Téma „radar“ mimo Brdy

Michal Slánička

K mému překvapení i radosti se i v nejmenším městě Pardubického kraje Brandýse nad Orlicí utvářejí názory politického charakteru k různým věcem, které by někteří označili za nepodstatné, protože se nedotýkají přímo tohoto města. Jsem velmi rád, že národní a mezinárodní záležitosti hýbají názory i v takto malém městě, a nepochybně tomu je podobně v celé republice, ať už jsou tyto názory jakéhokoliv směru, charakteru, atd..

Když dovolíte, ocituji nápis ze zdi podjezdu pod železniční tratí v Brandýse nad Orlicí, snad mi odpustíte u této citace lidovost výrazů. „Místo ruskejch filcek, americkej svrab“ I toto je vyjádření politického názoru. Nebyl bych sice tak radikální v odmítnutí radarové základny, poněvadž pochybuji, že v Brandýse nad Orlicí mají dostatek informací pro utváření definitivních názorů. Poněvadž je informovanost o radaru záležitostí pana Klvani, který však soustředí síly na oblast Brd a na média, což je v pořádku, mohou suplovat roli zprostředkovatele informací místní sdružení/organizace třeba tím, že pozvou fundovanou osobou k diskusi s občany na toto téma. Věřím, že se najde řada občanů s různými názory, kteří uvítají tuto diskusi jako zdroj dalších informací, které buď potvrdí, nebo vyvrátí jejich současný názor. Klidná a seriózní diskuse je zde vždy na místě.

Mě nepřísluší hovořit o vojenské problematice, poněvadž to není můj obor. Zajímá mne ta politická stránka věci. Autor onoho nápisu v podjezdu, možná nevědomky vystihl ono rozhraní, které je podstatné. Současné Rusko pod taktovkou mimořádně schopného prezidenta Vladimíra Putina nabírá opět dech a bylo by chybou se nedomnívat, že nebude chtít obnovit i někdejší sféru vlivu. My se dnes kloníme na stranu euroatlantické spolupráce, kde figurují i Spojené státy americké. Připomeňme mladším čtenářům, že v období železné opony tehdejší Československo spadalo do ruské (přesně sovětské) sféry vlivu. Nyní se tváříme, že jsme v podstatě bezpečně součást západní Evropy i všech západních struktur (EU, NATO, aj.), ale touto kauzou „Radar“ se ukazuje, že i když jsme několik let členy EU a NATO, ruské sféry vlivu jsme se zcela nezbavili. To je pro mne trochu nepříjemné zjištění a do jisté míry varovné. Proč? Odpověď můžete najít v řadě textech s tématikou mezinárodních vztahů, v tisku i historii. Je pravdou, že nás od Ruska, nepočítám Kaliningradskou oblast, nyní oddělují vždy dvě země (Slovensko, Ukrajina nebo Polsko, Bělorusko), v současnosti to však nemusí téměř nic znamenat. Je varovné, že Rusko chce opět hrát roli světové mocnosti. Neupírám Ruské federaci její výsadní postavení z ekonomického hlediska. Avšak zasahování do věcí suverénního státu, kam záležitost obrany patří, je nepřípustná věc a z našeho pohledu značně nebezpečná, poněvadž dovolíme-li to, pak se odsuzujeme do role loutek sami. Pochopil bych ostrou reakci Rusů na umístění raket, jako je tomu v případě raketové základny v Polsku, ale proč se bojí radarové základny nechápu. Vyhrožováno namířením raket bylo Polsku i ČR. Je snad něco, co nám ruská strana tají? Čeho se bojí, že by radar našel? Co nám Rusko sleduje těmito kroky? Těch otázek je celá řada a odpovědí se od ruské strany nedočkáte. Proč?

Zde bych zdůraznil, že česká média málo vysvětlují problematiku z pohledu mezinárodních vztahů. Vždyť v ČR máme dostatek odborníků, kteří se mezinárodními vztahy zabývají, nesporně by dokázali předestřít médiím a celé společnosti problém v kontextech i z různých úhlů pohledu.

Není od věci také vzít na vědomí, že Rusko už dávno není tou zemí, kterou byla v době komunismu. V Rusku stojí v popředí nacionalisticky orientované politické strany, které se tváří demokraticky, komunisté již dlouho dobu tráví v opozici. Strany podporující současného prezidenta Putina jsou právě silně „proruské“. Není asi náhodou, že ruská vláda toleruje existenci hnutí, jako je „Naši“, které živí ruský nacionalismus a má jediný cíl, a tím je absolutní věrnost a oddanost Vladimírovi Putinovi, Rusku a ruskému národu. O táborech této organizace jste mohli číst např. v Lidových novinách, kde byl popis praktik, které by v naší společnosti byly považovány za přinejmenším nepřípustné. Přirovnávat oponenty prezidenta Putina k fašistům, či je zobrazovat jako prostitutky, nemá s politickou seriózností nic společného. Pravdou však je, že mladí Rusové na rétoriku hnutí „Naši“ slyší, kult osobnosti prezidenta Putina kvete a nacionální vyhraněnost je evidentní. Rusové byli vždy přesvědčeni o své jedinečnosti, kdo mi zaručí, že neobrátí svou pozornost opět k nám. Vždyť negativní zkušenosti s Rusy má celá řada národů – Litevci, Lotyši, Estonci, Ukrajinci, Poláci, ale i Maďaři nebo Gruzíni, ti se s nimi potýkají dodnes.

Buďme opatrní při hodnocení, zda radaru říci ano či ne. Nejde o válku, ta nejspíš v tomto století na našem kontinentu již nevypukne, i když člověk nikdy neví, jde spíše o naše postavení na mezinárodním poli a o roli, kterou chceme hrát. Jde tedy o to, zda budeme jen loutkou, nebo ukážeme Američanům i Rusům, že si s námi nemohou dělat, co chtějí. U Američanů si můžeme diktovat podmínky, odmítnutím radaru přiznáme, že Rusové mají stále rozhodující slovo v naší zahraniční politice. Je na nás, kam se přikloníme. (Zatím)

Michal Slánička
Autor je studentem politologie na Universitě Hradec Králové a předsedou MS ODS Brandýs nad Orlicí.