Ruská fata morgana

Jefim Fištejn

revuepolitika 8/2007

V Rusku propukla epidemie oficiálního optimismu. Čím blíže jsou všeobecné prezidentské volby, tím nespoutaněji malují státní úředníci zářnou budoucnost, která Rusko čeká. Prognóza sociálně-ekonomického rozvoje do roku 2020, kterou nedávno zveřejnilo ruské ministerstvo hospodářství, obsahuje údaje tak velkolepé, že se až tají dech. V bujných představách ministerských stratégů v té době bude Rusko jednou z pěti nejbohatších zemí světa, jeho podíl na světovém trhu vyspělých technologií překročí 10 %, hrubý domácí produkt na obyvatele bude kolísat mezi 20–30 tisíci dolary. Polovina Rusů bude současně patřit za pouhých třináct let do střední třídy, platy v průměru dosáhnou a předstihnou evropské, chudí zmizí, Rusové se budou hromadně těšit dobrému zdraví, budou všeobecně vzdělaní a dovolenou stráví v cizině. Zdá se, že ruští plánovači nečetli díla otce tržního hospodářství Miltona Friedmana, nýbrž opisovali od šéfa carské ochranky, hraběte Benkendorfa, který kdysi uváděl ve svém elaborátu: „Co se týče budoucnosti země, je skvělejší než všechno, co si člověk umí představit.“

Redakce ruských deníků mezitím dostávají čtenářské dopisy zcela jiného obsahu. Jako třeba tento: „Vesmír možná dobudeme, ale zda bude v naší ulici natažena kanalizace, toť otázka.“ Zaráží ruský zvyk snít o budoucích neuvěřitelných výdobytcích a zároveň naprostá neschopnost řešit problémy všedního dne. Generace, které budou žít v oné zářné budoucnosti, mohou jásat. Zádrhel je v tom, že z ministerského programu vůbec nevyplývá, jakým způsobem se má oněch velkolepých cílů dosáhnout. Počínaje třeba otázkou, kdo bude onu zářnou budoucnost budovat? Práceschopného obyvatelstva Ruska je stále méně a do roku 2020 se jeho počet sníží o dalších 12 %. Říká se: přistěhovalci pomůžou. Podle některých odhadů jich Rusko bude potřebovat až 20 milionů. Ovšem budou-li se přistěhovalci dovážet po milionech, naděje Rusů na znatelné zlepšení života mohou utrpět vážnou trhlinu. Budou-li chtít zajistit nově příchozím aspoň minimální penzum lidských práv, budou se muset s nimi podělit o místa v dopravě, školách, nemocnicích, bytovém fondu atd. Jinými slovy, budou se muset podělit o svůj už nyní nepříliš přepychový sociální balík.

Vycházeje z hořkých zkušeností evropských zemí, jež v době rychlého růstu vsadily na dovoz levné pracovní síly z rozvojového světa, lze snadno domyslet také jiné následky. Přistěhovalci, především z demograficky výbušných muslimských republik bývalého Sovětského svazu, se budou kompaktně usazovat na předměstích velkých aglomerací. Ve svých ghettech budou reprodukovat vlastní subkulturu, zvyklosti a životní způsoby, vyznávat vlastní víru. Z nedávných obrázků hořících pařížských předměstí víme, jaké konflikty plodí takové sousedství. Podobných nezamýšlených dopadů bude nepřeberné množství. Budou chtít sloužit v ruské armádě děti imigrantů vychované v jiné tradici a víře? Pokud ano, jak se promění složení a spolehlivost takové „ruské“ armády?

Mezitím v malých městech, v tzv. neperspektivních osídleních, žijí miliony ruských občanů, kteří nejsou zapojeni do pracovního procesu a jsou odsouzeni k pomalé degradaci. Přes dva miliony z nich již dnes trpí nevyléčitelným alkoholismem. V umírajících městech s naprosto vyhaslým místním průmyslem a zrušenou sociální sítí, v zapadlých vesničkách se stále rodí děti. Pokud je stát nezachrání před opilstvím, nezaměstnaností, středověkými podmínkami, dědictvím dnešní regionální politiky, budou z nich nové hordy sirotků, bezprizorních, bez vzdělání, bez povolání, bez naděje, s podlomeným zdravím. Špatných dělníků, špatných vojáků a špatných občanů.

Experti OSN ve své zprávě „Regiony Ruska“ konstatují mimořádně nevyvážený a neuspokojivý rozvoj ruského venkova. 74 % veškerého obyvatelstva země žije v chudých regionech s podprůměrným vývojem. To znamená, že početné skupiny potenciálně aktivního obyvatelstva zůstávají nevyžádány. Kvalita populace obývající toto pásmo bídy je rovněž na pováženou. Podle údajů Ruské akademie lékařských věd může být jen jedno z deseti dětí pokládáno za zdravé; každé páté dítě je podvyživené, objem plic a svalová výkonnost u dětí se za posledních deset let snížily o 18 %.

Neobyčejně příznivá surovinová konjunktura dává Rusku ojedinělou šanci napravit to, co zanedbalo ve 20. století. Ještě nikdy v dějinách moskevská vláda neměla tolik „volných“ peněz a nemohla tak velkoryse manévrovat finančními toky. Zatím však peníze tečou jen do privilegovaných „růstových zón“, jako jsou Moskva, Petrohrad, Ťumenská oblast či Tatarstán. Ruské vnitrozemí zůstává bohem i lidmi zapomenutým krajem. Nevídané peníze, vyčleněné v roce 2007 na cílové programy, zůstávají na papíře. Jak nedávno přiznal první vicepremiér Dmitrij Medveděv, za pololetí bylo vyčerpáno jen něco přes 10 % z těchto rozpočtů. A osud neproinvestovaných peněz v Rusku je dobře znám: bývají jednoduše rozkradeny.

Jefim Fištejn