Třetí restituční alternativa

Emanuel Vejnar

Zdálo se, že restituce církevního majetku projdou Parlamentem při stávajícím politickém rozložení sil bez problému. Nestalo se tak. Ačkoli bylo „dořešení vztahu mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi“ součástí programového prohlášení vlády, přesto návrh zákona tři vládní poslanci nepodpořili. Vytýkají mu spolu s opozicí neprůhlednost, nestandardnost a vzhledem ke katolickým řádům i tiché prolomení restituční hranice před 25. únor 1948.

Když návrh Poslaneckou sněmovnou neprošel, nebolelo mne to. Nejen z těch právě uvedených důvodů. Vadí mně, že církve sdružené v Ekumenické radě církví, opojené vidinou peněz, na které by bez podpory nároků římskokatolické církve nedosáhly, jednají v rozporu se svými historickými postoji. Výhrůžné prohlášení ze 13.6., jímž Biskupská konference a Ekumenická rada církví zareagovaly na ustavení poslanecké komise, která má posoudit vládní návrh, je duchu evangelia nahony vzdáleno.

Může-li návrh restitučního zákona uplatňovat jinou metodiku vůči katolickým řádům, (kterým fyzicky vrací veškerý majetek) a ostatním církevním subjektům, (které odškodňuje finančně), mohl by snad nabídnout i třetí restituční alternativu: Stát by nadále vyplácel duchovní ze svého rozpočtu, částka by se ovšem na rozdíl od současné praxe odvozovala a průběžně aktualizovala od počtu členů příslušné církve. Případné další pracovníky by si každá církev platila ze svého.

Pro zemi, která v ústavě deklaruje, že chce střežit a rozvíjet zděděné duchovní bohatství, by měla být taková podoba restituce politicky průchozí. Ostatně i z čistě ekonomického hlediska by šlo o dobře investované peníze. Jejich užití by bylo průhledné a určitě by vedle „nápravy některých křivd“ pomohly vychovat pár slušných lidí. Církve, které by tento model přijaly, by se nemusely rozptylovat starostmi o své milióny a mohly se cele věnovat svému poslání.