Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Mýtus Piaf

Jan Schwippel


Marie-Françoise Leclère a François Guillaueme Lorrain
z „Le Point“ (vydání z 1. února 2007) přeložili Jan Schwippel a Josef Voříšek

14. února bude mít premiéru jeden z nejočekávanějších filmů celé sezóny, "Děvče" od Oliviera Dahana, rozumějte "děvče Piaf", s Marion Cotillard v hlavní roli (viz též Události, komentáře na ČT 2 dne 29. března 2007). Pod tímto familiárním názvem s přídechem 19. století se skrývá drobná žena (měřila jen 1,47 m) s hlasem ohromující síly, která se stala za několik desetiletí hvězdou nezapomenutelné písně a dokonce populárním národním mýtem první velikosti. Je pravda, že život Edith Piaf (1915-1963) byl melodramatem, který rozpláče všechny ženské obyvatelky země: přepjatost a exaltace mu vládla téměř absolutisticky. Piaf, to je ulice, bída, holky, legionáři, alkohol a sny, válka a vykřičená práce. Avšak je to také zlatý věk kabaretu a varieté, mezinárodní slávy a šílených lásek. A potom nemoc, úpadek a všudypřítomná smrt. Legendy vznikají i na základě méně ingrediencí, než jsou ty jmenované. Avšak k postupu na úroveň mýtu je třeba ještě něčeho víc. Následníci? Piaf je měla a má, vytvořila svou školu již za svého života. Ale klíč je v oblíbenosti tkvící na věcech daleko od plebejství a všednosti. Edith Piaf je nejméně ze všeho realistickou písničkářkou. Poslechněte si „Hymnu na lásku“ a pochopíte, jak „děvče“ překonává primitivní emoce a dosahuje tak všeobecného přijetí a povahy mýtu. A proč nás stále fascinuje. Následující řádky mohou posloužit jako malý úvod…

Edith Piaf umírá roku 1963. Fyzicky zpustošená. Ale stále nás dojímá. Abychom pochopili tuto záhadu, je třeba kromě zpěvu připomenout i její osud, ten francouzský příběh, který z ní činí „monument“. Nejprve obrazy. Malá žena, velmi malá (1,47 m), churavé tělo, příliš vysoké čelo, vosková pokožka, krvavě rudá ústa, řídké vlasy. Zahalena ve svých věčně černých šatech, s křížkem kolem krku, na nohou neforemné, ale pohodlné boty, ruce jako ptačí spáry nebo, jak říkal Cocteau, jako „ještěrka na zřícenině“, nevypadá sympaticky, hvězda. Publikum v sále mlhavě tuší její další nevolnost. Copak Edith Piaf zemře na scéně? Nebo, jak znovu říká Cocteau, „kde se v těch malých prsou berou ty velké noční nářky?“

A spisovatel pokračuje: „A jaký hlas vychází z útrob, hlas, který ji odívá od nohou až po hlavu, odvíjející vysokou vlnu černého sametu. Ta teplá vlna nás přelévá, námi prochází, proniká do nás. Její obvyklý výkon.“ Protože v něm je spousta magie, v tom šarmu, v němž se směšuje nostalgie, mlha objevných vzpomínek, drobky literatury (Zola), špatný fejeton a nefalšovaná tragédie, to vše sublimováno zpěvem a jejím obrovským charizma. Zázrakem je, že ten šarm stále působí. Pravděpodobně díky kolektivní představivosti.

72, rue de Belleville. 19. prosince 1915 se tu rodí Edith Giovanna Gassionová. Podle legendy v pět hodin ráno, prý na pelerínách dvou policajtů, kteří tudy právě procházeli. V prozaičtějším podání přichází dítě na svět v nemocnici Tenon. Kolem kolébky shluk sudiček. Je válka a otec Louis Gassion, hadí muž, který „chodí hlavou dolů“, tu není. Matka Annetta Maillardová provdaná Gassionová, řečená Line Marsa, zpívá z nouze na ulici. Ze všech stran, svět divadla, spolek harantů, dlažba, alkohol, chudoba. Malá je pokřtěna Edith, na počest Edith Cavellové, anglické sestřičky odsouzené k smrti Němci.

Brzy musí hadí muž odejít na frontu. Annetta si vyzpívává plíce a běhá po hospodách. Nejsnazší je svěřit Edith její babičce z matčiny strany, Aiše, kabylské krotitelce v bleším cirkuse. Pořád ta samá písnička: pajzl, pití pro kojence pokřtěné alkoholem, „aby se zabily mikroby“, nevýslovná špína. Během jednoho představení se otec, zhrozený stavem dítěte, rozhodne svěřit ho své vlastní matce, Louise Léontinové, madame Titine, která vlastní bordel v Bernay v Normandii.

Další obrázek: děvky se širokým srdcem, Maupassantovy « nevím co chci ». Trochu náboženství doplňuje obraz... a Edith náhle ztrácí zrak. Lékař diagnostikuje dvojitý zánět rohovky, nikdy nedoléčený. Tady se verze rozcházejí: bylo to před anebo po vyléčení? Každopádně v roce 1921 následuje pouť do Lisieux, protože dámy se dovolávají Terezy od Ježíška, nebo aspoň jí děkují. Totéž platí pro Edith, na níž byl zázrak vykonán, která bude celý život pěstovat kult téhle svaté.

Dny klidu v Bernay. Odpočinek nemůže trvat. Brzy se akrobat znovu vynořuje na scéně: chce svou dceru zpět. Zatímco Paříž se utápí v letech poválečného bláznění, pro Edith začínají roky bloudění. Na cestách s malými cirkusy, od nichž Louis Gassion dostává vyhazov pro popudlivost, v ulicích hlavního města. Zvlášní geografie s názvy evokujícími zmizelé město: Belleville, Ménilmontant, Montmartre, Pigalle, République... Otec rozvíjí koberec, předvede několik grimas a cviků, malá sbírá peníze. Je dojemná a proto to funguje. Brzy se stává skutečným partnerem. Zpívá nejdřív Marseillaisu, podle legendy jedinou píseň, kterou znala, a pak náhodně tu a tam pochycené šlágry. Její otec ji využívá k najímání efemérních „macech“ náhle dojatých. Večery po špinavých hotelech, chlast, poháry... „macechy“ opuštěného děvčátka mají vždy po ruce pohlavek.

A to, co musí přijít, přichází: Edith opouští svého otce, aby se postavila svým způsobem na vlastní nohy. Potkává malého poslíčka Louise, který ji chce odvést z ulice. Pokusy o „normální“ zaměstnání, děvče pro všechno, učnice v cukrářství na tři dny, čtyři dny, týden; Edith je propuštěna: ulice je silnější. Je samo sebou, že brzy má dítě: Marcelle, řečenou Cécelle, kterou zbožňuje, která jí překáží. Ještě libo melodram? Cécelle umírá na meningitidu ve dvou a půl letech a Louis mizí ze scény. V té době potkává Simone Berteaut, řečenou Momone, která se sama vyhlašuje za její polosestru, která bude jejím „prokletým andělem“. Společně slaví, společně žebrají: Edith zpívá, Momone nechává kolovat svou vlněnou čepici. Květinky z dlažby... Dokonce se říká, že Edith „angažovala“ Momone a že platí patnáct franků týdně matce „anděla“.

Flámování a zmatek. Zdá se, že Edith «pásl» jistý Albert, který ji bil a vyhrožoval, že ji pošle na chodník, na ten skutečný, jestli se příjmy nezlepší. Vyzpívává si plíce v kasárnách a barech se štětkami, je vídána s vojákem koloniální armády. Pije. Je jí dvacet.

1935: velký obrat. Jednoho dne, když Edith zpívá, po boku Momone, na rohu ulice Troyon (v sedmnáctém okrsku), všimne si jí jeden muž, Louis Leplée, a pozve ji do svého kabaretu Gerny's, v ulici Pierre-Charron. Za rohem je Champs-Elysées... další sen! Je to svět kde se nóbl lidé setkávají s lidmi, řekněme, poněkud pochybnějšími. Mýtus... Malá Gassionová si tu odbývá úspěšné výstupy. Je neduživá, špatně oblečená, Leplée ji překřil „děvče vrabčák“ (už existuje jedno „děvče Vrabec“), Edith zpívá «Žáby tulačky» od Vincenta Scotta. Je to triumf: Maurice Chevalier aplauduje, Jean Mermoz také, „děvče“ prorazilo.

Katastrofa ji znovu dostihuje. Louis Lepléé, osoba spíše obojetná, je nalezen zavražděný. Budou se zkoumat pochybné kontakty téhle malé Piaf z předměstí? Skandál je ohromný. Edith je vyslýchána na Nábřeží Zlatníků, osvobozena, ale její kariéra je zničena ještě předtím, než pořádně začala. Díky, osude!

Je však znovuobjevena a vše si vynahradí. Jistým Jacquesem Canettim, obrovským objevovatelem talentů (působil po válce v Trois Baudets, nepominutelném rodišti hvězd). Dostává se do Radio Cité, jehož on je programovým ředitelem a nechává jí nahrát první desku. Klíčový moment: „děvče vrabčák“ je současníkem revoluce, zlatého věku kabaretu a music-hallu, všemocnosti rozhlasu, šíření desek... Všichni zpívají, … a ještě jednou.

Tam také mladá žena nachází svého Pygmaliona, jmenuje se Raymond Asso a je profesionálem, který bývá přirovnáván k Mac Orlanovi a který ji zcela změní. Milují se, ona je neučenlivá, on jí nic neodpustí. Pod jeho dohledem se naučí všemu: držet se, oblékat se, vstupovat na scénu, jak zacházet s gesty, nakonec zpívat. On ji dotáhne do ABC poslouchat Marie Dubas, nutí ji číst, vytvoří jí repertoár, prosadí ji pod jménem Edith Piaf - Vrabčák. V roce 1937 pro ni získá vystoupení v ABC jako pro americkou hvězdu. Je to velký úspěch.

Požitky slávy. Koncertní turné. Prestižní přátelé, zejména Cocteau, který bude nejvěrnějším z věrných. Léon-Paul Fargue jí lichotí v NRF. Audiberti brzy uvidí v jejím hlase „měděnou lampu vyleštěnou syrovou šunkou“! Kino si ji žádá; v roce 1938 točí svůj první film “Mužatka”, podle románu Victora Margueritta. Opojení, ale světla ramp zas na chvíli pohasnou...

1940: na východě se ozývá dupot holinek. Asso je mobilizován. Edith už beztak změnila milence: Paul Meurisse je držitelem titulu.

V okupované Paříži pokračuje život music-hallu. Edith Piaf věnuje galavečer v ABC válečným zajatcům, v Européen, v Bobinu, v Německu. Točí další film. Její umíněnost zpívat « L'accordéoniste » žida Michela Emera (jehož potkala v roce 1939) pro ni znamená trochu nesnází. „V řiti, tam budou mít své vítězství!“. Tuhle zakázanou melodii si Edith v průběhu svého dvouměsíčního turné po Německu jen brouká. Ale francouzští zajatci dobře znají slova! Edith se s nimi nechává fotografovat. Její sekretářka Andrée Bigard, členka odboje, předává negativy snímků své síti, která vyrábí falešné doklady, s nimiž se Edith vrací za několik měsíců do táborů. Několik vězňů uprchne, když se vydávají za hudebníky z jejího doprovodu. Válečná kmotra lágru Stalag IV D, bombardovaného v roce 1944, organizuje se Sašou Guitrym velký charitativní galavečer s výtěžkem věnovaným rodinám obětí.

Legenda jde dál svou cestou. Edith ji piplá tím, že se usídluje v posledním patře vykřičeného domu u madame Billy, ulice de Villejust, v luxusním šestnáctém okrsku. Představme si obličeje klientů... nicméně pracuje seriozně, angažuje výborného impresária, Louise Barriera, začíná psát písničky.

Podle Libération je její vzestup závratný. « La vie en rose », láska s Yvesem Montandem, groteska s kovbojskými písničkami, kterou bude moderovat, ještě jednou kino, vystoupení v l'Etoile, další desky. A především Amerika, kterou šíleně svádí. Nemá v sobě nic z hvězd nacpaných do flitrovaných šatů, ale ona je Paříž, je Francií veselou, posmívající se, nešťastnou, věčnou. Amerika, tedy celý svět, si zpívá „La vie en rose“.

Edith má srdce plné lásky. Muži se střídají... Je jich tolik, až ji pohaní jako zlodějku manželů, ničitelku mužů. Stačí znovu si přečíst její dopisy příteli Jacquesu Bourgeatovi abychom pochopili, že Edith byla především velkou milovnicí, která doufala v každém muži najít tu velkou lásku, o níž zpívala na scéně. O Jeanu-Louisi Jaubertovi ze skupiny „Kamarádi šansonu“ v září 1946 napsala: „Cítím, že cosi čistého může kolovat v mém srdci a duši“. V lednu 1947 o herci Johnu Garfieldovi: „Poznala jsem tu jednoho chlapce, nesměj se, je to pravda, miluji ho opravdu, už nikdy nebudu milovat tak, jako jeho“. Po každém krachu věnuje všechno své šatstvo, způsob, jak si navléci novou kůži. „Milovala všechno láskou bezměrnou a přehnanou – filmy, knihy i muže“, shrnuje Danielle Borelová, její sekretářka, která měla často za úkol dokončit svetry pletené Edith pro její momentální lásku.

Ale největší láskou zůstane – možná proto, že byla tragicky přerušena? – Marcel Cerdan. “Je to poprvé, co pociťuji štěstí, to skutečné, v hloubi svého srdce“, píše Bourgeatovi. Tak jako ona, Cerdan vzešel z lidu a prosadil se silou svých pěstí. Jako ona, byl směsí hrubé síly, čestnosti a něžnosti. Cerdan sám je také mýtem, obrázkem boxera, který v ringu vrací údery, které ona dostala od života. „Byl jediným mužem, kterého jsem nemohla podezírat, že miluje hvězdu, protože sám byl hvězdou ještě větší než já“. Ten věří se stejným zanícením jako Edith: boxer, který do svého pásku všil obrázek malého Ježíška, se křižuje před každým zápasem. „To je šílené, jak mě znovu vracíš k Bohu“. Sama rosenkruciánka, Edith jej odkazuje na Bourgeata, který ji zasvětil: „přeji si, abys mu ukázal cestu vývoje“.

Cerdan, ženatý a otec rodiny, není volný, okolnost, která akcentuje tragiku šílené lásky: „Jestli můžeš, jakmile tvůj boj bude u konce, navrať mi mé srdce tak, abych mohla dýchat. Ve středu budu v tvých rukavicích, v tvém dechu, v tvých očích, v tvém srdci. Budu se pokoušet kousnout La Motta do zadku. Ten lump ať tě zasáhne a bude mít se mnou co dělat“, napsala mu.

Jedna scéna dokresluje zpustošení, které nastalo po jeho tragické smrti 28. října 1949. Po návratu do Paříže Edith, doprovázená přítelkyní Momone, vymete v jisté ulici každý bar a nakonec začne na chodníku zpívat písničky před procházejícími chodci, kteří se smějí ženě, co se považuje za Piaf. Edith se „vrátila na ulici“ tak, jako kdyby smrtí Cerdana bylo zničeno vše, co prožila po roce 1935.

Přese všechno ale zpívá a vrší úspěchy. Využije i populární číslo: od koho je to ?, kdy stačí, aby zazpívala jeden z vašich šansonů a jste posvěcený autor. Má kolem sebe úžasnou bandu lidí: od Charlese Aznavoura k Gilbertu Bécaudovi, od Jacquese Pillse, jejího manžela, k Jeanu Constantinovi, přes Pierra Delanoë nebo Louise Amade. Ve slovnících se bude dokonce mluvit o „mlhovině Piaf“. Její byt je jako karavanseraj. V knize „Potůček opic“ si vzpomíná Jean-Claude Brialy: „Když jste přišli k Edith, rychle jste pochopili, že jste vstoupili do příbytku nomáda. Vždy tam panoval pekelný hluk, hudba, všichni mluvili zároveň. Tebich byl pokryt močí domácích zvířat a pokryt stopami kávy a vína. Vnikli jste do biblického Kafarnau škaredých obrazů, suvenýrů z cest a vybledlých fotografií. Uprostřed kaštanové kanape, s úplně prodřeným potahem a propadlé. Podušky byly obnošené, záclony už neměly žádnou barvu, Edith kašlala na vnější dojem“. Dodejme velkou sošku Terezky z Lisieux vždy pěkně osvětlenou.

Ale pád se blíží. A jako vždy s náležitým divadlem. Nikdy nebyl úpadek hvězdy tak dramaticky inscenován jako v případě Edith Piaf. Často s jejím požehnáním. „Při každém pobytu v nemocnici po mně chtěla, abych jí vyfotografoval, vzpomíná si Hugues Vassal. Chtěla ukázat světu, že je stále silná, odvážná, že se ještě jednou vrátí“.

Začátek konce se časově shoduje s její první automobilovou nehodou v červenci 1951. Toho dne řídil André Pousse. Edith má frakturu pravé ruky a zlomená tři žebra. Ale musí vystoupit v ABC, a tak aby utišila své bolesti, lékaři jí naordinují morfium. Po návratu do Paříže se zpěvačka, jejíž matka Line Marsa zemřela předávkováním v roce 1945, již nikdy nepřestane drogovat. Jedna z přítelkyň jí tajně dodává morfium. Po ní další. „Vydělala jsem si miliony a obchodníci s drogami to dobře věděli. Chodívali ke mě podivné existence. Později už nebylo místa, kam bych se píchla“. Její první detoxikační léčba se odehrála v roce 1953, na klinice Belleville v Meudonu. „Měla hrůzu z drogy, ale nedokázala se už zastavit“, svěřuje se její sekretářka Danielle Borelová. Vzniká začarovaný kruh: vrší maratónská turné, aby si mohla dovolit jed, který potřebuje k přežití. Po několika léčbách skončí s drogou v roce 1955 a snaží se nalézt spásu v alkoholu. Aby ulevila svému revmatismu, bere si ohromné dávky kortisonu, který ničí její žaludek. Přichází zánět pankreatu a jaterní koma.

Koncem roku 1959, po dvou dalších autonehodách, začíná další sebevražedné turné. V sále Mauberge zpívá a musí se držet jako klíště svého piana. V Dreux ji její pianista odmítne doprovázet. Pláče jako malé dítě: „Snažně vás prosím, nechte mě zpívat“. Při osmé písničce se zhroutí do kulis. „Věděli jsme“, vypráví Jean Noli v „Tajné Piaf“, „když ji na scéně zachvátila nevolnost: její oči se rozšířily, prsty šátrala po mikrofonu“. „Když jsem prohlížel své fotografie“, upřesňuje Vassal, „viděl jsem její vyčerpání. Lidé přicházeli na její koncerty otrávení a ona jejich nálady odejmula proto, aby odcházeli šťastní a s ulehčením. Ke snímkům mi dávala volnost: ber mě takovou, jaká jsem. Kašlala na stopy stárnutí“.

Ale rytmus se zrychluje. Dvacet minut před vstupem na scénu není s to říci souvislé slovo: dolsin a kortison ji umlčely. Dostává injekci stimulantů, které ji úplně pozvednou a působí přes celou noc. Její blízcí jsou nuceni dělat jí společnost až do šesti do rána. Martyrium, které Edith popisuje výstižnými slovy: „Platím draze za své hlouposti“.

Ještě jeden tanec, ještě jedna láska, další úspěch, ještě, ještě... V New Yorku upadne na scéně, padá i ve Stockholmu. Ale jsou tu přece „Milord“ a je tu „Nelituji ničeho“. V roce 1960 zachránila Pařížskou Olympii Bruna Coquatrixe před krachem. Následují týdny recitálů. V roce 1961 začíná armáda distribuovat tranzistory. Parajednotky pučistů se v Alžírsku vzdávají za zpěvu „Nelituji ničeho“....

Ale, ať litujeme nebo ne, je třeba skončit. V říjnu 1962 se vdává za Théa Sarapa, mladého Řeka, který ji obklopil skutečnou něžností a během deseti daších let zaplatil jako herec její dluhy. Edith umírá 11. října 1963 v Mougins. Bez fotografa. Pohřeb v Pére-Lachaise vyvolává téměř povstání. Čtyřicet tisíc lidí přišlo vzdát hold svému idolu. Nebo její dvojnici?



Jan Schwippel
Jan Schwippel - poslanec ODS z berounského regionu
Osobní stránky
 
  Přístupy: 7220 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA