„Podej mi řemen…!“ aneb Malé zamyšlení nad velkým problémem

Pavel Bradík

Vyhodnocení soutěže o Čistou obec v Královéhradeckém kraji mě přivedlo ke vzpomínce i krátkému zamyšlení nad naším přístupem k životnímu prostředí. V oblasti životního prostředí působí jakýsi zvláštní – schizofrenní jev. Všichni jaksi zdravé, životní prostředí uznáváme, horujeme pro něj a mnohdy velmi příkře odsuzujeme ty, co jej kazí.

Co se jen já nanadávám autům obsazeným jediným človíčkem, která z hradeckých ulic dělají tu plynule, tu méně plynule tekoucí řeku – navzdory všem těm katalyzátorům - značně páchnoucí. A pak sednu do svého autíčka a jedu těch pár stovek metrů na Velké náměstí, pohovořit se svými kolegy o velmi důležitých otázkách zajímajících obě strany. A napadne-li mě náhodou, že bych měl nadávat i sám sobě, rychle tu myšlenku zaženu. Tohle mé jednání je přece něco jiného, jedu na nezbytnou schůzku, čas je v podnikání drahý, a vůbec je to výjimečná situace... je. Bohužel se opakuje několikrát denně.

Jistě nějaké auto nenadělá tolik škody jako uhelná elektrárna Počerady, tak proč ten humbuk? Ono ale jde spíše o to, že i o těch Počeradech rozhodují zase jen lidé. Lidé, kteří den co den ujedou těch svých pár stovek metrů. A je otázka, zda může člověk změnit věci velké, dokud se nenaučí měnit věci malé. A jestli vůbec může měnit nějaké věci, dokud nedokáže změnit své myšlení. Rozhodně je velmi důležité, než si zvyknout na termíny, v této oblasti respektovat pojmy, které jsou jimi označovány, věnovat jim patřičné úsilí a pozornost. A v tom nemáme svědomí čisté, ani kdybychom ho třikrát denně máchali v Persil Green Power s vůní rozkvetlé louky.

Jsem proto velmi rád, že soutěž, kterou Královéhradecký kraj hned po svém zvyku začal podporovat, roste do velikosti. Jsem rád, že je stále více obcí, které se do soutěže zapojují a že je stále více lidí, kteří si uvědomují, že jsme sami zodpovědní za prostředí, ve kterém žijeme. Je to pro mě jakousi zárukou toho, že se nenaplní ten báječný obrázek našeho hradeckého kumštýře Vladimíra Renčína. Pro mě znamená, co se rozvoje lidstva týče, víc, než četná dlouhá vědecká pojednání. Jistě je znáte také: "Měsíční krajina, z rakety vylézají dva kosmonauté. A na židličce sedící Pánbůh s vševidoucíma očima říká svatému Petrovi: Už jsou tady. Podej mi řemen". Kéž by člověku, který sám sebe povýšil na pána přírody a se značnou mírou zpupnosti se doposud tak chová, nehrozilo nic horšího, než těch pár ran řemenem...