Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


REVUE POLITIKA 2/2005

Energie zítřka

Jiří Ogrocký

Diskuse o energetickém systému budoucnosti ovlivňuje několik faktorů. Pomineme-li nevěrohodný mýtus o brzkém vyčerpání fosilních paliv - ropy, zemního plynu a uhlí - a spornou hypotézu globálního oteplování v důsledku vypouštění kysličníku uhličitého do atmosféry, zbývají dva základní: znečištění životního prostředí zplodinami a nutnost v brzké době začlenit do moderního energetického systému téměř dvě třetiny obyvatelstva planety, které nemají k elektřině přístup buď vůbec, nebo jen velmi omezený.

Stoupenci ekologistických hnutí, část veřejnosti a někteří političtí představitelé vidí naději na vyřešení těchto problémů v obnovitelných zdrojích, tedy v energetickém využití biomasy a vodní, větrné, geotermální a sluneční energie. Na tomto poli se skutečně rýsuje řada slibných perspektiv. Energie vyrobená těmito postupy je však zatím naneštěstí několikanásobně dražší než energie získaná spalováním fosilních paliv. Její praktické využití ve větším měřítku je tedy omezeno jen na bohaté západní společnosti, které by se případně rozhodly takové finanční náklady dobrovolně nést. Je nasnadě, že i tato možnost je nepravděpodobná; chtít takovou skromnost po rozvojových zemích nelze už vůbec. Nejambicióznější jsou v tomto směru v Německu, ale i tam plánují dosáhnout padesáti procent energie vyráběné z obnovitelných zdrojů teprve v roce 2050.

Absolutní objem energie vyráběné na světě z obnovitelných zdrojů se sice v posledních letech neustále zvětšuje (např. výroba větrné energie se díky mohutným dotacím za posledních dvacet let zvětšila asi pětkrát), nestačí to však na to, aby rostl její relativní podíl na celku. Pro nejbližší desetiletí tak bude zřejmě i nadále pokračovat dlouhodobý trend. Pro ilustraci: za minulé století se výroba energie z obnovitelných zdrojů zvýšila asi šestkrát, její podíl se však snížil ze 42 % v roce 1900 na 19 % v roce 1997.

Naděje na snížení emisí se vkládá rovněž do tzv. vodíkové energetiky. Spalovací motor má být nahrazen palivovým článkem poháněným vodíkem, jehož jedinou zplodinou bude čistá voda. Toto elegantní technické řešení je velmi staré a prakticky ihned realizovatelné. Island dokonce vyhlásil záměr převést celou zemi během patnácti až dvaceti let na "vodíkovou ekonomiku". I zde je však háček. Spočívá v tom, že k získání vodíku elektrolýzou z vody je zapotřebí stejného množství elektrické energie, jaké pak dodá palivový článek jeho spálením. To, co si snad může dovolit malá země s bohatými energetickými zdroji, je nemyslitelné pro standardní ekonomiku, jakou je například Česká republika.

Ochránci přírody a ekologisté často zdůrazňují potřebu energií šetřit. To je samozřejmě oprávněný argument pouze v případě, kdy úsporné úsilí nevyžaduje více energie, než se jím získá. I kdyby se provedla všechna myslitelná úsporná opatření, další růst ekonomiky a životní úrovně svými energetickými nároky tuto úsporu spolehlivě převáží.

Optimismu ohledně nových zdrojů energie nepřidává ani skutečnost, že jakékoliv zásahy státu se vždy ukázaly jako kontraproduktivní, korumpující, nahrávající jen vyvoleným ekonomickým subjektům a ve svých důsledcích energeticky náročnější.

TROJICE CEST

Odhlédneme-li tedy od možnosti, na kterou bohužel nemůžeme spoléhat - totiž že se v blízké době objeví nějaký vynález či technické řešení, jak masově vyrábět lacinou a čistou energii -, má svět a potažmo i naše země v podstatě tři cesty, jimiž se dále může ubírat do své nejbližší energetické budoucnosti.

Za prvé, můžeme zastavit ekonomický růst a zmrazit nebo snížit svou spotřebu a životní úroveň. Toto řešení není v demokracii politicky průchodné, neboť politické elity mohou oprávnit držbu moci koneckonců jen zvyšováním blahobytu společnosti. Nějaký druh "převýchovy" mas k jinému, "biofilnímu" a energeticky méně náročnému způsobu života by si vyžádal dobu sahající za horizont našich úvah a neřešil by aktuální problémy. Muselo by dojít k nastolení nějaké formy diktatury, která by lidi k této cestě donutila. Protože mnozí ekologisté po takovém modelu volají, není snad od věci připomenout, že zatím každá novodobá diktatura se vposledku ukázala jako energeticky náročnější a k přírodě i lidskému zdraví mnohem nešetrnější než i ta nejkonzumnější demokracie.

Druhou možností je pokračovat v uhlovodíkové energetice a dále spalovat v pecích a motorech obrovská (a čím dál větší) kvanta ropy, zemního plynu a uhlí se všemi pozitivními i negativními průvodními jevy. V této cestě principiálně nic nebrání, dokud energie opravdu nezvýší svou cenu natolik, že dojde samovolně - chtě nechtě - k první možnosti. Takový scénář je však nepravděpodobný. Ropy je i v tom nejstřízlivějším konceptu prověřených zásob (které neustále rostou) podle odborníků dostatek na příštích několik desítek let, plynu a uhlí ještě daleko více. Cena ropy od začátku jejího využívání navíc dlouhodobě klesala - stejně jako klesala cena energie jako takové od počátku lidstva - a není důvod myslet si, že by tomu mělo být do budoucna zásadně jinak.

Třetí reálnou alternativou je rozvíjet jadernou energetiku. U ní bych se rád zastavil. A protože bylo už mnoho napsáno ve prospěch jejího zavržení, chtěl bych ji ukázat z té lepší stránky. V globálním měřítku, i když to tak na první pohled nevypadá, tato alternativa v praxi nevyhnutelně zvítězí, protože je zejména pro rozvojové země nejschůdnější. A požadavky rozvojového světa budou v tomto století hlavní hnací silou trhů s energiemi. Čtyři pětiny nových investic se budou realizovat právě tam. (Není proto pravda, že jaderná energetika je pro rozvojové země finančně náročná, protože primárním problémem tu není velikost kapitálu, ale jeho zhodnocení.)

Co je tedy na jaderné energii tak výhodné? Předně jsou surovinové zásoby pro její výrobu nezměrné a podle všech představitelných měřítek nevyčerpatelné. Navíc jsou diverzifikovány mnohem více než ropa a plyn, které jsou klíčovou surovinou uhlovodíkové energetiky. Závislost států na dodávkách z několika málo oblastí - k tomu ještě často nestabilních - se tak výrazně zmenší.

Ceny energie vyráběné z jádra jsou již nyní srovnatelné s cenami energie produkované spalováním uhlí a přibližně poloviční, než by byly, kdyby se elektřina vyráběla spalováním ropy. Dá se očekávat, že s masivním rozvojem jaderné energetiky a další výstavbou jaderných elektráren náklady dále klesnou stejně jako v případě jiné masové výroby.

Odpůrci jaderné energetiky poukazují na to, že vytváří málo pracovních míst. Například ve Spojených státech je na tisíc gigawatthodin zaměstnáno ročně 100 lidí u jaderné energie, 112 u geotermální, 116 při výrobě elektřiny spalováním uhlí, 248 u solární a 542 u větrné energie. To je ale právě její nezanedbatelná výhoda. Kdyby tomu mělo být tak, že čím více pracovních míst, tím lépe, pak zrušme vlaky a zaměstnejme lidi přenášením nákladů v krosnách.

Cena uranu vykazuje ještě více sestupný trend než u jiných surovin, jak ostatně na vlastní kůži zakusil náš uranový průmysl. Navíc existuje velká nabídka recyklované suroviny získané z rozmontovaných hlavic likvidovaných (amerických a ruských) atomových raket. Ta se bude pravděpodobně díky dalšímu odzbrojování a přezbrojování dále rozšiřovat.

JÁDRO: SKUTEČNÉ EFEKTY

Přechod na jadernou energii znamená významnou redukci emisí všech důležitých vedlejších zplodin spalování fosilních paliv, včetně kysličníku uhličitého (s nímž by mohlo souviset globální oteplování) a prachových částic, které jsou pro člověka nejnebezpečnějším polutantem.

Jedna z nejdůležitějších věcí je, že výroba elektřiny z jádra je, pokud jde o poškození zdraví, bezpečnější než výroba elektřiny z většiny ostatních zdrojů. Podle zprávy Americké lékařské asociace je výroba jaderné energie "dostatečně bezpečná". Výroba energie z uhlí je oproti jaderné energii údajně příčinou osmnáctkrát většího množství úmrtí na jednotku elektřiny, zejména kvůli úrazům při těžbě a dopravě. Nebezpečnější než energie jaderná je například i produkce sluneční energie kvůli nákladům na konstrukci a údržbu zařízení.

Srovnejme to s údajem, který uvádí ekologistická organizace World Watch Institute. Odhaduje se, že jen v samotné Číně vlivem spalování uhlí přijde každoročně o život 178 000 lidí. Ke kolika těžkým haváriím jaderných elektráren by muselo dojít, aby bylo možno zamítnout jadernou energetiku z hlediska bezpečnosti?

Největší havárie, k níž v jaderné elektrárně došlo, se stala v Černobylu. Zde je hodnocení této havárie poté, co utichla vlna pobouření a zneklidnění. "Nikdo ze široké veřejnosti nebyl vystaven dávce, která by mohla vyvolat nemoc z ozáření, ačkoli zahynuli elektrárenští dělníci a záchranáři. Pokud jde o dlouhodobé účinky, v okolní populaci by mohla míra onemocnění rakovinou stoupnout i podle velmi hrubého praktického odhadu o méně než 2 procenta a tento účinek by byl těžko zjistitelný."

Pozdější zpráva dospívá k ještě radikálnějšímu závěru. "Zprávy tvrdící, že černobylská jaderná havárie způsobila široký výskyt onemocnění, jsou nepravdivé. Mnohonárodní výzkumné týmy OSN, 200 odborníků z 25 zemí, nezjistily žádné zdravotní poruchy, které by mohly být přímo spojovány s vystavením radiaci. Co se týče dlouhodobých rizik, radioaktivita pitné vody a potravy byla hodně pod úrovní ohrožující zdraví - v řadě případů dokonce pod prahem měřitelnosti." Takové závěry o černobylské havárii samozřejmě nejsou mediálně vděčné a do povědomí veřejnosti se nedostávají.

V odporu k jaderné energii se projevuje ideologicky zneužitý odpor k riziku, který je snad geneticky zakódován v povaze většiny lidí. Máme větší strach z velké havárie, která může nastat jen výjimečně, a raději přijímáme jistotu mnoha jednotlivých smrtelných nehod, které v úhrnu takovouto havárii několikanásobně převyšují.

Jaderné energii je vytýkáno, že posiluje kvůli předcházení bezpečnostním rizikům, jako jsou sabotáže a teroristické útoky, prvky policejního a totalitního státu. Nezdá se však, že by Francie, kde je největší podíl jaderné energie (75 %), byla "totalitnější" než jiné evropské země, kde atomové elektrárny nejsou.

Samostatnou kapitolou je nakládání s radioaktivním odpadem. Odpůrcům jaderné energetiky se pochopitelně nezdá žádné úložiště dost bezpečné. Fyzikové Fred a Geoffrey Hoyleovi přitom vypracovali metodu bezpečného skladování radioaktivního odpadu přímo v jednotlivých domácnostech, které energii spotřebovávají. Riziko ohrožení zdraví by přitom bylo menší, než kdyby se povolil volný prodej osobních automobilů nebo tučných jídel.

Stručně celý problém jaderného odpadu vyjádřil Petr Beckmann: "Jednou z velkých výhod jaderné energie je snadnost a bezpečnost nakládání s odpadem. Jaderný odpad má 3,5milionkrát menší objem než odpady z fosilních paliv při produkci stejného množství elektrické energie. Vysokoúrovňové odpady, které obsahují 99 % radioaktivity, ale představují jen 1 % objemu, jsou prvním typem průmyslového odpadu v historii, který lze z biosféry zcela odstranit. Jejich objem na člověka a rok je stejný jako 1-2 tablety aspirinu. To, co se vrací zpět do země, má méně radioaktivní energie, než co z ní bylo vytěženo. Po sto letech je odpad méně toxický než mnohé rudy nacházející se v přírodě. Po pěti stech letech je méně toxický než uhelný popel vzniklý při výrobě stejného množství elektřiny. Vykonstruované a iracionální argumenty proti ukládání odpadu ve stabilních geologických formacích (‚dokažte, že nedojde k...') pomáhají zachovávat dnešní způsob ukládání odpadu z fosilních paliv, jehož část končí v plicích lidí."

O poškození přírodního prostředí tu nelze vůbec hovořit. Radioaktivita je přirozený proces, který měl a má v přírodě své místo. Navíc vůbec nejde o to skladovat odpad desítky tisíc let na nějakém bezpečném místě. Lze téměř s jistotou tvrdit, že už za několik desítek let se tento odpad díky pokrokům poznání změní ve vysoce ceněnou surovinu.

Ernest Rutherford, první člověk, který rozbil atom, prohlásil roku 1933 za nesmysl představu, že atom může být zdrojem využitelné energie. Historie ho záhy usvědčila z omylu. Většina vědců nepochybuje o tom, že během stejně krátké doby dojde k prozkoumání jaderné syntézy, která poskytne relativně čistou energii a definitivně vyřeší obavy lidstva z jejího nedostatku. K praktickému využití jaderné syntézy však bude třeba pokročilé technologie. A tu si lidstvo může osvojit jen v průběhu rozvoje stávající jaderné energetiky.

Autor je překladatel a stálý spolupracovník CDK.



Jiří Ogrocký
Jiří Ogrocký je překladatel a stálý spolupracovník CDK
Osobní stránky
 
  Přístupy: 77168 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA