O vypouštění mlhy aneb Milí studenti, nebyla to totalita …

Sylva Vaněček Šauerová

V prvních dnech nového roku, měsíc před volbou prezidenta ČR, přichází ČSSD s návrhem na zásadní přehodnocení komunistické minulosti podáním stížnosti k Ústavnímu soudu ve věci zrušení Ústavu pro studium totalitních režimů. Připomeňme v této souvislosti, co již bylo řečeno : nejde příliš o to, jestli zůstane nebo nezůstane Ústav pro studium totalitních režimů. Jde zejména o to, neustále odvracet pozornost společnosti od poznávání jejích fatálních omylů … nejde vůbec o náhodné výkřiky, ale o záludné psychologické manévrování (Vladimír Bystrov, LN, 7. 1.)

Není to náhoda, napsal v sobotu Bohumil Doležal v souvislosti s pátečním interview Petra Pitharta (LN, 11. 1. 2008), a sociálně-demokratickou iniciativu dal do souvislosti se vzpomínkami na dvacáté výročí založení samizdatových Lidovek a čtyřicáté výročí „Pražského jara“ a ruské invaze (lidovky.cz, 12. 1. 2008). To je ale hluboký omyl, neboť autor přehlédl to nejpodstatnější, co zmíněný rozhovor obsahoval.

Citujme tedy I. místopředsedu Senátu PČR, vysokoškolského učitele práva, Doc. JUDr. Petra Pitharta, který se sice – jak řekl – „naprosto neztotožňuje s tím, jak se poslanci obrátili na Ústavní soud“, v diskusi k pojmu „totalita“ nicméně pronesl tato památeční slova :

„ … Zlehčujeme pojem totalita a znevažujeme utrpení lidí, kteří pod tou totalitou opravdu trpěli v padesátých letech. Dvě dekády plné rezignace a cynismu, kdy už sami vládcové tomu nevěří, to přece není totalita. Totalitní režim určitým způsobem usiluje o vaši duši, chce, abyste se nejen určitým způsobem navenek choval, ale pošetile se domnívá, že vás k tomu přiměje nebo že vás převychová. Ty dvě poslední dekády byly přece charakterizovány tím, že oni (vládnoucí komunisté - pozn. red.) úplně kašlali na to, co si lidi myslí . Věděli, že lidi předstírají, a byli s tím srozuměni“ (LN, 11. 1. 2008).

Autor výroku, přestože je schopen „ukázat nejméně sedm pojmů, které renomovaní světoví politologové užívají k pojmenování posledních dvou dekád tohoto systému u nás a všechny jsou samozřejmě jiné než totalitní“, musí především vědět, že celé období bývalého režimu do r. 1989 samozřejmě bylo totalitní už jenom proto, že sami jeho protagonisté o něm hovořili jako o diktatuře proletariátu a vedoucí úloha KSČ byla zakotvena v čl. 4 zákona č. 100/1960 Sb., Ústavě Československé socialistické republiky („ Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence“).

O životech lidí, jak rovněž ví, nerozhodovala tehdy zcela formální moc zákonodárná, výkonná a soudní, ale právě KSČ, jediné mocenské seskupení ve státě, a to za přítomnosti „dočasně“ umístěných cizích vojsk a soustavné mravenčí práce komunistické tajné policie, která – ve spolupráci s bratrskou KGB - zastrašovala, šikanovala, pronásledovala, terorizovala, věznila a likvidovala jakoukoliv opozici (disent), a to po celých posledních 20 let komunistického režimu. Celá řada bývalých straníků i nestraníků pak v této době ještě seděla v komunistických kriminálech (někteří z nich až do Husákovy amnestie v prosinci r. 1989) ve všeprostupujícím ovzduší strachu a za současné obecné, celonárodní kolaborace. Petr Pithart o tom všem něco ví. Anebo ne ?

Režim 70. a 80. let si ale podržel i celou řadu dalších „vnějších“ definičních znaků totality, jakými byly jednotná kandidátka Národní fronty, pracovní povinnost, uzavřené hranice (a střelba na nich), neexistence svobodného tisku, kontrola církví státem, zglajšajtované školství, profízlované režimní instituce, etc.

Z rozhovoru, jak byl zveřejněn v LN, nevyplývá, co autor výroku myslel tím, že „zlehčujeme pojem totalita a znevažujeme utrpení lidí, kteří pod tou totalitou opravdu trpěli v padesátých letech“, myšlenku, bohužel, blíže neupřesnil (zda tím myslel, že ke znevážení dřívější ho utrpení lidí došlo použitím slova „totalita, totalitní“ v názvu a dalších částech zákona č. 181/2007 Sb., tedy nevíme). Lze sice uvažovat a možná se i přiklonit k tomu, jak píše Petr Pithart, že v posledním dvacetiletí „sami vládcové nevěřili“ svému systému a že „(oni) úplně kašlali na to, co si lidé myslí“, to ovšem s tím, zda společnost byla totalitní či nikoliv, nemá společného nic. V kontextu senátorova vyjádření by nicméně stálo za úvahu, zda by se – to ovšem až v souvislosti s druhou polovinou 80. let – nemělo více než o vládě KSČ hovořit spíše o éře Státní bezpečnosti, která nakonec „válcovala“ i samotnou Komunistickou stranu Československa.

I. místopředseda Senátu Parlamentu ČR a vysokoškolský učitel tak začíná nápadně připomínat jiného právního odborníka, Prof. JUDr. Zdeňka Jičínského, který v důvodové části předmětné ústavní stížnosti uvádí : „Celkově je ovšem nutno podtrhnout, že československý (český) stát v letech 1948 až 1989 nebyl svými ústavami a zákony koncipován jako stát svou podstatou vůči společnosti potlačovatelský ( násilné akty byly většinou projevem protiústavní protizákonné praxe státních orgánů). Tento stát provedl také řadu opatření pro celkovou společnost obecně pozitivních, zvláště v oblasti sociální. Jako dílčí příklad lze uvést třeba prohloubení praktického zrovnoprávnění žen v životě politickém, hospodářském a rodinném či upuštění od rozlišování mezi dětmi podle jejich původu...“ /sic !/ (www.cssd.cz). Odhlédneme-li od komiky zdůvodnění (Hitler jistě také zavedl řadu obecně pozitivních věcí, kupř. rekreaci), tvrzení, že „násilné akty byly většinou projevem protiústavní protizákonné praxe státních orgánů“, je nestydatá lež, která by neměla být přehlédnuta, neboť nejtvrdší represe probíhaly právě v souladu se zákony.

Připomeňme v této souvislosti (oběma slovutným právníkům) hojné využívání TČ vlastizrada, rozvracení republiky, teror, záškodnictví, sabotáž, vyzvědačství, ohrožení utajované skutečnosti, spolupráce s nepřítelem, hanobení prezidenta republiky, pobuřování, výtržnictví, útok na veřejného činitele, příživnictví, etc.

Petr Pithart se svým výrokem znovu (pokolikáté už !) postavil po bok nejen Zdeňku Jičínskému, ale celé levici, jejímž výsostným zájmem je mlžit, odvádět pozornost a – jak lze mít nyní za prokázané – také znovu přepisovat minulost. Vysokoškolští učitelé jsou k takovému úkolu přímo povoláni. Připomeňme v této souvislosti, že v zájmu levice, jak nedávno na evropském fóru připomněl Vojtěch Filip, vždy byl, je a bude jednotný postup. O „shodu okolností“ - v době před prezidentskou volbou a posuzováním komunistické minulosti Ústavením soudem – pak skutečně nejde ani náhodou. Je zjevné, že komunisté současní i bývalí pilně pracují, za převažujícího nezájmu valné většiny veřejnosti, na svém základním úkolu : rozvrátit tento neduživý demokratický systém a na jeho ostatcích vybudovat jiný, tentokrát již zaručeně „spravedlivý“, bez dřívějších „nedostatků“ a „omylů“.

Nenechme se mýlit, vážení přátelé, přituhuje.