Světlé stopy temných géniů

Josef Mlejnek

Rozhovor s autorkou knihy Ruské dilema Ivanou Ryčlovou

Josef Mlejnek

Kniha objevných esejů a pronikavých studií současné české rusistky a překladatelky z ruštiny Ivany Ryčlové (nar.1965) nám prezentuje životy a díla řady vynikajících ruských tvůrců „jinak než z literární encyklopedie“, jak čteme v záhlaví eseje o Michailu Bulgakovovi. Tedy nejen jinak, než chtěly někdy živelné, především však uměle vytvářené legendy, ale také vzdor tomu, co zkreslila nebo přímo zamlčela sovětská totalitní cenzura a co se občas ještě dnes v nekorigované podobě dále traduje. Autorce nejde o žádné skandální nebo senzační objevy ze soukromí Konstantina Stanislavského, Vsevoloda Mejercholda, Borise Pasternaka nebo Venedikta Jerofejeva a dalších, ale na druhou stranu čtenáři nehrozí ani suchý a zúžený výpis, v čem se, každý na svůj způsob, zmínění umělci dostávali do konfliktu se sovětskou mocí. (jfm)

Proč ses právě v době normalizace rozhodla studovat ruštinu?

Když jsem si měla po gymnáziu vybrat studijní obor, třídní profesorka s ohledem na můj kádrový profil doporučila Vysokou školu dřevařskou ve Zvolenu. Tam by mě prý mohli ještě vzít - zřejmě měli nějakou povinnou kvótu pro české studenty. Gymnázium v Uherském Hradišti bylo totiž přírodovědné, a jiné v místě, kde jsem s rodiči žila, nebylo. Ruštinu jsem si vybrala vylučovací metodou: vzala jsem si studijní kombinace brněnské filozofické fakulty, kam bylo z Hradiště nejblíže a podle poměru hlásících se uchazečů vůči přijímaným, jsem si nakonec vybrala obor ruský jazyk-dějepis. Tam byl poměrně příznivý poměr 3:1.

Jakou měl vadu na kráse tvůj kádrový profil?

Můj tatínek byl po nějaký čas komunistou, ale já si jen pamatuji na dobu, kdy jím nebyl, a občas, když už to nemohl vydržet, křičel do záchodové šachty, že komunisti jsou kurvy, které mu zkazily život. Bydleli jsme v paneláku a maminka to pokaždé komentovala slovy: i když je to pravda, nemusíš to zrovna křičet do záchodové šachty, aby všichni slyšeli.

Ale ruština přece jen tak úplně slepou volbou nebyla?

No, ruský jazyk byl jedním z mála předmětů, v němž jsem mezi spolužáky, budoucími jadernými fyziky, matematiky nebo letci vynikala. Fascinovalo mě hovořit cizím jazykem a jiný jsem v té době neuměla. Rodiče měli navíc teorii, že angličtina je „mrtvý jazyk“ a znalosti němčiny, kterou jsem se začala učit až na gymnáziu, k přijímacím zkouškám nestačily. Takže proto ruština jako jazyk. A učitelce ruštiny musím poděkovat, že v nás navzdory politické situaci dokázala vzbudit zájem i o literaturu.

Ruskou literaturu, ruské dějiny i Rusko samotné si nakonec stejně každý z nás musel objevit sám. Kdy jsi zjistila, že existuje také neoficiální ruská literatura?

Mým prvním setkáním s ruskou realitou nebyla četba Souostroví Gulag, ale „blatnyje pjesni“, neboli kriminálnické písně, nazpívané Dinou Vierny. Ty někdy v první polovině osmdesátých let přivezl z Paříže Jiří Bulis, přehrál mi je z gramofonové desky na kazetu a mezi zákusky v cukrárně u Kolbáby mi udělil úkol: přeložit. Moc ho zajímalo, co Dina Vierny v oněch neuvěřitelně smutně znějících písních vlastně zpívá. Ony to byly písně z ruských lágrů… To mi došlo ale až poté, co jsem v jazykovědném zápalu, abych udělala Jirkovi radost, s těmito texty plnými slangových výrazů a slov, jejichž význam byl zjevně jiný než uváděný ve slovníku, obrátila na pana profesora, co nás vyučoval historickému vývoji ruského jazyka. Pan profesor mi texty pomohl přeložit a já jsem mu slíbila, že sešitek s překladem zůstane jen mezi námi. Ty písně na mě tenkrát zapůsobily nepoměrně víc než knihy, které jsem později četla. Ve zkratce v nich bylo totiž všechno, co jsem se později dočetla, obsaženo. Kazetu i sešitek mám dodneška schované.

Recepty na různé alkoholické utrejchy v knize Venedikta Jerofejeva Moskva - Petušky představují samy o sobě krásné konkrétní básně. Nikdy jsem ale nezkoušel si je namíchat. Nicméně jeho kniha má být silně autobiografická. Co je pravda a co je skutečnost?

Když někdo hovoří o Jerofejevovi jako o spisovateli, příčí se mi to, protože on vlastně to, co psal, také žil, nejde o žádné výmysly. A svou knihu skutečně nepsal jako literární dílo. Původně šlo jen zápisky pro pobavení jeho společníků, s nimiž svého času sdílel vysokoškolskou kolej, než ho vyhodili z Vladimirského pedagogického institutu. V knize Moskva - Petušky i ve hře Valpuržina noc je všechno autobiografické, vymyšlené tam není téměř. Všichni o Jerofejevovi mluví tsaké jako o průkopníkovi ruského postmodernismu, protože pořád samozřejmě pátrají ve struktuře jeho díla, a ta samozřejmě má všechny rysy postmodernismu. Musím ale zdůraznit, že nic nepsal promyšleně. To, že hrdina jede s dárečky navštívit ženu a chlapečka, je pravda: Jerofejev jezdil jednou týdne nebo za čtrnáct dní za svou ženou a synkem do těch Petušků, kde skutečně žila jeho „světlá královna“, jistá Valja, která nakonec také propadla pití.

V knize Ruské dilema se ovšem také zaměřuješ nejen na rehabilitaci, ale i na určitou demytologizaci autorů starších, jako byl například Vsevolod Mejerchold…

V roce 1988 jsem Petru Scherhauferovi překládala do ruštiny jeho text, které měl přednést na mezinárodním setkání režisérů, které se uskutečnilo u příležitosti padesátého výročí uzavření Mejerchodova divadla v roce 1938. Byl to Stalinův příkaz. V roce 1988 ještě nebylo známo přesné datum Mejercholdovy popravy. Při překládání mi před očima vytanul režisér - mučeník. Když jsem si deset let po zmíněném překládání přečetla knihu Jurije Jelagina Temný génius, říkala jsem si, že Vsevolod Mejerchold je vlastně typickým příkladem toho, jak revoluce požírá své děti. Zrovna on byl jedním z lidí, kteří ještě těsně před revolucí se otevřeně vysmíval - ve stati nazvané Ať žije žonglér - umění, které slouží ideologii. Jeho text je polemikou mezi pouličním žonglérem a politickým řečníkem. On sám se jasně staví na stranu prvního z nich. Opovrhuje všemi, kdo chtějí svým uměním sloužit ideologii, pak ale sám za revoluce ideologii sloužil. V prosazování revolučních kroků v kultuře a divadle byl nakonec tak radikální, že sám komisař pro kulturu Lunačarskij od jeho extrémně levičáckých aktivit dával ruce pryč. Nebyl jenom nevinnou obětí, i když později prozřel a pochopil, jak strašné věci chtěl svým divadlem sloužit.

Sleduješ stále současnou ruskou literaturu? Vyskytujíce v ní zjevy, které by stály za pokus zdomácnit je u nás? Nebo jde jen o sezónní výkřiky v nevýrazné epigonské šedi?

Současnou ruskou literaturu samozřejmě sleduji, soustřeďuji se ale více na současné divadlo. V ruské literatuře, ale i v divadle a dramatu se projevuje jasná snaha přiblížit je tzv. západní literatuře. Přijde mi to dost naivní, neboť dominantními tématy se v literatuře a dramatu stávají věci, kterými se na Západě zabývali už před lety, myslím teď například coolnes dramatiku. Drogy, sex, psychedelické a narkotické stavy mezi vědomím a nevědomím...

Tohle zrovna z Ruska dovážet nemusíme, zdroje jsou, a vlastní.

Po nějakém delším čase se do Ruska znovu chystám. Sleduji dění v Rusku přes internetu, ale nikdy se mi nic nepodařilo odtamtud objednat. Vytiskla jsem si dosti obsáhlý seznam knih, které tam chci koupit. Doufám, že materiálu bude dost, abych mohla na něčem dále pracovat.





Ivana Ryčlová (1965) se narodila v Uherském Hradišti. Hradišti. Je vdaná, má dvě dcery (14 a 16 let.) V roce 1988 absolvovala na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně obor ruský jazyk a literatura - dějepis. roce 1999 dokončila doktorandské studium na FF MU v Brně v oboru filologie - ruská literatura a získala Ph.D.

V roce 2001 vydala monografickou práci Bílý tanec věnovanou V. Jerojefevovi. Z ruštiny přeložila tragédii V.Jerofejeva Valpuržina noc aneb Komturovy kroky , drama A. Sepljarského Třetí Řím a román I. Ratušinské Šedá je barva naděje. Do poloviny 90.let spolupracovala s časopisem Svět a divadlo, kde také - vedle revue Proglas - převážně publikovala. V současné době přednáší externě na katedře slavistiky FF Univerzity Karlovy v Praze (od roku 2002).

Vyšlo 7. dubna v MFDnes, jihomoravská regionální příloha.

Josef Mlejnek