Parlamentní kuloáry nejsou Václavák

Lubomír Suk

20.03.2009, Lidové noviny

Ad LN 19. 3.: Vykázání kamer z kuloárů uškodí všem

Ředitel zpravodajství České televize Milan Fridrich ve svém článku přesně vystihl to, proč vůbec musela být položena otázka, jestli a jak je nutné zasáhnout do zavedených tradic a změnit či zpřesnit pravidla pro přítomnost televizních kameramanů v některých prostorách Poslanecké sněmovny. Logicky uvažující člověk předpokládá, že pokud zasedá sněmovna, projednává a schvaluje zákony, poslanci v interpelacích na členy vlády řeší konkrétní problémy, s nimiž se setkávají ve svých volebních krajích, nebo probíhá debata o funkčnosti nějakého vládního opatření, přijdou do parlamentu novináři, aby se zajímali o toto jednání a informovali o něm veřejnost.

Ve skutečnosti to však bylo jinak. Z parlamentních kuloárů se stal jakýsi "Václavák", kam se naučili jezdit téměř všichni redaktoři, kteří potřebovali svou televizní reportáž podpořit názorem jakéhokoliv politika, často dopředu ani nevěděli kterého, bylo jim to jedno, protože věděli, že někoho tu "odchytnou" vždycky. Když redaktor dostal za úkol natočit reportáž o chuligánech na fotbalových stadionech, zastavil se cestou do televize ve sněmovně, aby získal reakci ministra vnitra. Když byl někdo jiný s kamerou u výlovu kaprů z jihočeských rybníků, přijel za ministrem zemědělství pro vyjádření o celkové statistice chovu ryb v ČR. Pravidelně se stávalo, že se tu potkávaly všechny televizní štáby, které mají tuzemské společnosti na den k dispozici. Nebylo výjimkou, že tu bylo najednou pět kamer ČT, čtyři kamery Novy, tři kamery Primy. K tomu v posledním roce začaly přibývat kamery nových digitálních a internetových televizí, jako je například Z1, iDnes, Stream, RTA, ČTK TV, TV Barrandov, všechny slovenské a jiné zahraniční televize i tuzemské regionální televize - a najednou v těch prostorách bezprostředně souvisejících se sněmovním sálem nebylo k hnutí.

Je třeba říct, že prostor v kuloárech začala Československá televize využívat na začátku devadesátých let, kdy existovala jako jediná televizní společnost v republice a kdy tehdejší ČNR ani neměla jiné prostorové možnosti, kam novináře umístit a kde jim vytvořit odpovídající podmínky pro práci. Teprve v průběhu dalších let bylo vybudováno tiskové středisko pro redaktory novin a časopisů u sněmovní novinářské galerie, zvláštní tiskový sál pro tiskové konference a nyní i tiskové středisko pro televizní štáby s komfortní možností nahrávat si do přenosových zařízení přímo na místě záznam z šesti kamer, které snímají sněmovní jednání. Všechny televizní společnosti mají nyní stejné podmínky pro práci tak, jak je to běžné ve většině evropských parlamentů. A jestliže pan ředitel Fridrich uznává, že je ochoten je pochopit a respektovat v zahraničí, v případě EU či NATO, tak nerozumím tomu, proč se tak brání přijmout tato pravidla ve své rodné zemi.