Psaní veršů je zdánlivé nicnedělání

Josef Mlejnek

Rozhovor s Josefem Mlejnkem

Alena Blažejovská

Básník, překladatel, divadelní a literární kritik a esejista Josef Mlejnek, narozený 3. prosince 1946 v Žatci, vystudoval filozofii a češtinu na brněnské Masarykově univerzitě. V sedmdesátých a osmdesátých letech pracoval jako knihovník v Havlíčkově Brodě, ošetřovatel skotu v JZD, pracovník okresního kulturního střediska, redaktor řady samizdatových periodik a pod. Po roce 1989 působil jako redaktor (Souvislosti, Střední Evropa, Lidové noviny, Magazín MF Dnes aj.). Překládá z francouzštiny a polštiny. Jeho vzpomínkové eseje Nelegendy o malých inkvizitorech vydalo nedávno nakladatelství Hejkal, básnický rukopis Zcestymluv je připraven k vydání nakladatelství Atlantis. Žije v Praze a v Lípě (poblíž Petrkova) na Vysočině.

Počátkem prosince jsi oslavil šedesáté narozeniny - na čem právě pracuješ?

Teď jsem se rozhodl, že rozšířím po pětadvaceti letech svou studii o díle Bohuslava Reynka Blázen jsem ve své vsi, kterou jsem napsal k svobodnému vydání jeho básnického díla, vyšlo to v Londýně v Rozmluvách. Já jsem si to po letech znova po sobě přečetl a zjistil jsem, že tam jsou ještě nějaké rezervy, že některé věci vím snad lépe než tehdy, některé věci snad byly dílem určité improvizace, teď bych to nahradil přece jen soustavnějším poznáním. Taky průběžně překládám různé filozofické texty. Chci udělat výbor esejů Alaina Besançona, což je francouzský historik idejí, univerzitní profesor, kterému bude příští rok 75 let. U nás je docela známý, před patnácti lety Českou republiku, tehdy ještě Československo, navštívil. Je to profesor dějin ruské literatury, ale také velký znalec obou dvou totalitních ideologií. Vyšla mu knížka Neštěstí dvacátého století - velice zajímavé srovnání nacismu a komunismu - a jednou z jeho nejlepších prací, co jsem od něho četl, je srovnání díla Vladimira Solovjova a George Orwella jako dvou autorů antiutopických, kteří ve svých dílech reflektovali nitrosvětské utopie 20. století. Takže to je taková bezprostřední práce, jejíž pokračování a dokončení si plánuji na příští rok.

Psaní veršů se asi nedá označit za práci, ale máš na to čas a chuť?

Psaní veršů vůbec není žádná práce, to je na tom to nejhorší. Kdyby se dalo ráno sednout a psát verše, tak by si člověk ulevil, ale poezie by tím byla bita. Pokud jde o psaní veršů, vždycky mám pocit, že se flákám, že dělám něco, co je mně určitým způsobem nedovoleno. A protože psaní veršů není práce, je to jakoby dílo lenošení, až lelkování. Není to samozřejmě tak, že by člověk ležel a čekal na nějaké vnuknutí, ale musí na sobě nebo v sobě pracovat a nechat pracovat některé pohyby, které jsou pod prahem naší vnímavosti a jsou v nás. A zároveň se musí cvičit v pozornosti vůči těmto impulsům. Ale je to zdánlivé nicnedělání, což je veliký paradox.

Tomu můžeš čelit tím, že chodíš do divadel a píšeš divadelní kritiky. To tě uspokojuje, nebo tě současný stav našeho divadelnictví spíš štve?

Já nevím, něco mě štve, něco obdivuji. A nejvíc mě oslovuje divadlo jako určitá hypotéza, alternativa k reálnému světu, k reálnému dění, ve které se to, co se jeví jako skvělá idea, dovede ad absurdum. Ne že by dramatický autor řekl: „To je špatné, já to dovedu do absurdity.“ Ti autoři jsou v tom „nevinně“, protože když jsou věrni svému dramatickému umění, tak to jde s nimi samo, oni si to nepředsevezmou, ale nějak to v nich pracuje k určitému závěru samo.

Ještě mi řekni, co děláš v Lípě. Sázíš taky - jako Gionův „muž, který sázel stromy“ - nebo jenom sedíš ve své pracovně a píšeš?

To já bych chtěl! Já jsem šel jednou z Petrkova od Reynků do Lípy a viděl jsem stromy při silnici - jak jsou zanedbané, suché větve, jak jsou všelijak zahmyzené. Říkal jsem si: Proč já nemůžu, proč mi není souzeno vzít pilku a jako sadař jít to tam vyčistit? Jsem zvyklý, že sedím doma. Mně stačí postel a stůl - teď pochopitelně počítač - a knihovna. Ale nemyslím si, že bych byl knižní vzdělanec nebo že bych byl člověk, který by na přírodu nahlížel jako na něco nepodstatného. Houbařím, chodím do lesa, ale bylo mi líto, že jsem se nedokázal zakořenit, byl jsem vykořeněný. Mohl jsem být třeba po rodičích sedlák, ale byl jsem z toho selství vykořeněn a nikdy jsem se už k němu nemohl vrátit. Selský způsob života mi byl upřen, ale život na venkově mi to částečně nahrazuje, že si nepřipadám jako konjunkturální chalupář.

Rozhovor připravila redaktorka literárně-dramatického oddělení Českého rozhlasu Brno Alena Blažejovská, drobné upřesňující korektury jfm.

Převzato z Portálu české literatury.

Josef Mlejnek