústupky. Zde opět naléhavě vyvstává důvod, proč tak Beneš činil.) Komunisté značně povzbuzeni svým úspěchem začali formovat tzv. socialistický blok, složený s národních socialistů, sociálních demokratů a komunistů, aby mohli lépe vykonávat tlak vůči londýnské vládě, ale hlavně k posílení svých poválečných pozic v republice.

Podle Benešových slov se SSSR od doby jeho první návštěvy v roce 1935 velmi změnil. Pokládat rozpuštění Kominterny, nový postoj k náboženství (pozn. autora: velká tolerantnost vůči pravoslaví vlivem válečných potřeb), spolupráci se Západem a proslovanskou politiku za pouhou taktiku, by bylo chybné. Z války podle něj vzejde SSSR jako stát, který si sice uchová svůj hospodářský a sociální systém, avšak politicky se vyvine v „novou lidovou demokracii“. Bude stát v čele Slovanů a vymůže si nové postavení ve světě. Sovětský a československý systém se budou sbližovat (sic). Pasáž spojenecké smlouvy o nevměšování do vnitřních záležitostí navzdory lživé propagandě Němců a zrádců dokazuje, že SSSR respektuje nezávislost malých národů a států a přeje si silné Československo, silné Polsko a silnou Jugoslávii, jakož i samostatné Rakousko, Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko a Finsko. Těmito slovy to vysvětlil po svém návratu z Moskvy britskému ministerstvu zahraničí prostřednictvím britského velvyslance u čs. vlády Philipa Nicholse. Také Hubert Ripka, náměstek ministra zahraničí, všude prohlašoval, že smlouva ukazuje, že SSSR nechce střední Evropu bolševizovat. Poláci označili Beneše za „ubytovatele komunismu ve střední Evropě“.


Postoje USA

Američané byli velmi nedůvěřiví vůči politice londýnské exilové vlády. Hned po podepsání československo-sovětské smlouvy nevylučovali, že Československo spolupracuje se SSSR, napomáhá mu vytvářet sféru vlivu v Evropě a je mu zavázáno mnohem více, než je známo. Ke konci války byli mnozí Američané přesvědčeni, že Československo už podlehlo vlivu SSSR a komunismu. Přesto ale Spojené státy v prvních poválečných měsících prosazovaly v ČSR svůj hospodářský a kulturní vliv. Mezníkem byla zřejmě mírová konference v Paříži v létě 1946, která odhalila diametrálně rozdílné zájmy „východních“ a „západních“států. Čechoslováci tam totiž systematicky oponovali americkým návrhům a ostentativně hlasovali s delegáty SSSR. V čs. tisku dosáhly protiamerické výpady takového rozsahu a intenzity, že americký velvyslanec Steinhardt se cítil v září 1946 nucen oficiálně si stěžovat čs. ministerstvu zahraničních věcí. Rostoucí napětí mezi ČSR a západními velmocemi konstatoval nejen ministr zahraničí Masaryk a jeho náměstek Clementis, nýbrž i Beneš, když v polovině srpna 1946 hovořil o existenci dvou bloků v Evropě.

Československo se o zhoršení vztahů se Západem zasloužilo zejména divokým odsunem německého obyvatelstva. Přes zdrženlivý postoj západních mocností organizovala čs. vláda „divoké“ vysídlovací akce mezi červnem a srpnem 1945 zcela jednostranně a v koordinaci se Sovětským svazem. Tím ČSR zcela zpochybnila princip, který Beneš během války označoval za základní podmínku úspěšného řešení německého problému, totiž „upřímnou a loajální spolupráci všech členských států koalice i po porážce Německa“. Praha se tím v očích Západu sama vmanévrovala do role poslušného Stalinova komplice při uskutečňování jeho nepříliš průhledných mocenských plánů ve střední Evropě. Není divu, že USA ztratily zájem pomocí svých úvěrů financovat sovětskou kontrolu nad Československem.

Vezmeme-li to z jiného hlediska, tak na poválečný vývoj v Evropě měla významný vliv politika odkladu (postponement), kterou praktikovaly jak USA, tak do jisté míry i Velká Británie. Byla to zásada nejednat o mírovém uspořádání během války, ale až při mírových jednáních. Měla své opodstatnění v tom, že zabraňovala možným konfliktům mezi spojenci v době války, ale také dvě nevýhody. Zneklidňovala malé spojenecké státy, které si přály mít určité záruky ohledně poválečného uspořádání a tedy případného splnění svých válečných cílů, a přispěla k tomu, že Spojené státy propásly v letech 1941 a 1942 vhodnou chvíli se dohodnout se SSSR o politickém poválečném uspořádání v Evropě v době, kdy Sovětský svaz byl ve velmi kritické vojenské situaci. Po obratu ve válce po bitvě u Stalingradu museli Američané již jen přihlížet, jak Stalin politiku odkladu zcela ignoruje a upevňuje svou politickou pozici ve střední Evropě.

Na začátku roku 1944 bylo již jasné, že osvobozovat ČSR bude výhradně Rudá armáda. Zjistil to zcela en passant, neb spojenci se k této otázce nevyjadřovali, tehdejší čs. ministr financí exilové vlády Ladislav Feierabend tím, když v souladu se spojeneckým usnesením, že na osvobozených územích se budou používat zprvu tzv. invazní peníze, které vydá příslušná spojenecká země, požádal USA o jejich tisk. Eisenhowerův štáb odpověděl, že tisk československých invazních poukázek nepřipadá v úvahu. Západní spojenci také odmítli uzavřít s čs. exilovou vládou i smlouvy o správě osvobozených území.


Národně frontovní systém

O komunistickém návrhu vládního programu se diskutovalo od 22. do 28. března 1945 za účasti pěti komunistů, čtyř sociálních demokratů a národních socialistů, dvou lidovců. Mezi těmito účastníky byli dva členové londýnské exilové vlády. Původní, komunistický návrh byl s nepodstatnými změnami přijat, jiný předložen nebyl. Jediný spor byl o poválečném postavení Slovenska, kde komunisté prosazovali rozsáhlou politickou autonomii, kdežto národní socialisté a lidovci v autonomii spatřovali ohrožení národní jednoty. Nakonec ustoupili a podvolili se přání KSČ. (Návrhy slovenských komunistů o připojení Slovenska ke SSSR pacifikoval už předtím Jan Šverma vysazený na Slovensko - Stalin zřejmě nehodlal čelit dalším spojeneckým námitkám, že rozšiřuje ruské impérium.) Zástupci nekomunistických stran se báli, že by komunisté mohli nakonec jednat i bez jejich stran, navíc byli přesvědčeni o účelnosti či nezbytnosti hlubokých strukturálních změn v poválečném státě. Komunistům tehdy vyšel záměr s oním socialistickým blokem, mimo něj byla jen strana lidová. Delegace Slovenské národní rady jednala odděleně a byla přizvána k diskusi jen k otázkám týkajícím se Slovenska. Klasická ukázka taktiky „rozděl a panuj“.

Není se třeba divit tomu, jak mohl návrh vládního programu komunistům tak hladce projít. Stačí si přečíst programové prohlášení národních socialistů v londýnském exilu, ve kterém k nejdůležitějším poválečným vnitropolitickým změnám řadili přípravu „zespolečenštění“ (znárodnění) „dolů, obchodu s uhlím, hutnického a těžkého průmyslu, bank a lázní“. Sociální demokraté žádali „rychlé vytvoření jednotné socialistické strany Československa, která jako jediná může garantovat, že naše nová republika bude republikou socialistickou“. Že by tuto „sjednocenou“ stranu ovládli komunisté, je jaksi nenapadlo - pozdější to příklad sloučení ČSSD a KSČ nebo východoněmecké SED. O nezbytnosti úzkého a trvalého spojenectví se SSSR žádná z připuštěných politických stran v Národní frontě nepochybovala.

Ve spojitosti s uvedenými zásadami a politikou odčinění Mnichova se poválečná republika koncipovala jako nacionálně socialistický stát ohromujícím způsobem podobající se nacionálně socialistickému Německu a hned se jím po válce stala. S dvěma rozdíly: cizím, parazitujícím tělesem na těle národa nebyli židé jako rasa, nýbrž národnostní menšiny - Sudetoněmci, Maďaři a Poláci a formálně existovalo ve státě více politických stran než jedna, musely však táhnout za jeden provaz, protože pod hrozbou rozpuštění nesměly přejít do opozice (viz níže popsaný mechanismus Národní fronty). I koncentrační tábory se promptně zřídily, etablovalo se bezpráví, krutosti, mučení převážně nevinných lidí, taktéž územní nároky na úkor cizích států byly vzneseny. Československé konečné řešení avšak nespočívalo ve vyhlazení, nýbrž v plošném vyhnání bývalých spoluobčanů za hranice doprovázené realitou desetitisíců mrtvol.

Čtenáři, kterým se nelíbí termín nacionální (národní) socialismus ve spojitosti s Čechy, nechť si uvědomí, že český nacionální socialismus předcházel německý – ke konci 19. století vzniká v Čechách první národně socialistická strana jako reakce na českých národoveckých socialistů na internacionálnost sociální demokracie, zakladatel strany Václav Klofáč se touto prioritou chlubil. Jednoduše: Čechy jsou pravou ideologickou vlastí nacionálního socialismu, Němci Čechy jen napodobili.

Nejdůležitější odchylky od předválečného systému byly dvě. Zřídilo se předsednictvo vlády, které tvořil předseda vlády a pět jeho náměstků - zástupců stran Národní fronty. Komunisté předpokládali, že jimi budou předsedové jednotlivých stran. Byla to tedy legalizovaná obdoba nedemokratické předválečné Pětky a obdobných formací. Předsednictvo bylo koncipováno jako výkonný orgán vlády, především však jako vrcholný politický orgán státu. Předsednictvo vlády, stejně jako onehdy Pětka, rozhodovalo o všech důležitých politických otázkách vlády i státu a via facti stálo nad parlamentem.

Druhou bylo zřízení Národní fronty, kterou tvořily připuštěné strany a která byla současně jejich nadřazenou institucí. Jak známo, byly zakázány všechny další předválečné politické strany, zejména dvě nejvlivnější - v Česku agrární a na Slovensku ľudová. Nejhorší ovšem bylo, že zřízená Národní fronta sama rozhodovala i o připouštění nových politických stran a teprve na základě svolení NF směl připustit novou stranu ministr vnitra. Základní podmínkou povolení byl souhlas s politikou NF, tj. s programem vlády. Ergo, opoziční strany, legální opozice proti vládě nemohly vůbec vzniknout. Dále: každá strana, která by odešla do opozice nebo byla z vlády vyloučena, ztrácela automaticky členství v NF a ministr vnitra ji byl povinen rozpustit. Přesto se čeští historici i publicisté dodnes snaží tvrdit, že se jednalo o demokratický stát. Může být stát demokratický, když v něm nesmí vzniknout opoziční politická strana nebo stávající přejít do opozice?

Komunisté se snažili rozšířit závaznost rozhodnutí NF na co nejširší okruh otázek a oblastí týkajících se státu. Proto jí předkládali všechna rozhodnutí vlády a její návrhy zákonů a považovali za samozřejmost, že všichni poslanci je odhlasují v podobě, v jaké byly předloženy. Pokud by poslanci chtěli vyjádřit nějakému ministru svou nedůvěru nebo hlasovat proti jeho exposé v parlamentu, bylo by to kvalifikováno jako projev nedůvěry celé vládě. Některé oblasti prohlásila NF za tabu a zakázala jejich kritiku nejen svým stranám, nýbrž i tisku a společenským organizacím. Byly to zejména: vztah k SSSR, k jeho vnitřní i zahraniční politice, znárodnění průmyslu, vládní program, projevy a činnost prezidenta.

Výsledkem bylo, že vláda se sice formálně zodpovídala parlamentu, fakticky ale Národní frontě - tedy sama sobě (teoreticky vedoucím funkcionářům vládních stran v případě, kdyby nebyli členy vlády). Tím byla demokracie zcela suspendována. Taktickým rozdělením komunistické strany na českou a slovenskou byli komunisté nejsilnější stranou již v první poválečné vládě.

Prostě, poválečná, tzv. třetí republika nebyla nic jiného než nedemokratický český nacionálně socialistický stát.


Poválečná realita

Londýnská vláda předpokládala, že na osvobozená území se přesune vrchní velitelství čs. ozbrojených sil v čele s generálem Sergejem Ingrem, ale SSSR vyslovil generálu Ingrovi nedůvěru. Beneš se podvolil, vyhodil nejen Ingra, nýbrž i generály Františka Moravce a Bohumila Miroslava (vlastním jménem Neumann), jmenoval ministrem obrany Ludvíka Svobodu, bývalého učitele maďarštiny ve vojenské akademii, agenta NKVD a kryptokomunistu.

Okamžitě se skončením války se prudce vzedmul český nacionalismus, místně proti Polákům, na celém území Česka proti Němcům. Na Slovensku se vyhrocoval nacionalismus proti Maďarům. Český nacionalismus posiloval enormně národní hrdost (Na co, proboha? Na skloněné šíje za protektorátu?) a ústil v neoblomné přesvědčení a vědomí o velmi významném, ba historickém poslání českého národa v Evropě (sic). Podobná přesvědčení panovala i mezi světovými válkami, jsou přítomna dodnes, např. ve velmi rozšířeném pocitu, že Česko je středobodem světa.

Předseda národně socialistické strany Petr Zenkl prohlašoval: „Základ národního socialismu spatřuji v harmonickém spojení nacionalismu, socialismu a demokracie“. Prezident Beneš: „Jsme Slované a jsme sousedi SSSR, převážně slovanského státu. Je přirozené, že jeho socialistická struktura má na nás vliv.“ Církve považovaly socialismus za realizaci Kristových ideálů. Pro katolickou církev byl socialismus jako idea nepřijatelný, leč „jako praxe ovšem může být nejen přijatelný, nýbrž i vítaný“. Z dobového tisku: „TGM už není mezi námi, ale jeho socialistický idealismus... uskutečňuje s ruskou pomocí jeho nejlepší žák E. Beneš. To bude pravý národní socialismus československý.“

Nejdůležitější změnou bylo rozsáhlé znárodnění bank, průmyslu a pojišťoven. KSČ ve svém návrhu vládního programu se znárodněním nepočítala. „Zaskočil“ je sociální demokrat z pravého křídla Václav Majer, který v diskusi navrhl a prosadil dodatek: „Postavit celý peněžní a úvěrový systém, klíčové podniky průmyslové, pojišťovnictví, přírodní a energetické zdroje pod všeobecné státní vedení...“ Sice to neznamenalo doslovně vyvlastnění, ale členové vlády s ním v různé míře počítali. KSČ se ještě počátkem července znárodnění bránila. S přípravou znárodnění začal vstřícně sociálně demokratický ministr průmyslu Bohumil Laušman. 3. července 1945 doporučil Beneš Gottwaldovi, obávaje se sporů v parlamentu a politické krize, aby připravil dekrety o znárodnění, které by podepsal ještě před svoláním prozatímního parlamentu. Komunisté se chopili příležitosti a se sociálními demokraty vypracovali návrhy na tak rozsáhlé znárodnění, které nepředpokládal ani prezident, ani jejich vládní partneři. Vláda přes různé výhrady dekrety schválila, prezident je podepsal. Do znárodnění spadalo 60% veškeré průmyslové výroby. Znárodněný sektor představoval nový prvek v ekonomice. Největší ekonomickou silou se stal stát, tedy vláda, ve které měly naprostou převahu levicové strany. Již v květnu 1945 začala pozemková reforma. Vyvlastněno bylo 2946 tisíc ha půdy, z toho dostalo něco přes 303 tisíc rolníků 1220 tisíc ha. Nejvíce konfiskované půdy, 1995 tisíc ha, bylo v pohraničí.

Západ byl rozsahem čs. znárodnění v říjnu 1945 zaskočen. Američanům ani Britům se přes enormní úsilí nepodařilo dosáhnout, aby majetek jejich občanů a společností znárodněn nebyl. Čs. vláda nebyla schopna včas rozhodnout ani o pravidlech odškodnění za jejich majetek, a když tak konečně učinila, nebyli Američané ani Britové spokojeni s okruhem odškodňovaných osob.

Prezident Beneš si vymezil ve vnitropolitické oblasti roli nejvyššího státního úředníka nestranného a nestranického. Respektoval stanoviska vlády a NF, pokud se s nimi dostal ve vnitropolitických záležitostech do sporu, ustoupil, vláda zase mu naslouchala v otázkách zahraničně politických a řídila se jeho názory a náměty. To mu nebránilo, aby svými projevy značně vyostřoval nálady proti čs. Němcům.

Komunisté se nesli na vlně vzedmutého českého šovinismu, vydávali se za stranu národní, stojící v čele bojovníků za národní zájmy a demokracii, bránili se, aby byli považováni za „levici národa“. Měli to snadné, v jejich prospěch mluvilo i proruské a velmi levicové cítění velké části českého obyvatelstva. Mnoho lidí se octlo v KSČ jen proto, že v ní spatřovali obdivovatelku SSSR. Další vábila mocenská pozice KSČ: strana poskytovala svým členů nejrůznější výhodná místa a funkce, výhodné příděly v rámci pozemkové reformy a ze zabraného majetku a různá jiná privilegia. Během deseti měsíců po válce vzrostl počet členů KSČ z 27 tisíc na 1 007 834, z toho na Slovensku na 150 330 tisíc.

Masový nábor do KSČ přinesl, jak se ukázalo v předsjezdových diskusích na jaře 1946, názorovou pestrost členské základny. Komunistické vedení ale z taktických důvodů tolerovalo ve straně i odpůrce diktatury proletariátu, obdivovatele prezidenta Beneše, zastánce kombinace křesťanství a komunismu, i když to odporovalo ideologii strany. Soustředilo se ale účelově na ideologickou čistotu funkcionářů KSČ.

Volby v českých zemích v květnu 1946 vyhrála KSČ (40,2 % hlasů) před národními socialisty (23,6 % hlasů), na Slovensku zvítězila Demokratická strana (62 %) před KSS (30,37 %). Jako jediný národ z pozdějšího sovětského bloku si Češi v relativně svobodných volbách zvolili dobrovolně komunisty.

Leč na Slovensku zástupci Demokratické strany, vyhravší volby, nevytvořili většinu v národních výborech podle principu poměrného zastoupení, protože to komunistická strana nedovolila - ztratila by tím moc ve většině místních a okresních zastupitelstev. Demokratická strana získala také většinu míst ve sboru pověřenců, v nejvyšší výkonné složce na Slovensku. Pročež byly pravomoce sboru pověřenců promptně sníženy. KSČ se rozhodla vládnout na Slovensku bez ohledu na výsledky voleb 1946 a z Prahy. A to za souhlasu všech dalších tzv. demokratických stran v NF.

Toto významné selhání všech dalších připuštěných „demokratických“ politických stran se opomíjí, zamlčuje. Důvody částečně objasňuje Hubert Ripka ve svých pamětech: čeští politici jen obtížně spolupracovali se slovenskými, které stále podezřívali, že chtějí vytvořit „česko-slovenský dualismus“, jakýsi předstupeň k federalizaci státu. Češi vždy razili tzv. doktrínu národní jednoty, tedy jednotného československého národa, tudíž i jednoho vládnoucího centra. Od oslabení Demokratické strany si všechny politické strany, zejména národně socialistická, slibovaly potlačení nebezpečí vzniku „duálního systému“ a sociální demokrati mohli být navíc také motivováni, ziskem jednoho křesla ve sboru pověřenců. Tím byla zcela pohřbena předstíraná demokratičnost státu.


Změny, které čeští politici podcenili

V březnu 1947 začaly vnějšně politické změny. USA v rámci Trumanovy doktriny poskytly pomoc Turecku a Řecku, na jaře byli komunisté vytlačeni z francouzské a italské vlády. Hlavní změnu vyvolal tzv. Marshallův plán hospodářské pomoci evropským zemím. V Marshallově plánu na poválečnou obnovu viděla Moskva potvrzení, že USA se budou i nadále angažovat v Evropě a zaplní mocenské vakuum vzniklé oslabením Velké Británie a Francie, kam Moskva hodlala mocensky expandovat. Bylo jasné, že v západní Evropě podlehne Spojeným státům, protože není schopna sama obdobnou hospodářskou pomoc poskytnout. ČSR ale hodlala Marshallův plán přijmout. V červenci 1947 označil Stalin čs. vládní delegaci v Moskvě Marshallův plán jako „pokus o izolaci SSSR“, československou účast v něm za „čin namířený proti SSSR“, a že na přijetí nebo nepřijetí Marshallova plánu „závisí sovětsko- československé přátelství“. Čs. účast na konferenci o Marshallově plánu v Paříži „by ani sovětská veřejnost, ani sovětská vláda nesnesly“. Podle svědectví člena delegace, generálního tajemníka ministerstva zahraničí Arnošta Heidricha „Stalin označil za cíl nynější sovětské politiky dostat Američany z Evropy a Asie... Marshallův plán je pro Spojené státy jen prostředkem, jak upevnit svůj politický a hospodářský vliv v Evropě... Československo proto nemůže a nesmí napomáhat k uskutečnění tohoto amerického záměru. Zájmem SSSR a jeho spojenců podle Stalina je naopak donutit USA, aby vyklidily Evropu a postupně všechny mocenské pozice, které ve světě drží. Velká Británie a Francie, odkázány samy na sebe, budou pak, jak zdůraznil Stalin, přespříliš slabé, aby mohly odporovat zájmům SSSR a jeho spojenců, tj. komunizaci Evropy.“

Beneš, jakmile dostal Gottwaldův telegram z Moskvy o postoji SSSR k Marshallově plánu oznámil vládě, že o postoji Moskvy nelze diskutovat a že původní rozhodnutí vlády musí být změněno. Prezidentův názor byl „jednomyslně“ přijat parlamentem. A bylo po československé participaci na americkém plánu poválečné obnovy.

Neméně bylo jasné, že v Československu se brzy nastolí diktatura sovětského typu. Ovšem, to právě politikům nekomunistických stran nedocházelo. Moskva spatřovala východisko v přeměně států ve své sféře vlivu na blok států s komunistickým režimem jako předpokladem pro přímé řízení z Moskvy. Zároveň skončila s rozlišováním oněch států na slovanské, neslovanské, poražené, vítězné. Odmítnutí Marshallova plánu interpretovali Američané naprosto správně jako důkaz, že Československo je zcela v rukou SSSR.

Představitelé čs. nekomunistických stran toto významnou změnu v mezinárodní situaci nezaregistrovali, nebo si ji neuvědomili v dostatečném rozsahu. Týká se to i průběhu pozdějšího převzetí moci komunisty. Svědčí o tom i jejich memoáry vydané v exilu, které dokazují, že ani po letech onu realitu nepochopili. Komunističtí funkcionáři naopak onu změnu rychle vstřebali - sovětští soudruzi ji jim promptně objasnili. Nekomunistické čs. strany nepostřehly, že spojenectví ČSR se SSSR dostává nový obsah - stále je sice chrání před Německem, ale je čím dál více namířeno proti USA a jejím západním spojencům. KSČ po ustavení Informbyra v září 1947 zahájila systematické tažení proti „americkému imperialismu a jeho spojencům“, „americkému plánu na obnovu německého imperialismu“. V druhé polovině roku 1947 se nekomunistické strany pokusily částečně vyvážit jednostrannou orientaci na SSSR spojeneckou smlouvou s Francií. Stačil jediný Stalinův dopis Benešovi a bylo po ní.

Hlavním motivem neochvějného spojenectví se SSSR byl u nekomunistických stran doslova pudový živočišný strach z budoucího německého nebezpečí. Ministr spravedlnosti, národní socialista Prokop Drtina ještě 24. února 1948 (sic) opakoval, že „nejdůležitější záruka bezpečnosti a nejpevnější jistota spočívá v úzké spolupráci se SSSR.“

Přísně vzato měly nekomunistické strany NF jen dvě alternativy: distancovat se od politiky SSSR za cenu střetu s KSČ a eventuální své porážky, nebo ve spojenectví s ním pokračovat, což znamenalo mu umožnit formování jeho mocenského bloku. Jakou cestu zvolili, je jasné - hlas Mnichova byl rozhodující a jejich vypjatý český šovinismus jim nedovolil nejen se oddělit od politiky SSSR, nýbrž i dohlédnout důsledky spojenectví s ním.

Koncem srpna 1947 předložil Rudolf Slánský plán pro případ vyvolané politické krize nekomunistickými stranami a snaze o možné ustavení úřednické vlády. KSČ by odpověděla generální stávkou a vytvořením úřednické vlády z úředníků-komunistů a odborářů. Navrhl podchytit „levicové“ členy a hlavně funkcionáře nekomunistických stran, sympatizantů KSČ (vyjma již stávajících kryptokomunistů v nich) do zvláštní kartotéky k pozdějšímu využití, kalkulovalo se, že by mohli převzít ve vlastních stranách s kryptokomunisty vedení a zbavit se tzv. reakčního křídla. Funkcionáři nekomunistických stran byli získáni ke spolupráci s KSČ různě. Jedni již před válkou chtěli přestoupit ke komunistům, ale KSČ je poslala v roce 1945 do nekomunistických stran - někteří z nich byli registrováni jako tajní členové KSČ. Na druhé měli kompromitující materiály o jejich spolupráci s okupační mocí za války, zachránili je před trestním řízením a zavázali si je ke spolupráci. Třetí se dostali do rozporu s vlastní stranou, čtvrtí upřímně věřili komunistům, jejich proklamacím, „vlasteneckým“ záměrům a podobně. V listopadu 1947 se KSČ rozhodla ony „levicové“ funkcionáře z nekomunistických stran zařadit na svou kandidátní listinu v příštích volbách.

Znárodněný průmysl se sice v roce 1947 už přibližoval objemem své výroby předválečnému stavu, ale výrobní náklady zůstávaly velmi vysoké. Postupnou obnovou zničeného evropského hospodářství mimo ČSR (v ČSR nebylo v podstatě co obnovovat) se snižovala jeho konkurenceschopnost na mezinárodním trhu a ve srovnání s ostatními státy klesalo i tempo jeho rozvoje. Obdobná bolest čs. průmyslu jako před válkou, tentokrát za odlišných podmínek - s relativně velmi zmodernizovaným průmyslem Němci během protektorátu. Projevily se důsledky odsunu německého obyvatelstva - zaostávaly zejména obory jako strojírenství a textilní průmysl, kde se snížil vývoz natolik, že nekryl ani náklady na nákup surovin pro ně. K tomu všemu skončily dva roky trvající dodávky strojů, surovin a potravin od UNRRA. Státu začaly chybět devizy. Čeští zemědělci nebyli tak výkonní jako čs. Němci, chyběly i německé pracovní síly - 300 tisíc hektarů zůstalo v roce 1947 neobděláno, což představovalo ztrátu minimálně 24 tisíc vagónů obilí (bez vlivu toho roku panujícího sucha).

Pro ilustraci doby uveďme ze vzpomínek Ladislava Feierabenda: „Žně v roce 1947 byly velmi nepříjemné, protože krádeže dostoupily neslýchaných rozměrů. Ze vzdálenějších polí si lidé odváželi naši úrodu v celých snopech a pro náš hrách si přijeli s nákladním autem. Četníci, k nimž jsem měl dobrý poměr, se báli ze strachu před komunistickým sekretariátem zakročovat, takže jsme museli pole hlídat sami s naším hajným... Někdy se lidé nedali odbýt, ani když byli při krádeži přistiženi. Pokles obecné morálky byl hrozný.“

Komunisté najednou viděli, že rozdali všechno, co zabrali, a přitom ani zdaleka neuspokojili vrstvy společnosti potřebné pro revoluční změnu. Nejnižší vrstvy z toho profitovavší se začaly obávat, že hospodářské potíže je připraví o dosud vytvořený zisk. Nepravidelnosti v zásobování i základními potravinami rostly. Nejvíce postihl pokles životní úrovně úředníky a inteligenci, museli se spokojit s úrovní o mnoho nižší než za doby předválečné a protektorátu. Od léta 1947, kdy mohutně vzrost zájem SSSR o poměry v Československu, začalo u komunistických funkcionářů převažovat přesvědčení, že jejich strana příští volby zřejmě nevyhraje.

Vláda se 13. 02. 1948 usnesla, že ministr vnitra Nosek musí zrušit odvolání osmi nekomunistických velitelů Sboru národní bezpečnosti, Nosek tak odmítl učinit. Gottwald odmítl 20. 02. o tom ve vládě jednat, národně socialističtí, lidovečtí a ministři slovenské Demokratické strany podali demisi. Sociální demokraté se v té chvíli dosud nerozhodli. Odstupující ministři tří nekomunistických stran nedovedli počítat. Aby vláda padla, bylo podle ústavy potřeba demise nadpoloviční většiny ministrů. Vláda měla 26 členů, demitovalo 12.

Sociální demokraté svolali hned předsednictvo, aby demise svých ministrů na návrh Václava Majera projednali, ale proti se ostře postavili Fierlinger a ministři Jankovcová a Tymeš. Ministři ale dali své mandáty k dispozici výkonnému výboru strany, který byl svolán na 23. 02. Ani zde Majer nepochodil. Poté se Václav Majer po konzultaci se svými přáteli odhodlal k poslednímu kroku. Jak tvrdí Ladislav Feierabend ve svých vzpomínkách „zavolal týž 23. února telefonicky Jana Masaryka a navrhl mu, aby oba dva společně podali demisi. Masaryk souhlasil, slíbil, že demisi obou okamžitě prezidentovi předloží, a skutečně tak učinil, neboť prezident toho použil v rozhovoru s Gottwaldem, když stále naléhal na ústavní řešení krize.“ Proč nebyly ony dvě demise přijaty, zůstává dodnes nevysvětleno. Že by Beneš na ony dvě demise zapomněl, je vyloučeno. Praktické uskutečnění komunistického převzetí moci umožnil právě Beneš, který ministrům radil demitovat a ujišťoval je svou autoritou, že je nenechá padnout. Co z toho plyne, je jasné. František August píše, že v lednu 1948 nařídil Molotov Sudoplatovovi z MGB, aby odjel do Prahy a tajně vyřídil Benešovi, že musí předat moc ve státě Gottwaldovi a z úřadu důstojně odejít. Vůči Benešovi byla použita stvrzenka na 10 tisíc USD, podepsaná jeho tajemníkem, které mu poskytl NKVD na příkaz Stalina v říjnu 1938 před jeho odjezdem do Anglie. Převzetí peněz i přes třetí osobu se pokládá za vázací akt.

I kdyby toho všeho nebylo, tak demitovavší ministři třech nekomunistických stran špatně odhadli Beneše. Jakmile podali demisi, bylo řešení na něm. Museli přece vědět, že Beneš jako vrchní velitel v tomto sporu nepoužije armádu z obav, že by mohl vyvolat občanskou válku. Přitom odjezd prezidenta do jedné z vojenských posádek mimo hlavní město, odkud by řídil akci proti komunistům a proti vůli ministerstva národní obrany, bylo jediné možné řešení slibující úspěch. Lidové milice (cca 6500 osob) by hravě rozprášila jedna obrněná divize. Gottwald jednat se stranami odstoupivších ministrů odmítl, vládu doplnil. Prezidentu republiky přišlo 5327 rezolucí pro komunistické řešení vládní krize a jen 150 proti němu. 25. února 1948 v 11 hodin prezident bez protestu Gottwaldův návrh na doplnění vlády podepsal. V dubnu 1948 to Gottwald vylíčil takto: „On“ (Edvard Beneš) „má jednu dobrou stránku, že totiž ví, co je síla a dovede ji ocenit realisticky.“

Ministr zahraničí USA Marshall se ještě v době únorové krize vyslovil, že komunistickým pučem by se nic nezměnilo v zahraničně-politické orientaci ČSR, jak existovala už od roku 1945.

Tím skončila druhá česká cesta k totalitnímu státu z vlastních ideových zdrojů - překazil ji Sovětský svaz a komunismus sovětského typu.


Literatura:

August, František, JAB (ed.): Ve znamení temna. Sovětská špionážní a podvratná činnost proti
Československu v letech 1918-1969, Votobia, Praha 2001
Beneš 2, Edvard: Demokracie dnes a zítra, London 1940
Brandes 2, Detlef: Großbritannien und seine osteuropäischen Alliierten 1939-1943. Die
Regierungen Polens, der Tschechoslowakei und Jugoslawien im Londoner Exil vom Kriegsausbruch bis zur Konferenz von Teheran, Collegium Carolinum, München 1988 (česky: Exil v Londýně 1939- 1943, Karolinum, Praha 2003)
Feierabend, Karel Ladislav: Politické vzpomínky, Atlantis, Brno 1996
Jaksch, Wenzel: Cesta Evropy do Postupimi, Institut pro Středoevropskou kulturu a politiku,
Praha 2000
Kalvoda 2, Josef: Role Československa v sovětské strategii, Dílo, Kladno 1999
Kalvoda 3, Josef: Z bojů o zítřek, Moravia Publishing Inc, Toronto 1994, 1996, Dílo 1998
Kaplan, Karel: Nekrvavá revoluce, 68 Publishers, Toronto 1985
Kaplan 2, Karel: Poválečné Československo. Československo 1945-1948. Národy a hranice, Národní
politika, München 1985
Kučera, Jaroslav: „Der Hai wird nie wieder so stark sein“. Tschechoslowakische
Deutschlandpolitik 1945-1948, Hannah-Arendt-Institut für Totalitarismusforschung, Dresden 2001 (česky: „Žralok nebude nikdy tak silný“. Čs. zahraniční politika vůči Německu 1945-1948, Argo, Praha 2005)
Ripka, Hubert: Czechoslovakia Enslaved, London 1950



Tomáš Krystlík
publicista
 
  Přístupy: 9448 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA