Otevřete televizi soukromým zdrojům

Zbyněk Klíč

Senátor Richard Svoboda navrhne na dnešní schůzi Senátu zrušení poplatků za rozhlas a televizi. Ospravedlňuje to zjednodušením administrativy při posílání peněz do České televize a Českého rozhlasu. Ve finále však jeho návrh znamená, že zde po dvaceti letech budeme mít opět státní televizi.

Senátor (bohužel pravicové strany) totiž navrhuje zrušené poplatky nahradit paušální částkou z výnosu daně z přidané hodnoty, která bude každoročně putovat do rozpočtu obou veřejnoprávních institucí. Jistě je chvályhodná aktivita výběr poplatků reformovat, systém je dlouhodobě provázen chaosem a minimální výnosností. Svoboda však na to šel ze zcela opačné strany, než by mu jeho stranická příslušnost velela.


Ta by mu totiž přikázala maximálně osamostatnit Českou televizi i Český rozhlas a ponechala těmto institucím finanční soběstačnost. Jen tak totiž mohou obě instituce fungovat nezávisle a jako podnikatelský subjekt, který odpovědně hospodaří se svými prostředky. V zákoně o České televizi a Českém rozhlase taková možnost existuje – je jí podnikatelská činnost, kterou mohou obě média provozovat. Problém však je ve striktním vymezení této činnosti a také omezení reklamy na pouhé jedno procento vysílacího času denně. Například vyšší procento reklamy pro ČT i ČRo by vhodněji nahradilo chybějící poplatky.

Jak uvedly obě instituce, poplatky od diváků tvoří drtivou část jejích příjmů. Převedením závislosti z diváků na státní rozpočet by tak došlo k totálnímu zestátnění obou institucí.

Senátor Svoboda tak poodhalil motivaci svého kroku. Na jednu stranu je jím snížení administrativy, na druhou ještě větší podřízení veřejnoprávních médií státu. Nejde tedy o vyřešení finanční situace televize a rozhlasu, ale naopak její svázání se státem. Mnohem lépe by dlouhodobé finanční stabilitě a hospodářské odpovědnosti přispělo otevření televize zdrojům ze soukromé sféry. Navrhovatel navíc v původním návrhu ani nezohlednil inflaci a dotace by tak byla pevná. Co by se dělo v případě hospodářské krize či rostoucí inflaci, autor vůbec neuvádí.

Politické strany volí mediální rady. Ty generálního ředitele. Členství v Radě je sice neslučitelné s funkcí v politické straně ani působením v její prospěch, dokázat však takové jednání je minimálně komplikované. Teď by tak kromě personálního vlivu získal stát i finanční. Samotné komerční financování ani v Evropě není obvyklé, na druhou stranu tvořit zdroj příjmu závislý primárně na státu rozhodně nepřispívá ke zdraví jakékoliv instituce.