Co Čech, to politolog

Jiří Krejčí

Nevím, jak to chodí u jiných národů, protože jsem při svých krátkých pobytech v zahraničí neměl možnost dobře poznat jejich náturu, ale vím, že my Češi jsme přímo posedlí politikou. Asi si od ní slibujeme nebe nebo alespoň ráj na zemi.

Slyšel jsem, že jiné, snad šťastnější, národy se vyznačují jinými zájmy, např. Angličané o sport, Francouzi o sex, Španělé o býčí zápasy atd. atd. My snad už máme navíc společný zájem jenom o to pivo. Ovšem i u toho piva se nebavíme většinou o ničem jiném než politice. Stačí, když k jednomu stolu v pivnici usednou dva nebo více pánů, kteří se navzájem nikdy před tím neviděli, a s jistotou se dá předpokládat, že se začnou bavit o politice a v zápětí se pohádají, protože každý z nich fandí jiné partaji. Při nejlepším, to když všichni fandí jedné partaji, tak se shodnou. Když fandí některé z neparlamentních stran, potom začnou unisono nadávat na vládu a čelné představitele jednotlivých parlamentních stran. To ty jejich partaje, kdyby se dostaly do parlamentu, by to dělaly mnohem líp. Ovšem nejhorší (nebo nejlepší?) jsou ti, kteří by všechny politiky vyházeli, nejlépe defenestrací, ale když se jich zeptáte, kdo by ty defenestrované politiky měl nahradit, tak zarytě mlčí.

Také náš bigbloger je, stejně jako jiné blogy, plný politiky. Ovšem nejlepší ze všeho je diskuse pod takovými články. Tam se člověk doví zajímavostí. Pokud někdo hájí Klause, tak se určitě doví, že tento zlosyn může prakticky za všechno. Pokud někdo kritizuje Paroubka, tak je přinejmenším nazván modrým bolševikem. Zkrátka a dobře, každý z politiků má své příznivce i odpůrce. Ti si to v diskusi mezi sebou pěkně rozdávají; mnohdy i velmi nevybíravými slovy. Spílají nejen autorovi, ale i sobě navzájem. Zkrátka co autor i diskutující, to rozený politolog, včetně mne. Dnes už to staré pořekadlo: „Co Čech, to muzikant“ prostě neplatí.

Někteří lidé však prožívají politiku tak vášnivě, že to narušuje nejen jejich rodinné, ale dokonce i milenecké vztahy. Dlouholetí přátelé si pro odlišnou politickou orientaci najednou nemohou přijít na jméno. Nejen, že se navzájem nezdraví, ale dokonce zakazují i svým dětem spolu kamarádit. Mnohdy se i spolužáci při setkání po řadě let od maturity do krve pohádají kvůli politice. Tak alespoň v tomto ohledu je naše třída přece jenom jiná. Protože už od školních let víme, že jsme různé politické víry, tak jsme si v roce 200 na našich srazech politické debaty zakázali a striktně to dodržujeme. Zajímavé je, že od té doby jsme se na žádném srazu kvůli politice nepohádali. Scházíme se každoročně a přijedou všichni, co ještě žijí a jimž to zdravotní stav dovolí. Ti co nemohou přijet a nejsou už tam, odkud není návratu, pošlou alespoň pozdravný dopis.

Politice zdar a nám amatérským politologům obzvláště!