Návrat růžového pantera

Vlastimil Podracký

Miloš Zeman se nechal slyšet, že by opět rád do politiky. Dokonce by nepohrdl funkcí prezidenta. Je otázkou, zda je to dobře nebo ne. V současné politice, kde už zůstali jen podřadné existence stavící na hospodské kultuře, předcházející si voliče vzájemným osočováním, nadávkami a pliváním, zdá se, že je alespoň přiměřeně dobře, když rozvíří stojaté vody predátor sice růžový, nicméně schopný.

Miloš Zeman patří k osobám emitovaným kdysi na začátku postkomunistické éry prognostickým ústavem a tím vlastně nastrčeným komunistickou mocí do popředí, aby se uplatnil v novém systému. Nicméně víme, že demokratická politika pozdější doby nevyprodukovala lepší lidi než byli ti, které vypěstovala komunistická kamarila. Dodnes žijeme Klausem a jsme rádi, že máme alespoň jeho, když vidíme jeho následovníky. Zeman patří do stejného pytle. V podstatě po něm nastoupila jen čtvrtá cenová skupina.

Nebudu hodnotit podrobně politickou činnost čelného růžového politika, on ji zhodnotil více než dost ve svých knihách a dále se tím zabývají různí politologové, kteří posuzují jeho jednotlivé činy a jejich význam. Jen bych si dovolil komentovat co znamená jeho návrat. K tomu ovšem musím nicméně také trochu do minulosti.

Zeman ve své knize Vzestup a pád české sociální demokracie vysvětluje vzestup jako svůj úspěch a pád nedostatkem morálky a kompetencí jeho spolupracovníků. Nedovedu posoudit, do jaké míry má pravdu, nicméně mu asi mnozí za pravdu dávají, když jej chtějí zpět do politiky. Možná o tom vědí více než já.

V politice osobnosti chybějí, když může Zeman vynikat mezi svými soudruhy, protože ani on, oblažující obecenstvo svým vtipem a elegancí druhé cenové skupiny, nemá žádnou této formě odpovídající ideu, za kterou by opravdu stálo bojovat. Prostě jeho myšlenky nejsou nic moc. Na konci svého knižního díla se rozepisuje o tom, co by snad bylo v politice správné, ale pokud by to opravdu realizoval, tak se nedostaneme ani o krok dál a do bahna, se propadneme hlouběji, protože jen sedlinu rozviřovat samotné nestačí, a Zeman nic jiného v podstatě ani v plánu nemá. Na výzvy doby – globalizaci, volný obchod, otevřené hranice, konzumní společnost – neodpovídá a jeho ideje by mohly sloužit v kterékoliv době, tak jsou univerzální. Jenže politika univerzální být nemůže a staré doktríny neplatí.

Jestliže se v pozemanovské době stala politika sociální demokracie jen krajním populizmem a demagogií sázející na lidi ze čtvrté cenovky, přesto Zeman cosi říká, co stojí vůbec za zamyšlení a o čem se dá diskutovat.

Především Zeman tvrdí, že v politice obecně chybí lidé. To vidíme více než jasně už při letmém pohledu na nedělní politické diskuse. Přesto se Zeman nezabývá příčinou, jen to konstatuje. Nevím jestli se tím nechce zabývat záměrně, nebo ho tento fenomén nezajímá přestože je podstatný. Proč vlastně politikům emitovaným kdysi prognostickým ústavem nevadí nedostatek osobností v politice? Snad na tom mají svoji vinu a museli by ji přiznat? Nebo je příčina systémová? Ale nechci emitované politiky podezírat. Myslím si, že osobnosti prostě chybějí z jiných příčin – viz můj předchozí článek: Principy nemravné politiky.

Dalším problémem je obsah přednášených idejí. Zeman tvrdí, že politika sociální demokracie je prosazování solidarity. Solidarity s těmi nižšími platovými skupinami. To je celý ideový obsah, jiný není. Jenže co to vlastně znamená ve společnosti, kde už nikdo netrpí hladem a solidaritu si vlastně zaslouží pouze lidé nepracující ať už proto, že nemohou nebo nechtějí. Přitom Zeman tvrdí, že je člověkem práce. Nechce podporovat příživníky. To zní dobře, ale jiných sociálních případů než nepracujících v podstatě není. Pokud se vyskytují lidé pracující a přitom trpící nějakým opravdovým nedostatkem (tím nemyslím nedostatkem konzumu a plýtvání), potom je jich tak málo, že by stěží dali sociální demokracii dost hlasů na to, aby se do parlamentu vůbec dostala. Kde se tedy v konzumní společnosti berou voliči levicové strany? Je to opravdu jen čistá demagogie, která je získává?

Zeman to mezi řádky svého díla vysvětluje jasně. Nepřímo říká, že celá tzv. solidarita je založena na závisti. To je v české společnosti totiž velmi účinné, protože jak známe, správný Čech nepotřebuje ani mít nějaký vysoký ekonomický status, hlavně když soused nemá vyšší. Pořekadlo o sousedově koze známe. Někdo má víc a tak se mu musí vzít. Jinak to nelze morálně odůvodnit. Růžovost se projevuje v přesunu prostředků od bohatších k chudším v zájmu nějakého nepříliš morálně opodstatněného altruizmu, snad nějaké pochybné ctnosti, ale dobře prodejné ve volbách. To je prý morálka. Ano to je morálka á la Zeman.

Přesto se domnívám, že v něčem sociální altruizmus opodstatnění má. Především v pomoci mladým lidem, aby měli alespoň levné byty a mohli založit rodinu. Je to potřebné v době, kdy je nízká natalita a měla by se zvyšovat a trh to jaksi nezajistí. Sám si myslím, že je to opatření nesystémové a dočasné, nicméně mimořádně nutné. Co ovšem říká Zeman? Ne, toto nechce, nízká porodnost mu nevadí, prý přijdou lidé z východu a ti výpadek porodnosti nahradí.

Co tedy tak důležitého chce řešit? Zbývá populistické slibování, že nebudou třicetikorunové platby u doktorů a podobně. Prostě se bude rozdávat, lidé nebudou nic platit a budou všechno mít. Kde Zeman získá prostředky, říká jasně, nasadí daně. Jenže jak víme, to není tak jednoduché. Ale on to zvládne, prostě je kouzelník.

Otázka zdrojů je velmi ožehavá, růžové rozdávání je snadné a davy mu tleskají. Římští císařové rozhazovali denáry z ochozu Kolosea za pokřiku davů „ave ceasar“, Zeman to bude dělat od pracovního stolu a lid bude u televizních obrazovek nadšeně vykřikovat „buď zdráv náš velký vůdče“. Ale lze ještě zadlužovat stát, jak to doposud sociální demokracie dělala a což zvláště Zeman komentoval jako velmi praktické a taktické řešení? Myslím si, že už ne. Už lze dělat jen opatření ještě více nezodpovědná, už lze zdanit jen střední třídu, která nebude konkurenceschopná oproti zahraničním podnikům, a tím ji posunout k proletariátu a tím si zajistit další chudáky - voliče. Ti opravdu bohatí totiž už naši zemi dávno opustili a jsou v Nizozemsku nebo na některých ostrovech, další je budou po nástupu Zemana následovat. Z těch se daně nevyždímají.

Potom jsou tu ještě dobře placení odborníci: lékaři, právníci, policisté, inženýři a další. Ty je potřeba také zdanit a platy jim snížit, vždyť si je nezaslouží! Takto ti nejlepší odborníci odejdou do zahraničí, na pacientech se budou cvičit začínající lékaři, odborníků bude nedostatek a odborné zahraniční firmy raději odejdou do jiných zemí nebo zaměstnají naše lidi jen jako dělníky. Odborníci pomohou k rozvoji jiným zemím, kde budou platit daně na jejich sociální případy.

Osobně bych se přimlouval jen za snížení platu poslanců a senátorů, ale to se nestane, vždyť jak by Zeman odměňoval svoje věrné?

Dalším problémem je zdravotnictví. Z populistických důvodů nemůže Zeman vyžadovat nějakou spoluúčast pacientů, ale přitom náklady na zdravotnictví rostou závratným tempem tak, jak přibývá důchodců a jak se rozšiřují zdravotnické služby a jejich kvalita. Kde vzít peníze, když je populizmus nepřekročitelný Rubikon? Zdá se to být neřešitelné bez spoluúčasti pacienta, ale ne pro kouzelníka Zemana a jeho soudruhy. Prostě se omezí služby, jak se to snažil udělat kouzelník Ráth. Potom se budou čekat fronty před ordinacemi a někteří pacienti u toho zemřou a ubude důchodců, bude se podplácet a Ráthovi spolupracovníci si řádně nahrabou; nakonec nebude na drahé operace, které si dovolí jen bohatí a chudí zemřou. Ale to všechno nevadí, důležité je, že voliči nebudou platit třicet korun a Zemana opět zvolí.

Čím více bude chudých, tím více se budou zvyšovat daně střední třídě a ta bude tím více chudnout, až budou chudí všichni. Aby opravdu byli všichni proletáři, zajistí se snadno tím, že se dají daňové prázdniny velkým zahraničním firmám, které tu zřídí podniky a zaměstnají zchudlé obyvatelstvo za minimální mzdu, kterou Zeman, za jásotu davů, o něco málo zvýší. Zvýhodněné zahraniční firmy zničí poslední příslušníky střední třídy, kteří už nebudou schopni konkurovat vůbec, protože oddaněným zahraničním korporacím konkurovat už vůbec nebude možné. Na zahraniční korporace se ovšem závist nevztahuje, ti mít velké nezdaněné zisky plynoucí do zahraničí mohou, vždyť to nejsou bezprostřední sousedé jako byli příslušníci střední třídy, kterým se záviděla jejich koza.

A tak vize růžové společnosti končí proletářskou zemí, závislou na zahraničním kapitálu, ožebračeným lidem vedeným velkým růžovým panterem milovaným a zbožňovaným, neboť uskutečnil velký sen plebejského národa – všeobecnou rovnost v chudobě. Na zdravotnictví a jiné sociální projekty už peníze nebudou vůbec, ale to nevadí, mladí stejně odejdou do zahraničí a ostatní všichni budou mít stejné H…

V pozadí toho všeho mezitím ostří gilotinu velká říjnová socialistická revoluce, jejíž první obětí bude velký růžový vůdce, neboť svoji roli splnil a není potřebný (jenže velký vůdce hloupý není, svoje peníze si jistě ukládá na ostrovech a včas pláchne). Přijdou vůdci sytějšího odstínu rudé, aby zachránili národ od zahraničních vykořisťovatelů a na hranicích zastřelili každého schopného člověka, který by se snad chtěl uplatnit jinde než v „rudém ráji“ a nepracovat oddaně a poctivě pro svoji „socialistickou vlast“. Ale kupodivu národ starců, který mladí a schopní opustili, může dopadnout ještě hůř. Skoro se zdá, že růžová demagogie je do budoucnosti zhoubnější než „rudá záře na Českem“.