Proč na Hradě nepotřebujeme Jana Švejnara

Tomáš Haas

Jako odpověď na tuto otázku doporučuji čtenářům článek “Proč potřebujeme na Hradě Švejnara a ne Klause,” který jsem nalezl na stránkách kandidáta na prezidentský úřad Jana Švejnara a který byl původně publikován v Literárních novinách.

Pan Vaňous v něm oznamuje, že “obdivuje Jana Švejnara”, a že se jej “řada dobře informovaných kolegů a přátel ptala, kde Česká republika vzala Václava Klause, a jak se mohl stát prezidentem někdo lišící se tolik od Václava Havla.” A říká nám, jak jim na tuto otázku odpovídá:

“ČR doposud není vyspělá demokracie.”

“V zásadě se hlavou státu může stát někdo, kdo se pro tuto funkci z mezinárodního hlediska nehodí. Může se tak stát díky dosti nechutným kšeftům mezi klíčovými politickými stranami.”

Pan Vaňous má i odpověď na to, proč celý národ neobdivuje Jana Švejnara tolik, jako on sám.

“Dvojí občanství a to, že většinu života strávil v Americe, se v očích mnoha českých občanů, kteří nemají rádi emigranty obecně a ty úspěšné už vůbec, jeví jako zápor.”

Přátelé pana Vaňouse jsou jistě dobře informováni – od pana Vaňouse samého, od pana Pehe a dalších českých i amerických politologů a intelektuálů stejné krevní skupiny, skupiny která je výjimečná svou averzí k Václavu Klausovi a svým nekritickým, dnes už více nostalgickým než realistickým vztahem k Václavu Havlovi, který je podobný tomu, co známe z USA jako “Camelot syndrom” – mezi levicovými intelektuály rozšířená teskná touha po návratu časů Johna F. Kennedyho, touha po mythických časech a heroických skutcích, které se ve skutečnosti jen vzácně podobají realitě.
Není to averze k emigrantům, co vede tolik českých občanů k tomu, že se pozastavují nad kandidaturou profesora Švejnara. Češi mají zkušenost s bývalými exulanty a emigranty a je to vesměs zkušenost dobrá, jak jinak v zemi Komenského, Masaryka, legionářů a zahraničních vojáků a letců. Ve vedoucích politických pozicích bylo a je více lidí, kteří se vrátili z emigrace a pracovali obětavě a velmi dobře ve prospěch Československé a později České republiky. Nejsou hodnoceni podle toho, jaký je jejich vztah k jejich adoptivní vlasti. Nikdo po nich nechtěl a nikdo nechce po panu profesorovi Švejnarovi, aby se jak říká “zřekl své nevlastní matky.” Co od něho ale mnoho Čechů očekává je, aby se rozhodl, která z těch dvou je mu vlastní, zda ta, které, jak oznámil jejím občanům, chce dělat prezidenta, či ta, do které vzápětí po tom odjel “na vánoce domů”.

Není to americká přísaha občana Svejnara, která v nich vzbuzuje nepříjemné pocity. Je jim vcelku jedno, jaké pro něho má právní implikace v USA. Co jim není jedno, je otázka, jak mají chápat přísahu svého budoucího prezidenta, který o tak důležitém aktu, který formoval celý jeho další život, říká, že vlastně neví, co tehdy sliboval a co to znamená.

Nevyčítám panu profesorovi, že ten slib složil. Po tom, co odešel ze své původní vlasti, nalezl novou, která mu poskytla to, co mu nemohla v té době dát ta první - svobodu. V USA získal vzdělání, které mu pomohlo nastoupit dráhu universitního profesora. Jeho nová vlast mu dala, díky tomu, že USA je svobodnou zemí, možnost dosáhnout všeho, čeho dosáhnout chtěl a na co jeho schopnosti stačily. Dala mu možnost říkat a psát, co považoval za správné a pravdivé, beze strachu a bez politických zábran.

I proto ve mně vzbuzuje podivný pocit, když o přísaze, kterou tehdy složil, dnes říká :

"Ten slib jsem složil kolektivně, opravdu si už nepamatuju přesně, co je tam napsáno, ale bylo tam něco v tom smyslu, že se vlasti zříkám a že nebudu sloužit někde jinde. V té době měla Amerika možnost pouze jednoho občanství. Člověk musel ztratit jiné, to bylo požadováno,"

"Ten slib jsem v tom shluku dvou set nebo tří set lidí složil, to nepopírám. Spíš se jeví otázka, jak je to interpetováno, a to se právě nyní snažím zjistit od amerických úřadů," řekl Švejnar. "Abych měl představu, co to vlastně nyní znamená po těch šestadvaceti letech. Abych ho neporušil nebo věděl, jaké to může mít následky,".

Jak mám věřit, že profesor Švejnar, který už neví co a hlavně proč přísahal jako dospělý a vzdělaný muž před dvaceti šesti lety, nebude mít stejný vztah k přísaze, kterou by skládal v případě svého zvolení nám, občanům jeho druhé vlasti?

První, co by měl kandidát na prezidenta zjistit, je jak budou jeho zvláštní vztah k přísahám hodnotit občané tohoto státu. A především by se neměl ptát amerických úřadů a českých právníků, jak interpretovat, co tehdy slíbil a jak to skloubit s tím, co chce přísahat dnes. Pokud svou tehdejší přísahu myslel vážně, věděl by, že interpretovat jeho vlastní sliby by měl on sám, svými vlastními skutky a pokud chce být prezidentem České republiky, svého amerického občanství se musí vzdát. A to hned, ne až v případě, že volbu vyhraje a stane se prezidentem. Dluží to svým českým i svým americkým spoluobčanům. Jeho problém není, že je občanem dvou států. Problém je, že je mužem dvou stejně platných přísah, jejichž základním příslibem je služba. Český emigrant, který je hokynářem v Brooklynu nebo třeba profesorem v Michiganu své závazky platí tím, že poctivě platí své americké daně, poctivě v případě potřeby slouží své nové vlasti a poctivě pracuje ve prospěch své rodiny a svých sousedů. To, že se hlásí ke svému českému původu, že pomáhá svým českým spoluobčanům i vzdáleným krajanům ve staré vlasti, že propaguje svou rodnou zem a pomáhá jejím občanům, to vše jej ctí, je to ušlechtilé a není to nijak v rozporu s přísahou, kterou dal své druhé, adoptivní vlasti. V rozporu s ní ale je, když chce složit přísahu, která se vzájemně vylučuje s jeho přísahou věrnosti Spojeným státům. A je zarážející, když to vysvětluje tím, že vlastně ani neví, co tehdy slíbil a hledá nějakou vhodnou interpretaci, která by mu umožnila z té spleti zájmů a slibů vykličkovat. Není to jen zarážející, je to urážející, jak pro Američay tak pro Čechy. Není to o zákonech a právních kličkách. Je to o charakteru.

Vztah k přísahám, k té americké i k té české, není jedinou otázkou, kterou kandidatura pana profesora Švejnara otevřela. Pan Švejnar nebyl, a stále není, obecně známou osobou. Občané se musí do velké míry spoléhat na to, co nám o sobě sám řekne. Dokonce do daleko větší míry, než je tomu v případě voleb poslanců, senátorů nebo například krajských zastupitelů. Kandiduje ale na nejvyšší politickou funkci ve státě. A co nám o sobě pan Švejnar říká opět vzbuzuje pochybnosti. Nepravdivé údaje v jeho životopise. Lépe řečeno v jednom nebo obou jeho životopisech – ten určený pro jeho akademické kolegy v USA je jiný než ten, kterým se představil nám, občanům České republiky.

Pan Vaňous ve svém článku, který mě přiměl k psaní této úvahy, píše, že je mu velmi trapné, jak prezident Klaus reprezentuje Českou republiku v zahraničí a ujišťuje čtenáře, ze profesor Švejnar bude jejich stát reprezentovat jinak. Z toho, co vím o prezidentových cestách a vystoupeních v zahraničí, mám jiný pocit. Dobře, pocity jsou osobní a subjektivní a přiznávám panu Vaňousovi právo se cítit, jak se cítí. Já se cítím jinak. Ani mně není lhostejné, jak vystupuje Václav Klaus v otázkách globálního oteplování. Jsem rád, že má odvahu stavět se za svobodu vědeckého zkoumání v době, kdy Al Gore a ostatní křičí hesla o konsensu a proklamují že “discussion is over”. Jsem rád, že jeho kniha o problému klimatických změn a o dopadech překotného a “politicky korektního” a bohužel zcela neefektivního řešení problému, o kterém sice nevíme, zda je skutečný, ale víme, díky alarmistům a enviromentalistickým aktivistům, mezi které počítám i Ala Gora, že se o něm už nesmí diskutovat, vyšla již v sedmi jazycích. Jsem rád, že článek Václava Klause „Freedom, not climate, is at risk“ je ještě dnes, šest měsíců po tom, co byl publikován celosvětově známým a respektovaným listem Financial Times, třetím nejvíce čteným článkem. Václav Klaus nás reprezentuje dobře. A svět to, navzdory panu Vaňousovi a mnoha dalším, ví.

Co svět neví je, jak bude naši republiku reprezentovat Jan Švejnar. Vědí to zatím jen ve Švédsku a v České republice. Pochybuji, že to stálo za pozornost jinde než u nás a ve Švédské královské akademii věd. Svět nesleduje každé prohlášení pana Švejnara. Je to ale důležité pro nás. Profesor Švejnar si trochu upravil životopis. Vlastně oba své životopisy. Má totiž dva, jeden pro své americké kolegy a klienty a druhý, v češtině pro nás. V tom americkém o sobě tvrdí, že je „architektem“ české ekonomické transformace, téže transformace, kterou ve svých českých článcích tolik kritizuje. V tom českém zase původně tvrdil, že je členem nexistující „Nominační komise“ pro Nobelovu cenu za ekonomii. Po tom, co jeho „omyl“ byl vyvrácen přímo švédskou akademií věd, se nám omluvil. Omluvil se ovšem jen za půl svého původního tvrzení. Není už členem žádné komise, jen je, jak říkají jeho stránky, „už několik let let žádán Švédskou královskou akademií věd, aby nominoval kandidáty na Nobelovu cenu v ekonomii.“

Ta omluva sama je nejen zavádějící (podle vyjádření Anniky Pontikisové z Královské akademie věd je takto osloveno každorečně několik tisíc ekonomů), ale sama o sobě je ta odpověď dalším hrubým porušením závazku oslovených nominátorů. Královská akademie věd ve Stockholmu obesílá každý rok tisíce profesorů ekonomie, aby vyplnili formulář, kterým navrhují své favority. V dopise, kterým je Švédská akademie oslovila, je zároveň žádá, aby o tom nemluvili. "Je to tam výslovně uvedeno, proto mě překvapuje, že o tom pan Švejnar veřejně mluví," říká paní Pontikisová. Podpis nominačního formuláře je zároveň smlouvou. Podpisující se zavazuje, že nebude o nominaci mluvit. A pan Švejnar to o sobě veřejně vyhlašuje i po tom, co se musel omluvit za nepravdivé tvrzení o členství v komisi.

Nevíme, jak nás bude pan Švejnar reprezentovat na svých zahraničních cestách. Zatím víme, jak nás již skvěle reprezentoval ve Švédsku a ani při tom nemusel nikam jet.

Takových „maličkostí, které nestojí za pozornost“, je ještě daleko více. Víme už, že pan Švejnar má znepokojivý přístup k přísahám. Víme, že stejně pochybný je jeho přístup k podepsané smlouvě. Víme už také, jak se pan Švejnar staví k prokázaným pochybením. Je to nejen ta „architektura, nejen ta komise pro Nobelovu cenu. Je to i jeho kličkování o testu znalostí české reality na televizi Prima. Pan Švejnar věděl, co je napsáno na prezidentské vlajce, jen ho moderátor pomýlil, protože se ptal na standartu a pan Švejnar nevěděl, že se mluví o vlajce. Výraz „Presidential standard“ se ale v angličtině používá stejně jako v češtině. Profesoru Švejnarovi, který zná oba jazyky, se to přesto popletlo, vinou moderátora ovšem. Dá se omluvit, že pan Švejnar nezná ten text. Nedá se omluvit, že ani v této maličkosti neumí přiznat svou chybu a hledá, jak by se vymluvil, hledá někoho, na koho by vinu svalil.
Architektem reformy tedy přesto, že o tom nechce (snad ze skromnosti) v češtině mluvit, pan profesor asi je. Víme to proto, že nepovažoval za nutné se omluvit ve svém anglickém životopise. Ostatně, jak vysvětlil českým šťouralům, slovo „architekt“ musíme chápat jako výraz pro „autora koncepce“, nikoliv pro prováděcího inženýra. Nevadí, že ta koncepce nebyla přijata, architekt je zkrátka architekt. Což je také zvláštní přístup, představme si, jak poznamenal jeden čtenář v poznámce na jednom internetovém magazinu, že by pan Švejnar místo úvah o české reformě, jednou strávil noc sepisováním své koncepce pro let na Mars, kam NASA chystá v nepříliš vzdálené budoucnoti cestu. Sepsal by ji, a poslal do NASA. Tam by se možná trochu podivili, trochu by zavrtěli odmítavě hlavou a hodili by jeho dílo do koše. Podle své teorie architektury koncepcí by pak pan profesor Švejnar mohl ve svém životopise do smrti psát, že je „architektem projektu letu na Mars.“

K otázce jaký je jeho názor na problém globálního oteplování nám Jan Švejnar sdělil, že je to důležitá otázka, kterou se zabývají vlády celého světa. Mělo by se to stát součástí naší zahraniční politiky. Bude se tím zabývat až bude zvolen prezidentem.

Víme tedy přímo od něho, že je to důležité, že se tím zabývají vlády, a že se tím zatím nezabýval pan profesor. Ale hned jak bude zvolen, věnuje se tomu. Pak nám snad i řekne, co tou odpovědí vlastně myslel.

Zkrátka a dobře, víme toho o profesoru Švejnarovi možná více, než bychom chtěli vědět. Rozhodně asi více, než nám chtěl o sobě říci kandidát na prezidentský úřad pan profesor Švejnar.

A přesto nám toho zatím mnoho neřekl.

Profesor Švejnar nemá pro svou prezidentskou funci žádný program. Jeho kandidatura je založena na tom, že není Václavem Klausem. Nabízí jen populistická hesla bez skutečného obsahu a na otázky dává velmi vágní a vyhýbavé odpovědi. Spoléhá se (a právem) na přízeň medií.

Jediný dokument, který by se mohl vykládat jako jeho osobní „programové prohlášení“, je článek „V co věřím“ publikovaný na jeho stránkách.
V článku ale Švejnar neříká nic konkrétního, text je řadou sebepropagujících a nic neříkajících proklamací. Švejnar se nám představuje jako „Deus ex machina“ z řeckého dramatu, sestupuje z výšin do českého politického života v rozhodujícím okamžiku, kdy „přicházejí zásadní výzvy, na které musíme reagovat”, aby nám nabídl „své zkušenosti“, aby nám svým „otevřeným přístupem” umožnil “ukončit transformační éru a úspěšně se postavit výzvám budoucnosti”, a aby „pomohl republice vykročit do éry zvyšující se světové konkurence“. Nepíše ani co to znamená, ani jak to chce udělat, ani proč je to právě on, kdo to vše může jako prezident dokázat..
Své zkušenosti Švejnar popisuje takto:

“V minulosti jsem byl k dispozici jako poradce širokému spektru českých politiků a pomáhal jsem těm, kteří zakládali politické subjekty.”
Ve svém anglickém CV se Švejnar ekonom představuje jako “architekt české transformace”. U nás je daleko skromnější, byl jen “k disposici jako poradce širokému spektru českých politiků.”

Zkušenost Švejnara politika je podobná. Jeho zkušenost se zakládáním politických subjektů ve skutečnosti spočívala v tom, že stál u zrodu dnes již většinou zapomenutých straniček a marginálních politických hnutí s krátkou životností, která měla společného jmenovatele v tom, že se ostře vymezovala proti ODS, neměla žádný vlastní positivní politický program a vznikala obvykle štěpením, nebo pokusem o štěpení ODS. Sám ale do české politiky nikdy aktivně nevstoupil, fungoval výhradně zpovzdálí, “byl k disposici” jako zahraniční poradce. Touto zkušeností chce dnes, jako “skutečně nadstranický kandidát”, “přispět k tomu, aby politická debata byla konstruktivnější a méně konfrontační” a chce zajistit “že Hrad bude partnerem, nikoliv konkurentem politických stran.”

Jan Švejnar jak prohlašuje “Věří v trh a solidaritu”. “Za ekonomickou teorií a údaji vždy vidím obyčejného člověka. Proto společnost musí jít dál, než kam by jí zavedl trh sám. S postupující globalizací, která vytváří větší nerovnosti na mnoha úrovních, bude tento princip čím dál tím důležitější.” To podle mne snad znamená, že je stoupencem “sociálně tržního” konceptu politicko-ekonomického vývoje, s tím, že pro budoucnost pokládá za nezbytné, aby “sociální aspekt” postupně převládal. Mohu se ovšem mýlit, pan Švejnar by nic tak konkrétního neřekl.

Švejnarovy názory na evropskou problematiku jsou popsány velmi neurčitě. “Prosazování našich národních zájmů a proevropský postoj nejenže nestojí proti sobě, ale jdou spolu ruku v ruce. Potřebujeme hrát aktivnější roli v rámci EU, tak abychom ji konstruktivně spoluvytvářeli, především posilovali její konkurenceschopnost.” Nijak nevysvětluje, co pro něho znamená “aktivnější role v rámci EU”, jak ji chce “konstruktivně spoluvytvářet”, jak chce “zvyšovat její konkurenceschopnost” a přitom “jít dál, než kam by ji (evropskou společnost), zavedl trh sám.” A ani zde nevysvětluje, jak chce toho všeho dosáhnout z posice prezidenta České republiky.

V otázkách naší vlastní domácí problematiky je pan Švejnar stejně vágní. Na přímou otázku proč myslí, že máme problémy s čerpáním evropských fondů v rozhovoru s Jitkou Obzinovou odpovídá pan profesor takto:

Proč si myslíte, že to vlastně ti naši úředníci neumějí vybrat ty peníze?
Host (Jan Švejnar):

No je to dobrá otázka z toho důvodu, že například v Maďarsku úředníci se zdají být schopnější, Evropská unie nám sděluje, že Maďarsko je před námi s výší čerpání, výdaje, výborné čerpání v Irsku, které se posunulo z jedné z chudších zemí na jednu z nejbohatších zemí Evropy, čili jsou to ztracené peníze. Jestliže v daném roce stát nevybere tyto fondy, tak už je další rok nemá

A je to. Je to dobrá otázka. V Maďarsku úředníci se zdají být schopnější. Maďarsko čerpá více. Irsko čerpá výborně. Jsou to ztracené peníze. Ale neříkám to já, Jan Švejnar. Říká to Evropská unie.

Už víte, co si profesor Švejnar myslí o tom, proč naši úředníci neumí vybrat ty peníze?

Pan profesor zkrátka neví, co si má myslet, co od něho chtějí slyšet ti, kteří jej chtějí mít prezidentem. Není divu, je jich moc a každý z nich chce slyšet něco jiného. Sloužit dvěma pánům je těžké, sloužit deseti je téměř nemožné.
Nevím, jak mám hodnotit kampaň pana Švejnara. Ani ta není právě příkladem otevřenosti,

Na jeho volebních stránkách se dozvídám, že pan Švejnar chce vnést do našeho politickho života otevřenost, nadstranickost a odpovědnost.
Dělá to tak, že na nich otiskuje články jako je ten napsaný jeho kolegou, americko-českým ekonomem Janem Vaňousem. Články, jejichž tématem nejsou jen chvalozpěvy na Jana Švejnara, které by byly omluvitelné, pokud je nechápáme jako Slovo boží, ale jako propagační materiály volební kampaně.
Jejich hlavním tématem jsou pomluvy jeho protikandidáta. Vaňousův článek je perfektním příkladem. Všichni spolupracovnící prezidenta Klause jsou v něm označeni jako agenti StB, jako zloději a tuneláři. Vlastně ne všichni. Vyjmuti z množiny těch, kteří někdy spolupracovali s Václavem Klausem jsou za prvé ti, kteří dnes spolupracují s panem Švejnarem a všichni ti, kteří s ním spolupracovali v minulosti. Pan Vaňous ovšem v žádném případě z něčeho takového neobviňuje prezidenta Klause.

“Nechci být úplným cynikem a tvrdit, že … byl Václav Klaus přímo součástí skupiny z StB, která kuponovou privatizaci napřed navrhla a poté úspěšně prosadila.”

O dalších nesmyslech a zlovolných lžích se nebudu rozepisovat. Pan Vaňous opakuje snad všechny lži a pomluvy o Václavu Klausovi, které se od Listopadu 1989 objevily v českém tisku a na internetu. Včetně těch nejabsurdnějších, nejšpinavějších a nejhloupějších.

Čtenáři, kteří mají dostatečně silný žaludek si mohou článek pana Vaňouse, který je k nalezení na stránce kandidáta, který nás přišel spojovat, nikoliv rozdělovat a který nám přináší otevřenost, transparentnost, vyspělou demokracii a slušný politický dialog, sami přečíst. Jen varuji, síla špíny, lží a zlovolných pomluv je na úrovni, které u nás zatím dosáhl jen málo kdo.
Jen to, že pan Švejnar pro svou kampaň používá materiály tohoto druhu a že je zveřejňuje na svých oficiálních volebních stránkách, jej v mých očích diskvalifikuje jako kandidáta na prezidentský úřad. Nelze to omluvit tím, že nějaký fanatický přívrženec napsal něco, s čím kandidát Švejnar sám nesouhlasí. Profesor Švejnar článek autorizoval tím, že jej umístil na své oficiální stránky. Znamená to, že se s autorem a jeho špinavými metodami ztotožňuje. Znamená to, v mých očích, že není tím, za koho se vydává. Není tím, kdo nás přišel spojit, není tím, kdo nám říká pravdu. Pan Švejnar je mužem dvou tváří. Není jeden Švejnar, Švejnarové jsou dva, stejně jako jsou dva životopisy, dvě přísahy, dvě vysvětlení pro každý vlastní prohřešek a dvě různé odpovědi na každou kladenou otázku.

Ani jeden z těch dvou Švejnarů není tím, kdo by měl být naším prezidentem.

Tomáš Haas