Dort socialismu s lidskou tváří

Josef Mlejnek

Řadu letošních uměleckých připomenutí (nejen u nás) klíčových událostí roku 1968, od nichž uplynulo čtyřicet let, rozšířilo holešovické Divadelní studio Továrna volnou trilogií Políbila Dubčeka – 1968 čas utopie. Autorem prvních dvou částí – Ať hoří Paříž a Políbila Dubčeka - je Karel Steigerwald, třetí částí je aktovka španělského dramatika Francisca Nievy Zrychlené srdce.

Zatímco myšlenky socialismu zažívaly v Československu v roce 1968 svého druhu poločas rozpadu, předvedly se v průběhu květnových studentských bouří v Paříži jako by v plné síle.

„Dělat lásku“

V první části, čtvrthodinové scénické koláži, improvizovanou módní přehlídku na molu mající symbolizovat buržoazní laciné pozlátko záhy vystřídá Hanse macabre studentů, mladých teoretiků i praktiků revoluce. Při pohybových kreacích se z úst postav linou slogany slepené z vulgárního freudismu, ještě vulgárnějšího marxismu a výhrůžek, které díky významovým či situačním posunům získávají na komičnosti – kategorický požadavek zespolečenštění žen, neobratné až žalostné pokusy „dělat lásku“ atd. Zdena Hadrbolcová s čepicí na hlavě mluví jako Sartre, „dlažební kostka jako argument“ se naštěstí objevuje pouze jako citát: vzduchem jen poletuje vybledlý prapor revoluce. Zde se rodili budoucí teroristé, lidožrouti typu Pol Pota, ale také pozdější zkrotlí představitelé různých establishmentů s kravatou a černou aktovečkou…

Přesun do českých poměrů je téměř plynulý, byť se vracíme o tři roky zpátky, do pražských majáles roku 1965. Jejich král, americký básník Allen Ginsberg, přijímá světelnou korunu. Hraje ho i recituje Zdena Hadrbolcová, a jeho verše zaznívají i později jako ironický komentář poetické volnosti k panující nesvobodě.

Steigerwaldův dramatický rukopis i režijní výklad Viktorie Čermákové navazují na společnou kreaci obou tvůrců Horáková X Gottwald, která se na holešovické „dělnické“ scéně objevila před dvěma lety. V neméně groteskním celkovém pojednání scénické koláže jen ubylo krutosti ve prospěch směšna, což je posun analogický přechodu z padesátých do šedesátých let. Dějovým pojítkem je příběh trojího osudového políbení: studentka Jaruna - vedle Anity Krausové ji v montérkách jako živý komentář událostí po dvaceti letech ztělesnila Eva Salzmannová. Políbila o majálesu Ginzberga, vyhodili ji ze studií a skončila ve fabrice. Tam, již jako pracující, políbila Dubčeka, a nakonec by měla políbit i Brežněva… To jsou malé dějiny, ty velké jsou co do provádění na jiných, jen se občas nahodile promítají do těch malých. Postavou, kolem níž, a zčásti jejím prostřednictvím, se naplňují je Alexander Dubček. Postavou směšnou do morku i vnitřností – paňácovitou podobu mu herecky přesně vtiskl Ondřej Pavelka. Na scénu je přivezen i s bicyklem v zaskleném futrálu, padají mu brýle, při jízdě na kole brzy narazí do zdi a padá. Plete dohromady neslučitelné věci a Brežněv si ho na jednání v Moskvě po invazi nechává přinést jako ulovenou zvěř. Divácky vděčná je scéna, kdy s Biľakem (Jan Lepšík) a Černíkem (Martin Učík) peče dort socialismu s lidskou tváří, z něhož je nakonec nevábná spálená placka.

Lépe rusácky

Jiří Štrébl si zahrál v dějinách malých i velkých: v těch malých chlapácky oportunistického vedoucího dílny Klabana, ve velkých generálního tajemníka Brežněva v celé jeho rusácky samolibé parádě – ve scéně, kdy unikne Anitinu plivanci, jej zdobí krom bílé hrudi nafouklé jako holubí vole i maska Fantomase s typickým (Brežněvovým přebujelým obočím. „Rusáků“ je v představení víc. I když to mají být především „oni“, jak je vidíme „my“, všem by včetně ambasadora Červoněka (David Steigerwald) a maršála Grečka (Filip Rajmont) – jakkoli je skvělá scéna na záchodě, kde maršál s Biľakem upečou bratrský vstup – prospělo, kdyby uměli lépe „rusky“ tj. rusácky, včetně intonace a přízvuku. Komický efekt by to ještě posílilo. Stará Brežněvová (přehrávající Lucie Roznětínská) si plete Čechy s Čečenci: těžko říci, jde-li o anachronismus (v představení ovšem skvělý), neboť historicky poprvé si nás s Čečenci spletl až Helmut Kohl.

Je škoda, že autor jako zapřisáhlý antisportovec vynechal obojí hokejové události – to ovšem připomínám pouze jako pamětník. V závěru mrazí: přitom nevidět žádné plamenné projevy a gesta, ale za zvuků ústřední melodie Nemocnice na kraji města vjíždíme s okupanty do dvacetiletého normalizačního seriálu.

P.s. Třetí část, Zrychlené srdce, působí po dvou dějinami sycených obrazech jako neorganická, vybledle mimočasová komorní etuda. S celkovou nevýraznosti nepohnuly ani velice slušné herecké výkony Stanislava Majera, Gabriely Míčové i Jana Lepšíka.

Divadelní studio Továrna – La fabrika: Karel Steigerwald: Políbila Dubčeka – 1968 čas utopie. – Karel Steigerwald: Ať hoří Paříž; Karel Steigerwald: Políbila Dubčeka; Francisco Nieva: Zrychlené srdce. Překlad: Stanislav Škoda. Režie: Viktorie Čermáková.

Hodnocení: 70

Vyšlo 25.10. 2008 v MFD, nezkrácená podoba teď na Virtually.

Josef Mlejnek