Josef Mlejnek: Jakobínská revoluce a revoluce ruská

Jakobínská revoluce a revoluce ruská

Přeložil Josef Mlejnek

Alain Besançon

Lze konstatovat podobnost dvou velkých katastrof 20. století, jimiž byly komunismus a nacismus, s obdobím teroru Francouzské revoluce, nebo vést paralelu mezi nimi? Přiznávám, že jsem poněkud limitován tím, že právě francouzskou revoluci znám relativně méně. K jejímu soustavnému poznání jsem měl vždycky nechuť. Francouzské dějiny zažily čtyři katastrofy, které se vždy dostavovaly v závěru šťastného, dalo by se říci klasického období. Po éře Ludvíka Svatého následovala stoletá válka. Po vzestupu za panování rodu Valois (1328–1589) a šťastném století humanistů a honosných sídel přišly náboženské války. Po mírném a zdvořilém 18. století přišly revoluce. Po úžasném rozvoji v 19. století vypukla první světová válka. Všimněme si jedné věci: i když náprava, vyhojení ran a uzdravení byly zcela nesporné, Francie již nikdy nedosáhla významu, jaký jí příslušel v období před katastrofou.

Třinácté století bylo největším francouzským stoletím. Království lilií tehdy zažilo velký rozkvět. V 15. století se však začínají vytvářet kulturní a mocenská střediska na východě, na severu a v Itálii. Náboženské války Francii pobarbarštily. Erasmus dával přednost Anglii, naši malíři odcházeli do Říma. Po první světové válce nám už zbyly jen oči pro pláč. Třetí z katastrof, Francouzská revoluce, je podle slov Pierra Chaunua obdobím „velkého výpadku“. Exploze moci, jíž revoluce započala, je stejně umělá jako výbuch, který z Ruska učinil po určitou dobu „jednu ze dvou světových velmocí“ – je to falešná, iluzorní velikost, stejná jako velikost „novy“, která na okamžik osvětlí nebe, aby se vrátila zpět na úroveň bílého nebo rudého trpaslíka.

Čtyři katastrofy

Čtyři velké katastrofy, to je v dějinách země, považované za šťastnou, trochu moc. Vysvětlují však skromné místo, jež Francie zaujímá v současné Evropě. Revoluce v širším smyslu měla za následek, že Francie ztratila pozici první velmoci, již předala Anglii. Později přepustila postavení druhé velmoci Německu. Dnešní Francie má menší perspektivu než Španělsko, které stojí v čele hispánského světa, než Anglie, jež je aktivní součástí anglicky mluvícího světa, i než Německo, které obnovuje svou sféru vlivu ve střední a východní Evropě. Francii čeká v nejlepším případě skromný úděl šťastného života v blahobytu, pokud ji ovšem následky revoluce neuvrhnou i při vší skromnosti na mělčinu. Ze všech čtyř zmíněných katastrof se právě Francouzská revoluce nejvíce vzpouzí jakémukoliv hojení a uzdravování. Paměť Itálie je šťastná, neboť se může pokojně ubírat zpět až k Romulovi. Paměť Anglie tvoří jedna příkladná success story. Pro Německo je nacistické období přízračný sen, z něhož však procitlo a jednomyslně jej proklelo: jednotnost německé paměti není ohrožena. Jedině ve Francii existují dvě paměti, vzájemně protichůdné a nesmiřitelné. Je možné, že tato roztržka existuje už od náboženských válek. Revoluce ji však obnovila, nesmírně ji prohloubila a upevnila. Jako kdyby existovaly dvě Francie, jež se utvrzují jedna proti druhé a jedna druhou nechápou, vyjma nových katastrof (jako například v roce 1914) a jež umožnily na krátkou dobu zapomenout na rozdělení, které tu po sobě zanechala revoluce.
Jinou obtíž spojenou se zkoumáním revoluce znamenalo to, že se mi jevila jako postupný sled mimořádně nešťastných kroků. Přechod od starého uspořádání k novému se měl uskutečnit tak jako tak. Existuje-li nějaký dějinný zákon, potom neznám než jediný, a tím je právě nevyhnutelný přechod od starého zřízení k novému. Proběhl ve všech zemích kontinentu, nejprve v Anglii, potom ve Francii, postupně následoval zbytek Evropy. Ve Francii tento proces skončil kolem roku 1876, v Německu v roce 1945, ve Španělsku roku 1975, v Rusku dosud probíhá. Avšak ve Francii se mohl při vší obtížnosti uskutečnit za mnohem menší cenu. Společnost byla zralá, věděla, co chce, monarchistický stát nebyl zas až tolik proti. Přes to všechno události náhle nabraly strašlivý směr a v každém případě jako by je řídila ta nejméně příznivá nahodilost. Nebylo přece nutné, aby král byl natolik slabý, aby se stát poroučel tak snadno, aby zákonodárná moc spáchala sebevraždu, aby pařížský dav byl ovlivněn tak, že girondisté zvolili válku. Dokonce i věci mnohem méně důležité, útěk do Varennes, události 10. srpna, špatné zdraví Mirabeaua, poznamenala neodvratná smůla, jako kdyby byly ve hře jen černé série, byť byly zcela nahodilé. Nicméně je tu jeden šťastný okamžik: pád Robespierra. Devátý termidor se mi jeví jako jediný svátek, který by bylo namístě v revoluci připomínat.
Další důvod mé nechuti spočíval v tom, že formování historiků mé generace v sobě zahrnovalo zfalšované pojetí revoluce téměř povinně. Od války v roce 1870 byla revoluce zapojena do legitimizačního systému: republiky, antiklerikalismu, levice, nacionalismu a zejména přípravy na odvetu. Tuto legitimizaci obnovila ruská revoluce, jež po fúzi s revolucí francouzskou změnila její historiografii v mytologii, jež se nabalovala sama na sebe jako sněhová koule. Lyceisté měli v zásadě k dispozici umírněnou a kanonicky republikánskou verzi Julese Isaaca, vysokoškolští studenti radikálnější a ostřejší výklady revoluce od Mathieze a Soboula. Na druhé straně existovala verze pravicová (Gaxotte a Bainville), ve vztahu k celému jednomu okruhu událostí mnohem exaktnější, ale její fatální chyba spočívala v tom, že popírala jediné skutečné ovoce revoluce, přechod k novému uspořádání, čímž zabředala do utopičnosti. A jde-li o nový pořádek, potom i ten, kdo sní o návratu před demokracii nebo ji zamýšlí překonat nějakým alternativním zřízením, je utopista. Až v knihovně mého dědečka, starého advokáta, dreyfusisty a konzervativce, jsem po skončení studií četl ve svých pětadvaceti letech autory jako Burke, Tocqueville, Taine, Cochin, jejichž díla bych marně v knihkupectvích hledal. Taková byla situace na konci padesátých let. O třicet let později skupina historiků v čele s Françoisem Furetem, známých již kvalitními díly, kteří se nicméně neodchýlili od „levicové“ tradice, nepostrádala duchovní odvahu a tvrdila, že událost Revoluce je třeba zásadně a znovu promyslet. Dospěli až k bodu nutnému k rozrušení ideologického tmelu, který se jen utvrdil oslavami v roce 1989, ale rozbít jej se ještě nepodařilo. Přivedli tak do etablovaného univerzitního prostředí, ne bez potíží a bez bojů, úvahy autorů, u nichž je dnes velice těžké uvěřit, že mohli být až v takové míře zcela zapomenuti. Mohutně povzbuzena Pierrem Chaunuem povstala tímto způsobem generace mladých historiků bez ideologického chomoutu a schopných konečně myslet. S nimi se Revoluce stala skutečně novým, svěžím a zajímavým námětem.
Ale pro mne to už bylo příliš pozdě. Bylo mi souzeno nepoznat detaily tohoto velkého období; z tohoto důvodu jsem také četl knihu Alaina Gérarda jako student, jenž se všemu teprve učí. Necítím se dostatečně kompetentní k hodnocení některých základních myšlenek jeho knihy. Považuji za přijatelné, jak to činí on, přikládat zásadní roli Vendée, učinit z něj ústřední bod pařížské politiky v chmurné a nebezpečné dialektice mezi znesvářenými skupinami v Konventu, chápat Vendée jako zrcadlo toho, co bylo v Teroru nejhlouběji, jako zdroj, který jej žene k cíli a nakonec vyčerpává. Chybějí mi opěrné body, abych mohl posoudit tento působivý výklad - literaturu o něm znám zle a ještě méně jsem obeznámen prameny, z nichž vychází. To, co jsem převzal od Cochina a Tocquevilla, jsem aplikoval na jinou událost, na přípravu a průběh sovětské revoluce, což je také můj rámec pro reflexi a srovnání.

Paralely

Četl jsem tedy tyto dějiny Francouzské revoluce až poté, co jsem poznal revoluci ruskou. Dá-li se to tak říci, naruby. Neboť mezi nimi existuje vztah reciprocity. Veškeré předbolševické revoluční hnutí si Francouzskou revoluci neustále připomínalo a studovalo ji. Lenin obdivoval jakobíny přesně pro to, co na nich bylo krvavé. Když ihned po převzetí moci vyhlásil teror, vědomě tím na ně navazoval. Několikrát citoval příklad Vendée jako určující model v boji proti „kontrarevolucionářům“. Jeden z křižníků ruské flotily dostal nové jméno Marat. To málo, co oficiální historikové na katedrách dějin Francouzské revoluce věděli o Rusku, odlili do formy jejich verze Revoluce. Bolševická opatření, o nichž prosakovaly na Západ jen kusé informace, byla chápána ve světle „teroru na pořádku dne“ národní obrany v roce 1793, Revolučního tribunálu a konečně i Vendée. Když vyšla po pádu bolševismu najevo pravda v celém rozsahu, soustředila se na Francouzskou revoluci pozornost ve dvojím ohledu: došlo jednak k revizi představ o sovětské skutečnosti, které byly až příliš dlouho pěstovány, jednak k revizi oficiální verze francouzského školství. Ve Francii byly obě velké události vzájemně propojeny, jedna sloužila k vysvětlení druhé, ať už při otevřeně kladném nebo při rozhodně záporném přístupu, při velebení i při zlořečení.
Paralela mohla skutečně zacházet dosti daleko v politické i metafyzické rovině. Dva příklady: spiknutí a velké sliby.
Revolucionáři žili obklopeni spiknutími. Spiknutí se odehrávala v jejich představivosti, jež je pak podněcovala k politickým akcím, které chápali jako údery zasazené tomuto spiknutí. Nebo ještě přesněji: když rozšiřující se a rozpínající se moc naráží na odpor, okamžitě ho pojímá jako spiknutí, neboť nechápe, že by mohl nebýt v souladu s obecným rozumem, který diktuje revoluční akci a rozšíření moci. V červnu 1791 se mělo shluknout několik vesničanů v La Proustière a okamžitě proti takovému zjevnému spiknutí nastoupila půltisícovka ozbrojených mužů s děly, kteří místo obklíčili. Zpráva byla falešná, žádné spiknutí se nekonalo. Vesnici však vypálili, aby se zprávě učinilo zadost. Tento princip, který fungoval v zapadlém koutě země, se přesně opakoval na úrovni celé Francie. Barère mával před Konventem „anglickým dopisem“, který měl dokazovat celosvětové spiknutí. Podobný trik se pak velice často opakoval při bolševickém výkonu moci.
Velké sliby jsou smrtící zbraní boje jednotlivých stran. Ti, kteří chtějí v ovzduší ideologického běsnění zabrzdit nezadržitelný vývoj událostí, mohou jako motivaci pro svou umírněnost uvést pouze dokonalost vlastního revolučního záměru, třebaže jejich protivníci je mohou vzít za slovo a zesměšnit je. Když chtěli girondisté zastavit mocenský vzestup členů Hory (Montaigne), vypracovali ještě extrémnější program než Hora, protože se domnívali, že ji tak přitlačí doleva. V této hře však byli svými protivníky, kteří prohlédli jejich nedůslednost a pokrytectví, rychle přehráni. Obratný leader Robespierre se snažil zůstat vždycky ve „středu“. Lenin a Stalin se jím přímo inspirovali, a i když v bolševickém Rusku existoval politický život v daleko menší míře než v jakobínské Francii, trvali na vytvoření všech součástí falešné levice a umělé lepenkové pravice, mezi nimiž pak vedli vlastní „linii“, jež vytvářela dojem umírněnosti a jediného správného a rozumného středu.
Politické paralely mohou jít do ještě větších detailů, aniž by bylo možné pokaždé odlišit to, co vyplývá z podobnosti okolností, od toho, co je vědomým napodobením předlohy. Zásadní roli v „případě“ Vendée hrál protiklad města a venkova, protože města jako celek byla pilíři revoluční moci a ke vzpourám docházelo ve venkovských oblastech. V okamžiku zahájení kolektivizace, tj. vyhlazovací války proti rozvinutému rolnictvu, učinila sovětská moc vše pro to, aby si ve městech vybudovala příznivou základnu. Města poskytovala „dělnickou třídu“, stranické funkcionáře a vše zbývající z intelektuálního světa: tyto sociální kategorie byly předtím komunistické asi stejně, jako město Nantes bylo republikánské. Avšak přes jejich nedostatečně upřímný souhlas byla sovětská moc schopna je živit a nechat na ně dopadat hrozby méně bezprostřední než na rolnictvo. To stačilo k jejich účinnému zneškodnění.

Zásadní bod

K tomu, abychom odhalili podobnosti duchovní krajiny vlády Konventu a totalitarismů 20. století, je třeba vystoupit ještě výše, až do metafyzické roviny. Základním pojítkem je skutečnost, že se zde vykonává zlo ve jménu dobra. Ideologie poskytuje takový výklad světa, v němž je zlo čím dál tím více vymezováno a vysvětlováno na základě nějakého prvku skutečnosti, který je pojímán jako úhlavní nepřítel, a jako takový proto zasluhuje být vytržen i s kořeny. Dobro tak spočívá v uskutečnění chirurgického zákroku, který by zlý prvek ze světa definitivně odstranil. Při podobné operaci se nesmí chvět ruka a není na místě ani soucit, protože jde o amputaci odumírající tkáně. Westerman, nazývaný „řezník z Vendée“, se chvástá: „Nechal jsem děti rozšlapat kopyty koní, vraždil jsem ženy, aby už nemohly rodit vzpurníky… Z nikoho nebudeme dělat vězně, neboť bychom jim pak museli poskytovat chléb svobody, a soucit není revoluční.“ S podobnými výroky se setkáváme u Lenina. Nicméně je třeba si povšimnout, že Lenin a stejně tak Hitler nebo Stalin si dávali dobrý pozor, aby podobné rétoriky nepoužívali příliš často. Chovali se se stejnou krutostí a důsledností a, což k celé věci neodmyslitelně patří, jako kdyby šlo o prohloubení odjakživa platného morálního příkazu. Všechno však probíhalo lépe, když se o ničem nehovořilo. O rozsahu vyhlazování se rozhodovalo tajně, často bez písemných dokumentů. Lenin, Hitler i Stalin poznali politickou účinnost utajení i nebezpečí případného rizika, že by mohlo něco začít skřípat v propagandě, jež byla stále bezvýhradně humanistická. Utajení umožňuje uskutečnit vyhlazování v hlubším a úplnějším rozsahu. Prohlubující se mlčení o povaze prováděných „operací“ neodpovídá pokroku obecné morálky, ale morálce revoluční, jež všechno podřizuje instrumentální účinnosti procedur použitých s ohledem na zamýšlený cíl.
Tímto cílem je „spása světa“. Myšlenka, že svět musí být obnoven, je biblická myšlenka, která zešílela. Starověká filozofie považovala svět za věčný, v podstatě stálý a přes všechny pozemské zmatky za dobrý. Své přesvědčení o možné spáse převzali revolucionáři z bible, v niž už nevěřili. Oné spásy lze podle nich dosáhnout prostřednictvím politické moci – z tohoto přesvědčení také vyplývá to, co nazývají „ctností“. Žádný div, že mezi těmi nejkrutějšími teroristy nacházíme tak velký počet kleriků a kněží: Roux, Royer, Fouché, Le Bon. Poctu, kterou měli vzdávat svému Stvořiteli, vzdávali abstrakci nepoměrně nedosažitelnější, zvané Lid.

„Prolít nečistou krev“

Povinnost „prolít nečistou krev“ se ve Vendée naplnila víc než v kterémkoli jiném místě Francie. Podle Alaina Gérarda se počet mrtvých blíží 160 000, což znamená, že se obětí „destrukce“ stala přibližně čtvrtina obyvatel provincie. Tehdy bylo dosaženo něčeho, co se svou intenzitou blížilo vyhlazovacím akcím bolševiků, které ovšem probíhaly v rozsáhlejších a více obydlených oblastech. Vezměme si příklad Ukrajiny, jejíž destrukce vědomě probíhala podle vzoru Vendée. Ukrajina byla v letech 1929 až 1932 zcela kolektivizovaná. Šlo o obtížnou operaci. Sporadicky narážela na odpor, který místy přecházel ve vzpouru. Deportace kulaků, jinými slovy dopředu stanovené kontingenty sedláků, zahrnovaly všechny rolníky schopné hospodařit a modernizovat zemědělství, a nejen je: aby byl kontingent naplněn, byl do něj zahrnut i velký počet „středních“ a „malých“ rolníků. Tyto deportace nicméně proběhly a v roce 1932 skončily. Selský stav, rolnictvo, byl zlikvidován „jako třída“. Nebyl však zničen ukrajinský národ, který dále existoval i se svým jazykem, tradicemi, utlumenou vůlí po autonomii. Proto se tehdy Stalin rozhodl zničit ho hladem. Hladomor v naprosté tichosti proběhl v období mezi zimou roku 1932 a létem roku 1934. Pět až šest milionů mrtvých. Shodný rys s epizodou ve Vendée spočívá v tom, že rozhodnutí o vyhlazení chladně padlo ve chvíli, kdy byl veškerý odpor už potlačen. Na rozdíl od Vendée se tak stalo v tichosti a utajení a byla rozpoutána celá řada dezinformačních operací, aby se nejen svět, ale i zbytek Sovětského svazu nic o této genocidě nedozvěděl. Edouard Herriot se zúčastnil organizované cesty na Ukrajinu v době vrcholící hrůzy a při návratu podával svědectví o tom, že viděl pouze prosperující vesnice a hojnou úrodu. Pokrok v utajování kráčí ruku v ruce s pokrokem revoluční politické praxe.

Rozdíly

Avšak pozor, s paralelami nesmíme zacházet příliš daleko. Mezi bolševickou revolucí a šílenou epizodou francouzské revoluce existují přinejmenším tři rozdíly, které rovněž vysvětlují, proč jedna událost trvala sedmdesát let a druhá osmnáct měsíců. První rozdíl plyne z toho, že bolševická ideologie je více koherentní (na vrcholu svého běsnění) než myšlení robespierristů. To je vágní a nikdy se to samo přesně nevymezilo. Skuteční nepřátelé, ubezpečuje Nepodplatitelný, jsou „lidé neřestní a bohatí“. Lidé neřestní: to se příčí ctnosti. Revoluční ctnost není obecnou ctností, protože z vraždy učinila právo a povinnost. Je to však ctnost, jež se nicméně odvozuje z několika klasických vzorů, ať už jde o vysněný starověk nebo bazální a očištěné křesťanství. Nezpřetrhala všechny vazby s obecnou morálkou, nevymezila své přesné hranice. Bohatí: to je kategorie ekonomicky neujasněná. Jakobínské myšlení postrádá ucelenou teorii historického pohybu, koherentní ekonomickou teorii společnosti, filozofickou teorii kultury. Až po revoluci, po Robespierrově pádu se myšlenka revoluce rozbíhá, aby utvořila ucelený systém. Toto dílo se však nenaplní ve Francii, ale v Německu, na nepoměrně pevnějším základě než velice rozvolněná filozofie pozdního osvícenství na francouzský způsob. Hegel není abbé Mably, Marx je někdo zcela jiný než abbé Sieyès. „Věda“ o revoluci nebyla dosud založena. Neexistence ústřední vize, „vědecké“ gnóze schopné všechno vysvětlit, dát smysl každé události minulosti i přítomnosti tím, že ji vtlačí do šablony zcela racionalizovaného výkladového systému, vysvětluje, proč jakobínské hnutí mohlo poskytnout pouze nástin disciplinované a strukturované strany bolševické ražby.
Druhý rozdíl: v období teroru se setkáváme s jednotlivci tělem i duší oddanými revoluci, žijícími jenom pro ni. Nicméně to ještě nejsou, a v tomto ohledu mne Alain Gérard nepřesvědčil, skuteční profesionální revolucionáři. Chybí základní kostra strany, její hierarchie, příkazní síť, centralizované prostředky. Strana seskupuje lidi, kteří si osvojili doktrínu všezahrnující a vše vysvětlující ideologie. Jsou vlastníky virtuálně univerzálního poznání. Znají, jak jsou přesvědčeni, pohyb dějin a jeho prostředky. Nemají potřebu žít v horečce, v nepřetržitém vzrušení členů sekcí, v exaltované nespavosti takového Carriera, který patří ještě k typu solitérního náboženského fanatika. Nejde ještě o aktivisty, kteří se vysmívají citům, jsou přesvědčeni, že se opírají o pozitivní objektivitu a přijímají prozaická vzezření znalců v oboru revoluce.
Třetím rozdílem je, že naši jakobíni věřili ve vlastnictví. Bohaté nemilovali, ale chudí a „střední“ vrstvy se přece stávali plnoprávnými vlastníky. Zachováváním vlastnického práva si jakobíni kopali vlastní hrob. Společnost nadále fungovala, právní vztahy mohly být překrucovány, idea práva však nadále trvala a obchodní jednání dodržovala právní formu. Někteří chudí zbohatli a byli odhodláni udělat vše, aby si své majetky uchovali. Nepodplatitelný byl obklopen zkorumpovanými, tj. vlastníky statků rozhodnutými hájit svůj majetek za každou cenu, včetně urychleného násilného svržení kliky, jež se pro ně stala nebezpečnou. Lenin, jenž vášnivě obdivoval jakobíny především pro jejich neúnavnost ve vraždění, si uvědomoval tři jejich slabiny, které zastavily historický pohyb v bodu, ze kterého chtěl on sám vyjít. Utužit ideologii, stmelit stranu, to byly před rokem 1917 jeho dvě hlavní starosti. Když se však dostal k moci, první krok, který udělal, bylo okamžité zrušení veškerého vlastnictví. Tímto okamžikem přestalo existovat právo, přestala existovat společnost: zůstaly jen lidské „atomy“, bezbranné a povolné, vydané na milost a nemilost revoluční převýchově. Proto také leninismus trval sedmdesát let.

Tajemství

Byla by to marnivost, kdybychom nepřiznali, že tajemství nadále trvá i po všech provedených rozborech. Neboť toto tajemství platí jak pro francouzskou, tak i pro ruskou revoluci. Tvoří jejich společné ohnisko, záhadu, jež se vymyká našemu chápání. Projevuje se v několika vnějších příznacích, které byly pro současníky něčím těžko pochopitelným. Především jde o určitý druh zběsilosti, který oživuje a který ovládá jednotlivé aktéry a připravuje je o zdravý rozum, zbavuje je lidskosti a dokonce i pudu sebezáchovy. V historické literatuře se tomu říká radikalizace. Francie představovala zemi, jejíž veselí, družnost a zdvořilost vyvolávaly v návštěvnících z ciziny velký dojem. Vztahy mezi jednotlivými třídami byly prodchnuté dobrosrdečností, prostotou a nenuceností, po nichž tesknilo celé 19. století. Rusko bylo v očích cestovatelů, a zejména cestovatelů z Francie, jež unavovala republikánská nebo císařská rigidita společenské hierarchie, zemí mírných duší, širokých povah, vlídné dobrotivosti a nevyčerpatelné štědrosti. Během několika týdnů proměnil tyto nebohé lidi vichr zlovůle, nenávisti a závisti v krvežíznivou lidskou smečku předhánějící se v krutostech. Násilí se dostavovalo okamžitě. V těchto zemích, kde se kulturní elity pohoršovaly nad tvrdým slovem k čeledi nebo k venkovanům, bylo náhle shledáno přirozeným vytáhnout na rolníky děla a kulomety, nosit hlavy nepřátel nabodnuté na píkách, znásilňovat ženy, popravovat děti. Stačilo, aby někde existoval jeden jediný „nepřítel“, a vláda se cítila ohrožena natolik, že se dokázala pro své uklidnění chápat stále děsivějších prostředků. Viděla-li pak, jak se blíží nepřítel a jak získává fanatické přívržence v samotném jejím středu, a považovala za nevyhnutelné zničit sebe samu.
Druhým příznakem mystéria je proměna, již prodělává jazyk. Jazyk komunismu se už před bolševickým převzetím moci utvářel po vzoru vědecké prózy dobového scientismu. Jazyk francouzské revoluce se formoval uvnitř právních škol nebo myšlenkových společenství konce století: i on byl bezbarvý, i on směšoval okázalost se senzibilitou, byl přeplněn běžnými a prázdnými rétorickými obraty. Ale ať už byly způsob utváření obou jazyků a protiklady mezi jakobínským a bolševickým jazykem jakékoliv povahy, mají společné rysy a plní stejnou funkci. Společným rysem je, že jazyk už neslouží k dorozumívání mezi lidmi a sdělení nějakého poznatku o skutečnosti. Obrací se do prázdna, nedotýká se skutečnosti, je bez vztahu k pocitům a subjektivitě mluvčího. Stává se bezbřeze užvaněným, rozpíná se do nekonečna, aby vyvážil počáteční roztržku se skutečností. Je z něho neosobní zvuk, hlučení typické pro revoluci. Plní dvojí funkci. Jazyk – to, čemu Rusové říkají „drevnyj jezyk“ – má jednak funkci liturgickou: v sobě samém zajišťuje pokračování kultu, který vyžaduje revoluce, podává důkaz, že revoluce stále probíhá, důkaz, že přinesla výsledky, které slibovala. Je náhražkou křesťanské svátosti, viditelného znamení reality ex opere operato, v tomto případě je však znamením provždy nedosažitelné ireality, která přesto působí. A za druhé má pak jazyk funkci mocenskou. Obsahuje klíčová slova: vlastenec, revolucionář, svoboda, umírněný názor, despotismus, fanatismus, dělnická třída, předvoj, duch strany, oportunismus, atd., která označují buď ztotožnění se s určitou „linií“, nebo hrozbu. Tato slova používaná mimo jejich běžný význam, mimo jakýkoliv určitelný smysl, mají iniciační nebo zastrašující hodnotu. Tvoří základ logokracie, moci a vlády zešílevšího „logu“, který se zmnožuje tím rychleji, čím méně informuje o něčem jiném než o sobě. Tento jazyk o sobě je po celou revoluci, po celý teror, jejím ústředním tajemstvím, které můžeme ukázat a dát pocítit, ale nelze je vysvětlit beze zbytku.

Tento článek tvoří součást předmluvy k dílu Alaina Gérarda Z principu humanity. Teror a Vendée, které vydalo nakladatelství A. Fayard. Commentaire 1999, jaro-léto, s. 355–361. Z francouzštiny přeložil Josef Mlejnek.