Zapaterovy strašné hlouposti

Josef Mlejnek

Rozhovor Pawła Skibińského se španělským historikem Piem Moa

pro víkendovou přílohu deníku Rzeczpospolita Plus-Minus.



Jaký má španělská občanská válka význam pro dnešek? Vždyť od jejího vzplanutí už uplynulo sedmdesát let. Je to pro Španělsko a pro Evropu skutečně stále aktuální téma?

V případě Španělska jde o téma přímo klíčové, protože občanská válka představuje předěl mezi dvěma odlišnými epochami nejnovějších dějin naší země. Tato válka určila rovněž politický vývoj Španělska až do doby vzniku nynější demokracie po dlouholetém období diktatury.

Z občanské války se rovněž stal mezinárodní mýtus. Bylo to možné z toho důvodu, že se v ní mezi sebou střetlo množství politických sil a ideologií, jež zásadním způsobem utvářely celé 20. století. V Evropě, obzvlášť v zemích jako Francie a Británie, se vytvořilo určité tabu - jako směrodatný je přijímán pouze výklad občanské války vypracovaný svého času Kominternou, podle kterého Stalin a jeho chráněnci ze španělské Lidové fronty hájili demokracii. To je jako kdyby někdo tvrdil, že Hitler hájil Židy nebo Poláky. Stále tu funguje podobná cenzura, jaká v Británii po dlouhá léta bránila vydání knihy George Orwella Pocta Katalánsku. Nedávno dokonce pravicový deník Le Figaro odmítl uveřejnit rozhovor se mnou s odůvodněním, že „ještě nenastal vhodný čas, aby se mohly říkat takové věci“. Recenze mých knih v řadě časopisů ve Velké Británii a v Německu hrubě zkreslily smysl a obsah mých myšlenek a uvedlo tím své čtenáře v omyl. Jde tu o zcela neliberální přístup „liberálních“ médií. Z intelektuálního hlediska jde o naprostou absurditu.

Jaký názor na téma občanská válka převládá mezi dnešními Španěly?

Ve Španělsku se všeobecně rozšířila jednostranná verze událostí, jež se neopírala o fakta, ale vycházela ze stalinistické propagandy. V posledních čtyřiceti letech, dokonce v posledním období frankismu, bylo toto pojetí považováno za závazné. Pozdní frankismus se o kontrolu kolektivního vědomí nezajímal. V takové situaci je pochopitelné, že mnoho Španělů, především příslušníků mladší generace, věří právě této verzi vlastních dějin. Nicméně v posledních letech se toto pojetí zdá být výrazně na ústupu.

S jakými mýty se ve své knize o občanské válce snažíte vypořádat?

Základní mýtus, ze kterého pak vyrůstají všechny ostatní, by se dal formulovat takto: Lidová fronta reprezentovala svobodu. Ale součástí této fronty byla přece Komunistická strana Španělska (PCE), prodloužená ruka Moskvy, která se v průběhu války stala hlavní stranou levice.

Vedle ní se v Lidové frontě nacházela španělská Socialistická strana (PSOE), která vůbec neměla sociálnědemokratický charakter, ale šlo v jejím případě o radikální marxistickou stranu, která byla někdy ještě radikálnější než komunisté. Tato strana vědomě připravovala vypuknutí občanské války. Právě ona zorganizovala její předehru v říjnu 1934, když vyvolala krvavou vzpouru v Asturii.

Součástí Lidové fronty byli anarchisté, kteří rovněž neměli s demokracií nic společného… Kromě těchto tří základních revolučních sil zde byli levicoví republikáni a katalánští nacionalisté. Ti také nebyli žádnými demokraty. Když v roce 1933 prohráli s pravicí volby, začali připravovat státní převrat.

K silám levice se připojili baskičtí nacionalisté, kteří byli v podstatě katolickou stranou, ale zaujímali téměř rasistická stanoviska. Se svobodou neměla po mém soudu žádná z těchto stran nic společného. Baskičtí separatisté podporovali levici, poněvadž byli přesvědčeni, že levice zvítězí. Ale v okamžiku, kdy ve válce došlo k obratu pro levici nepříznivému, tak ji zradili. Složili zbraně a vydali Francovi těžký průmysl.

Řekl jste, že z tohoto základního mýtu vyrůstají další. Které to jsou?

Například přesvědčení o „společné frontě“ republikánů. Jednotlivé součásti Národní fronty se vzájemně mezi sebou nenáviděly. V průběhu občanské války došlo v republikánském táboře ke dvěma menším „občanským válkám“, které probíhaly nezávisle na základním střetu (první z nich, pacifikaci anarchistů a disidentských bojovníků komunistické strany POUM, kterou provedli v květnu 1937 komunisté z PCE, vylíčil Orwell, druhou byla tzv. vzpoura plukovníka Casada proti komunistům na úplný závěr války).

Ukázaly se všechny mýty občanské války jako falešné? Některé z nich přece nadále přetrvávají?

Mnohé z nich už byly uvedeny na pravou míru. Například bombardování Guerniky letadly německé Legie Kondor a italským letectvem, jež na svém obraze symbolicky zvěčnil Pablo Picasso, mělo podle tvrzení levicové propagandy způsobit smrt osmi set až tří tisíc obětem. Přitom obětí bylo nanejvýš 126.

Levice běžně zachází se skutečnými čísly bez nejmenšího respektu; hodí-li se jí to do krámu, klidně počet zdesateronásobí. Přitom zakrývá skutečnost, že s bombardováním civilního obyvatelstva začala právě Lidová fronta.

Jiné mýty nicméně při vědecké kritice obstály. Například po mnoho dní trvající odpor obránců Alcázaru proti mnohonásobně početnějším oddílů milicionářů z Lidové fronty. Nebo to, že Franco dokázal přesunout své oddíly přes Gibraltarskou úžinu díky prvnímu vzdušnému mostu v dějinách. Běžně se má za to, že tento vzdušný most mohl být vytvořen pouze za pomoci německých a italských letadel, ale - jak vychází najevo -, své základní cíle v prvních dvou týdnech války splnil výhradně díky španělské technice, neboť italská a německá letadla ještě nedorazila.

Vnější pomoc je rovněž velice zajímavá: Hitler a Mussolini Franca podporovali, ale ani jeden z nich neměl na jeho rozhodnutí zásadní vliv. V období mnichovské krize v roce 1938 Franco výslovně prohlásil, že v případě evropské války zachová neutralitu, což vyvolalo v Berlíně i v Římě podrážděnost. Naproti tomu Stalin měl zcela pod kontrolou Lidovou frontu. Republikánští vůdcové, kteří se Moskvě znelíbili, jak tomu bylo v případě socialistů Larga Caballera nebo Prieta, byli odstraněni. Jiný socialista, Negrin, setrval na postu premiéra proto, že se Stalinovi ve všem podvolil.

Jestliže byli republikáni zcela závislí na Stalinovi a komunistech, potom lze těžko tvrdit, že občanská válka byla bojem demokracie proti fašismu, neboť španělská demokracie byla smetena se zemského povrchu právě propuknutím této války.

Je pravda, že Lidová fronta zaváděla určitý typ totalitní diktatury, prototyp pozdějších „lidových demokracií“. Na Francově straně se chopila moci autoritářská diktatura, nefašistická, třebaže od fašistů převzala některé vnější formy. Zásadní je především skutečnost, že demokracii nezničila válka, ale že destrukce demokracie válce předcházela. Konec demokracie proběhl ve dvou fázích. V říjnu 1934, kdy několik měsíců po volebním vítězství pravice vyvolala levice ozbrojené povstání, které se po čtrnácti dnech zhroutilo, ale vyžádalo si smrt 1 400 lidí. Druhou fázi představuje revoluční proces, který narůstal od okamžiku volebního vítězství Lidové fronty v únoru 1936. Tyto volby měly velice agresivní průběh a nikdy nebyly zveřejněny jejich přesné výsledky, což je také důvod, proč je nelze uznat za zcela demokratické.

Pravice sympatie k demokracii rovněž postrádala, ale její výrazná většina byla umírněná, naladěná mírumilovně a legalisticky. V průběhu revoluce v Asturii v říjnu 1934 to byla pravice, kdo se postavil na obranu republikánské ústavy a občanských svobod. Vzbouřila se v červenci roku 1936 i přes velké riziko porážky, jehož si byla vědoma, neboť se cítila fyzicky ohrožena stále se rozrůstajícím revolučním procesem, v jehož pozadí stáli socialisté a anarchisté. Komunisté byli tehdy nepříliš velkou stranou. Tehdy pravice přestala věřit, že by mohla ve Španělsku demokracie dobře fungovat a uchýlila se k autoritativní diktatuře. V té době ovšem liberální demokracie prožívala vážnou krizi v celé Evropě a dokud se do druhé světové války nezapojily USA, slavil nacistický a komunistický totalitarismus výrazné triumfy.

Konečné Francovo vítězství v občanské válce mělo velký mezinárodní význam - Španělsko zachránilo v určité míře spojence tím, že zachovalo během druhé světové války neutralitu. Kdyby se Franco postavil na stranu zemí Osy, Němci by obsadili Gibraltar a měli by pod kontrolou Středozemní moře.

Vaší knihy Mýty občanské války se ve Španělsku prodalo víc než čtvrtmilionu výtisků. Jak si tento úspěch vysvětlujete?

Přiznám se, že jsem to nečekal. Ale je jasné, že lidé nemohou být uspokojeni běžně převažujícími verzemi událostí, které postrádají soudržnost a trpí vnitřními rozpory. K úspěchu mé knihy přispělo rovněž to, že historikové, kteří s mými tezemi nesouhlasili, nebyli schopni je vyvrátit, ale zareagovali tak, že se pokusili zavést cenzuru nebo dosáhnou toho, aby se o mé práci systematicky mlčelo. Když se jim to nepovedlo, zahájili kampaň plnou osobních útoků a lží, což jejich výkladu občanské války na věrohodnosti nijak nepřidalo. Jedny barcelonské socialistické noviny požadovaly, abych byl spolu s Cesarem Vidalem, což je další z historiků, který se vládě nelíbí, zavřen do vězení. Jednu z mých veřejných přednášek přerušil vpád policie, který měl patrně pořadatele zastrašit. Jeden z největších znalců španělských dějin Stanley Payne napsal, že by se podobné reakce daly očekávat spíše ve fašistické Itálii nebo v Sovětském svazu. Naší vládě však přijde snadnější vyjednávat s islámskými teroristy a s ETA než s demokraty.

Jaký vliv měla vaše kniha na španělské veřejné mínění? Zaskočila vás reakce čtenářů?

Mnozí lidé po přečtení změnili svůj názor na minulost i na kořeny současné španělské demokracie. Zaváděly ji přece reformistické směry uvnitř frankismu, ne protifrankovská opozice. Političtí vězni v posledních letech diktatury, a šlo tehdy téměř výlučně o komunisty a teroristy, měli daleko větší odpor k demokracii než Franco.

Existuje nějaká vazba mezi politickým životem v současném Španělsku a občanskou válkou?

Občanskou válku vyvolalo, jak jsem už připomenul, svržení republikánské legality levicí. Dnes, kdy se vláda spolčuje se separatisty a teroristy, jsme svědky podobné destrukce ústavy. Jde o velmi znepokojující jev. Nevěřím, že by se mohla opakovat situace z roku 1936, ale bylo by lehkomyslné nevzít v úvahu možnost propuknutí vlny násilností nebo společenského rozkladu. V Jugoslávii také zpočátku nikdo nevěřil, že může dojít k tomu, co se nakonec stalo. Co umožňuje pokojné a svobodné soužití mezi různými společenskými skupinami, které se ideově navzájem liší a které také sledují odlišné cíle? Je to respekt k právu a úcta k veřejným institucím.

Dalo by se říci, že politika premiéra Zapatera představuje svým způsobem revanš za občanskou válku?

To není pravda. Zapatero nereprezentuje poražené. Jednoho z jeho dědů sice zastřelili frankisté, ale ten druhý byl frankista. Jeho žena pochází také z rodiny frankistů. Podobně se věci mají s většinou těch, kteří se jako antifrankisté projevili… až po Francově smrti. V období frankismu se vítězové s poraženými mísili, ženili se a vdávali mezi sebou, usmiřovali se. Vášně a nenávisti z válečné doby postupně vymizely. Právě toto a rovněž materiální prosperita, kterou přinesla diktatura, umožnily relativně bezproblémový přechod k demokracii. Nicméně někteří demagogové dnes rádi pózují jako dědicové Lidové fronty neblahé paměti. Samotný Zapatero o sobě prohlásil, že je „rudý“. To všechno jsou samozřejmě hlouposti, ale hlouposti přímo děsivé.



Pio Moa (nar. 1948) je známý španělský historik a publicista. Kromě Mýtů o občanské válce vydal ještě několik dalších knih o tomto klíčovém období moderní španělské historie, píše také o baskickém a katalánském nacionalismu.



Z RzP 31. 3. 2007, příloha Plus-Minus, kráceno.



Z polštiny přeložil Josef Mlejnek

Josef Mlejnek