Památkový vizionář Hájek a Jandákova televizní „točna“

Josef Mlejnek

Motto: Největším neštěstím pro zemi jsou pitomci plní energie.

Josef Florian v roce 1922



Můj někdejší novinářský kolega z Lidovek Tomáš Hájek vydal v roce 2005 knihu s velice mnohoslibným názvem Zánik a vznik památkových péčí, tedy sugestivním téměř stejně jako Nietzscheovo Zrození tragedie z ducha hudby, a se suverénním podnázvem Filozofie památkové péče. Michal Wiewegh mi kdysi vyčetl, že čtu jeho knihy málo pozorně, a vyslovil podezření, že je nečtu celé, neboť se mi v posudku na jeden z jeho titulů prohodila jména dvou jeho veskrze nezajímavých hrdinů vytvořených na jedno panelové kopyto. Knihu jsem po pravdě řečeno přečetl celou, v autobusu, cestou z Prahy na Vysočinu, přesto jsem autorovi, který spory s kritiky řeší vzdor váhovým či věkovým rozdílům brachiálním násilím, odpověděl, že k tomu, aby člověk poznal, že víno je kyselé, nemusí ho vypít celý sud. Hájkovu knihu jsem, přiznám se, nedočetl, nepročetl jsem se jí. Ne proto, že bych byl líný nebo že by byla na mne příliš složitá nebo že bych už dlouho nikam nejel autobusem. Nejsem odborník ve věci památkové péče a moje filozofická formace se ubírala zcela jinými cestami než tomu bylo u Tomáše Hájka. A jméno rakouského kunsthistorika Aloise Riegla (1858-1905), kterého cituje a vykládá ve své knize, mi donedávna cosi říkalo pouze v souvislosti s Maxem Dvořákem. Po zkušenosti s Hájkovými beletristickými pokusy i filozofováním z doby zhruba před osmi až deseti lety bych patrně jeho Filozofii památkové péče vůbec nevzal do ruky, kdyby nebyl před nedávnem jmenován do funkce generálního ředitele Národního památkového ústavu. Když jsem se o jmenování dozvěděl, měl jsem za to, že jde o pouhou shodu jmen. Trochu mne vyděsilo, když jsem byl vyveden z omylu, ale řekl jsem si nesuď, abys nebyl souzen, vzpomeň na evangelní podobenství o fíkovníku. Zázrak se však nestal.



Řekni, kde publikuješ...

Už sama skutečnost, že knihu Hájkovi vydalo nakladatelství Epocha, se jeví trochu podezřelá. Měl-li autor pocit, že chce říci něco pro daný obor tak zásadního, proč nešel s vlastní kůží na trh do odpovídajícího prostředí? Proč ji nevydal například ve stejné instituci, která publikovala Rieglovo dílo Moderní památková péče, tedy v Národním památkovém ústavu? Nebo, dejme tomu, při větší neskromnosti, v Pasece? Při pohledu do nabídkového katalogu nakladatelství Epocha zjistíme, že vydává ledacos: vzpomínky účastníka erotických show Živil mě sex, antologii vtipů z lékařského prostředí Přišel kostlivec k doktorovi, různé beletristické tituly - Hájkovi tu vydali také román Spánek a naděje - a občas i solidní literaturu faktu. Filozofické dílo, původní či překladové, aby tu pohledal, nemáme-li za ně považovat spis Miloslava Švandrlíka Jak to, že jsme tady?, což má podle anotace být „původně Dikobrazí seriál, který čtenáři humornou formou osvětlí jak to, že jsme tady. Od srážky mlhovin přes pračlověka a starý Egypt až po objevení Ameriky, francouzskou revoluci a parní stroj“. I když podobně pěkně z gruntu, takřka od prvohor, se problematiku památkářství snaží vlastně uchopit i Tomáš Hájek: „Jako by bylo nevyhnutelné, aby první památkářské pojednání cíleně či mimoděk stvořil sám velký Chammurapi na základě velkých mýtů starověku, aby se památková péče začala prosazovat spolu s filozofií kolem roku pět set před naším letopočtem, s pozdním stoicismem vstoupila do křesťanství a s křesťanstvím a jeho herezemi a restauracemi kráčí staletími, až dospívá ke Nietzscheovské smrti boha.“ Snažil jsem se v Hájkově myšlenkovém pudingu či přesněji třasovisku vysledovat nějakou logickou nitku, nebo alespoň jiskérku bystrého postřehu, ale po logice nebo espritu ani stopy. Citace z normativních dokumentů mezinárodních institucí promíchané s citáty z různých filozofů nebo odkazy na ně. Často skličující banality provázené vztyčeným myslitelovým prstem: Heuréka, ejhle, učinil jsem objev, nepřehlédněte! Zodpovědně mohu říci, že kapitola, v níž Hájek hovoří o eschatologii je přímo otřesně diletantská, bez minimální teologické průpravy, kterýžto nedostatek jeho myšlení či přesněji předstírání myšlení prozrazuje v celém díle.



Záměrný blábol nebo kouzlo nechtěného?

Je tu ovšem také jiná možnost. Hájkovo filozoficko-duchovědné spisování může být jakousi variantou pohádky o vojákovi, který uměl uvařit polévku ze sekyry, záměrně. Loni uplynulo deset let od znamenitého žertu amerického fyzika Alana Sokala, který zaslal do postmodernistického časopisu „Social Text“ záměrný blábol nazvaný Překračování hranic: Transformativní hermeneutika kvantové gravitace. Když článek plný evidentních, leč rafinovaných nesmyslů, fiktivních citací a odkazů, vyšel, nikoho z desítek diskutujících, a nechyběla mezi nimi velice známá jména, nenapadlo nebrat ho vážně. Sokalův experiment jen nepřímo potvrdil jednu z běd a metel současné filozofie: přešlapování na místě, sterilita. Namísto nových a původních děl vesměs samé komentáře komentovaných komentářů k polemikám s komentovanými komentáři poznámek k četbě - tuhle diagnózu nezávisle na sobě stanovili na konci osmdesátých let Claude Tresmontant i Leszek Kołakowski. Po dvaceti letech jsme možná ještě dále - směrem dolů. Je-li proti vší pravděpodobnosti a naději Hájkova kniha rafinovanou poctou Sokalovi, má už nejspíš své první oběti. Jsou jimi členové výběrové komise, která Tomáše Hájka do funkce generálního ředitele NPÚ doporučila. Ladislav Klíma komusi hrozí, že v pekle bude za trest muset číst nějakou děsivou „ethickou“ spisbu. Nechci nikomu přát nic zlého, ale rád bych se touto cestou jednoho z členů komise, docenta Rudolfa Kučery, veřejně zeptal, jestli si Hájkovo dílko alespoň prolistoval.



Vizionářský diskurs

„Existuje jen málo oborů, možná ani jeden s výjimkou památkové péče, o jejichž budoucnosti se dá jen fantazírovat“, praví poněkud záhadně Tomáš Hájek v úvodu své práce. Že umí fantazírovat do minula jsme se přesvědčili už výše: letem světem jednou větou od Chammmurapiho po Nietzschovu „smrt Boha“. Ale není mu cizí ani futurologický, přímo vizionářský diskurs. Hájek považuje za potřebné dát památkové péči kosmický rozměr a nahlédnout ji sub specie cosmologiae: „...postupně se budeme muset zabývat, jak budou pozemské památky působit na pracovníky (sic!) vzdálených misí a kolonií například na Marsu“. Toto jsou otázky hodné filozofa 21. století: „Osamostatní se kolonisté na vzdálených pal-postech vesmíru vůči matce - Zemi, nebo k ní přilnou ještě víc? Jak budou žít lidé - kolonisté - Marťané své dějiny? Budou zcela odvozené od pozemského dění, nebo se osamostatní? Znamená to, že při expanzi do vesmíru navodíme mnohočetnost dějin a památkových péčí?“ (Kdo by nevěřil, je to na straně 164). Ať tak či onak, taková galaktická památková péče bude jednou muset mít své institucionální zaštítění a mezihvězdný úřad by se jen těžko mohl obejít bez odpovídajícího generálního ředitele. Tomáš Hájek by se při svém mládí a píli mohl jednou dočkat.



Post scriptum: V první části Otázek Václava Moravce diskutoval v nedělním poledni 5. února ministr kultury Vítězslav Jandák s „opozičním“ předsedou KSČM Vojtěchem Filipem. Chvílemi si notovali, chvílemi nenotovali, nejzajímavější z celého dvouhodinového pořadu byla až po jedné hodině Jandákova konfrontace s prof. Mojmírem Horynou, předsedou vědecké rady jeho ministerstva. Konfrontační tón nastolil ovšem vytočený ministr, který několikrát zapřel nos mezi očima - například když tvrdil, že nedostal dopis adresovaný oběma komorám parlamentu a jemu osobně, kde se rada vyjadřuje k situaci v NPÚ. Horynovou zásluhou je, že Jandáka klidnou a věcnou dikcí přinutil, aby se odkopal. Ze žoviálního „lidového pantáty“ náhle vyhřezly sekernické manýry bolševického aparátčíka. Bylo jen příznačné, že prorektora UK Jandák oslovoval „pane Horyna“. Žádná rada, už v ní nejste, od pondělka ji ruším, máme SVÉ vědce! vykřikoval. Měl-li na mysli vědce typu Tomáše Hájka, máme se na co těšit. Takže v krátké době už podruhé: pozdrav Pámbu, pane Jandák!



Josef MLEJNEK



Psáno pro 51PRO

Josef Mlejnek