Rozhovor s profesorem Trinity College v Dublinu Anthony Coughlanem
Irský profesor Anthony Coughlan je autorem analýzy evropské ústavy, která vyšla v knize Řekneme své ano nebo ne evropské ústavě pražského Centra pro ekonomiku a politiku. Stejná instituce jej pozvala k vystoupení na semináři, který se uskutečnil 19. května v Praze za účasti prezidenta republiky Václava Klause. Profesor Coughlan je znám radikálními výroky, jimiž v textu euroústavy odhaluje konstitucionalizační a federalizační kroky, které podle jeho názoru směřují k vytvoření evropského (super)státu, přičemž se nijak neodstraňuje deficit demokracie a flexibility na úrovni EU.
Pane profesore, Smlouva zakládající ústavu pro Evropu (jak zní plný název dokumentu) bývá hodnocena jako kontroverzní a vnitřně velmi rozporuplný text. Také Vy ve své kritice zdůrazňujete, že dokument současně předstírá, že je smlouvou i ústavou a zároveň se jedná o politický a ideologický text. Čím se tzv. euroústava tolik odlišuje od stávajících smluv a v čem tkví nebezpečí jejího přijetí?
Smlouva je ujednáním mezi suverénními státy, ústava pak v tomto kontextu představuje zakládající právní dokument státu. Dle plného názvu je dokument smlouvou mezi státy a současně zakládá ústavu pro tyto státy a navíc radikálně mění existující Evropskou unii. Zda je tento dokument dobrý, nebo špatný, je jiná otázka. Já ale myslím, že je důležité, aby lidé rozuměli důsledkům přeměny stávající EU na novou entitu, založenou na této ústavě. Je v ní totiž obsaženo pět základních právních kroků, které jasně dávají EU konstitucionalizovanou formu nadnárodního, federálního státu, i když v případě EU nebude charakter federálních států typu USA, Kanady či Austrálie naplněn ve všech oblastech. EU např. nebude příslušet pravomoc společné politiky výběru daní.
První právní krok je obsažen v článku IV-437, který ruší stávající smlouvy (Smlouvu o ES, Maastrichtskou smlouvu o EU), čímž existující ES/EU právně mizí. Stávající EU byla vytvořena na základě Maastrichtské smlouvy o EU z roku 1992. Její článek A popisuje EU jako založenou na stávajícím Evropském společenství (tedy na pilíři nadnárodní úrovně) a na kooperaci v oblastech zahraniční politiky, vnitra a spravedlnosti (tedy na dvou pilířích mezivládní spolupráce). Smlouva zakládající ústavu pro Evropu však ustavuje zcela novou Unii, která je ústavně, právně (a já tvrdím, že i politicky) zcela odlišná od toho, čím je EU dnes. To je druhý krok, obsažený hned v první větě ústavy: "Tato ústava zakládá Evropskou unii". Můžeme to nazvat i tak trochu podvodem, lidé si totiž už zvykli na termín Evropská unie, její základní právní realita se však ústavou mění a tato změna může být občany přijata bez povšimnutí, bez skutečného pochopení, že po nich vyžaduje, aby se stali skutečnými občany nové entity.
Třetím krokem je dát této nové Unii, založené na vlastní ústavě, federální moc. K tomu dochází v článku I-6, který říká, že tato ústava a zákony přijaté institucemi nové EU při výkonu jí svěřených pravomocí jsou nadřazeny zákonům členských států. Toto dosud platilo v rámci ES, tedy jen určitých oblastí (vnitřní trh, celní unie apod.). Dnes má mít právní nadřazenost celá EU. Jsou tak fakticky zrušeny tři maastrichtské pilíře a nahrazeny pilířem jediným. Federální moc pak dává EU druhá část tohoto článku, jehož dosahy nejsou příliš doceňovány. Říká, že Unie koordinuje politiky členských států k dosažení stanovených cílů. Předseda konventu d'Estaing prozradil v článku pro The Wall Street Journal Europe, že místo slova komunitární zde původně bylo slovo federální, to by však mohlo lidi příliš vyděsit, a protože nechtěl pro jedno slovo ohrozit osud celého dokumentu, bylo nahrazeno slovem, které v podstatě znamená totéž.
Čtvrtým krokem je dát EU právní subjektivitu, což se děje v článku I-7. Znamená to, že by měla mluvit navenek jedním jazykem, vystupovat jako právní subjekt v mezinárodním právu a u soudů, podepisovat smlouvy s dalšími státy. Pátým krokem je proměna 450 mil. občanů 25 členských států ve skutečné občany EU coby nové entity. Podržíte si samozřejmě národní občanství, ale budete nyní občanem nové EU, takže požíváte vedle práv i povinnosti stanovené touto ústavou. Termín "občanství" dle Maastrichtské smlouvy dosud neměl tento právní význam. Protože EU nebyla státem s právní subjektivitou, bylo to svého druhu "čestné", nominální občanství. Toto je občanství reálné, ale problém je opět v tom, že lidé si ani nemusí všimnout, že se jeho právní a politická realita změnila. Z občanství vyplývající povinná loajalita k právu tohoto nového státu může být i v radikálním konfliktu k právům a povinnostem spjatým s občanstvím národního státu. A v těchto sporech, což je obecně nepříliš známý, ale velmi důležitý bod, bude posledním rozhodcem nejvyšší soud EU, tedy Evropský soudní dvůr (ESD), na němž dosud bylo, aby pouze rozhodoval, zda EU jedná řádně na vymezené nadnárodní úrovni.
Ústava přináší samozřejmě i další věci. Dává EU v určitých politických oblastech více moci, mění hlasovací systém Rady v systém více odrážející počet obyvatelstva, což vyhovuje velkým státům, dává díky Chartě základních práv ESD moc rozhodovat v oblastech lidských práv, zakládá ministerstvo zahraničí a funkci ministra. Hlavní ovšem je, že občané ČR, Irska, Německa, Británie i všech dalších zemí se stanou občany EU. A aby bylo jasno, co vše se s tím pojí - je to skutečné občanství, skutečná loajalita a povinnost vůči evropským institucím.
Jako hlavní důvody pro vznik evropské ústavy je prezentována snaha zvýšit efektivitu fungování EU a odstranit i tolik kritizovaný demokratický deficit jejích institucí. Vy tvrdíte opak, když upozorňujete na nedemokratickou podstatu jejího vzniku a na nebezpečí, že může naopak podrýt a oslabit demokracii nejen na evropské úrovni, ale i na úrovni členských států.
Jak víte, ústavní smlouva vzešla z jednání konventu pro budoucnost Evropy, ustaveného na základě Laekenské deklarace z prosince 2001. V ní bylo stanoveno, že bude svolán konvent, který se bude zabývat problémem demokratického deficitu existující EU, tedy tím, jak učinit EU více transparentní a bližší občanům. Dle deklarace měl konvent zvažovat a navrhnout různé možnosti, včetně konstitucionalizace EU v dlouhodobém horizontu, přičemž jednou z možností mohlo být i předání části nadnárodních pravomocí zpět národním státům. Namísto původního zadání však konvent na základě úsilí federalistů rovnou sestavil Návrh smlouvy zakládající ústavu pro Evropu. To je jeden důvod mé kritiky. Druhým důvodem je, nakolik byla skutečně demokratická celá procedura a metoda tohoto konventu. Jednání nebylo provázeno žádnou diskusí na úrovni národních parlamentů. V rámci členských států neprobíhala žádná debata o tom, zda je dobré založit EU na novém základě a na jakém. Reprezentace národních parlamentů a občanů byla prostě odbyta vysláním zástupců na konvent, kde průběh jednání příliš demokratický nebyl. Konvent, respektive jeho předsednictvo (protože výsledný návrh byl majoritně dílem předsednictva Konventu, které o návrzích pléna ani nenechávalo hlasovat), poté vytvořil původně velmi centralistický model evropské federace s tendencí sloučit 25 různých států v unitární entitu spravovanou fakticky jako federace, a přitom velmi nedemokraticky. Nadále zde byla Komise s monopolem na navrhování legislativy, Rada tvořící jakousi "oligarchii" 25 ministrů, která přijímá za zavřenými dveřmi zákony pro 450 mil. lidí, a Evropský parlament, který má právo pozměňovat a většinou hlasů vetovat jakýkoli zákon, jeho pozměňovací návrhy však nemusí být přijaty. Tento původní návrh byl na mezivládní konferenci pozměněn, pokud jde o centralistické tendence. K příliš velkému demokratizačnímu posunu ale nedošlo.
Obhájci evropské ústavy ale namítají, že zvýšila demokratičnost fungování EU např. prostřednictvím posílení spolurozhodovací pravomoci EP při hlasování o regulaci zemědělských trhů, či tím, že dala národním parlamentům sílu spolupodílet se na rozhodovacím procesu.
Ano, ústava dává více moci Evropskému parlamentu v nových oblastech zákonodárství. Je to ale v souladu s trendem dávat stále více práv Komisi, aby navrhovala zákony, Radě, aby je schvalovala, a EP, aby je pozměňoval. Spolurozhodování jde ruku v ruce s tím, jak se stále rozšiřuje prostor všech evropských institucí zasahovat do stále většího množství oblastí. Je ale třeba si uvědomit, že monopol na tvorbu legislativy má stále Komise, respektive v některých oblastech Rada. Pravomoc EP se nikoli posiluje, ale rozšiřuje. Stane se však takto EU více demokratickou? Bude EP pracovat více demokraticky? ČR bude mít v EP čtyřiadvacet zástupců ze 750 (to je maximální počet, který má být dle ústavy dodržen i po dalším rozšiřování). To by samo o sobě nedávalo českým poslancům matematicky mnoho síly, ani kdyby EP iniciovat a navrhovat zákony mohl. A je zde základní otázka, která se týká demokratického deficitu, jejž neodstraní ani tato ústava - já nevěřím, a myslím, že historie to dokazuje, že je možné mít stabilní a trvající stát, který by nebyl založen na skutečné podpoře a akceptaci občanů. Vy máte svoji dějinnou zkušenost s ústavním pořádkem Rakouska-Uherska, kde byl též mnohonárodní parlament, který (hlavně zpočátku) neměl, pokud jde o zákonnou iniciativu, o moc více pravomocí než EP. Podobnou zkušenost má Irsko z doby, kdy bylo součástí Spojeného království. V britském parlamentu mu patřilo šest křesel, což nebylo vzhledem k většinovému způsobu hlasování mnoho. Různé národy nejsou schopny identifikovat se s parlamentem, kde mají malé zastoupení a jehož pravomoci jsou stále tak okleštěny, že v něm nemůže uspokojivě zaznít jejich hlas. Pro skutečnou demokracii je v první řadě třeba demos, lid, ono "my". Podívejte se, jak vznikala současná ES/EU: nejprve společenství šesti států, pak dvanácti, patnácti, nyní pětadvaceti, v budoucnu sedmadvaceti, možná třiceti. Bylo to a je společenství států, lidí, kteří hovoří různými jazyky, nikoli lidu. Demokracie není jen většinová vláda, není to jen aritmetika. Je to většinová vláda založená na podpoře lidu respektující adekvátně hlas a práva menšin.
Já nechci dramaticky tvrdit, že nemůže existovat mnohonárodní stát, to dokazuje existence Indie, Ruska i Velké Británie. Musí v něm však být zachován princip lidu, musí zde existovat parlament, který je jádrem, nikoli jen jakýmsi "doplňkem" zákonodárné moci. V EU bude i po přijetí ústavy jádrem zákonodárné moci stále Rada ministrů. Ve skutečnosti je tedy demokracie stále základním problémem celého evropského projektu. Lze ustavit evropský stát, jak to provede ratifikace této smlouvy, která mu dá konstitucionální a federální formu, ale nelze nijak "ustavit" evropský lid, který by dával jeho institucím legitimitu a stabilní autoritu. Projevem jednotného "lidu" je i určitá solidarita, která se projevuje v praxi odváděním daní do společného rozpočtu, jenž zajišťuje transfer financí a služeb jinam, protože zde existuje pocit, že jsou to koneckonců "naše" regiony, "naši" občané. Takto to ale příliš nefunguje na nadnárodní úrovni. Existují samozřejmě evropské strukturální fondy, ale celkový objem evropského rozpočtu nyní nepřekračuje 1 % HDP EU. Na úrovni národních států se přitom přerozděluje na zdravotnický systém, sociální zabezpečení či vzdělání 30 % až 40 % HDP. EU nemá fiskální ani politickou unii, není tu společný daňový systém, proto jsem přesvědčen, že EU nemůže být demokratická. Demokratické nejsou ani ty harmonizované ekonomické principy, které již existují. Společná měna ve skutečnosti nedává členským státům možnost zacházet s monetární politikou tak, jak to vyžaduje jejich ekonomická situace. Základní odpověď na Vaši otázku tedy zní: EU můžete udělat státem, ale nevěřím, že by měl dlouhého trvání, že by měl stabilitu a autoritu. Kde není demos, nemůže být ani demokracie.
Jak na semináři zmínil prezident Klaus, jedním z největších nebezpečí ústavního textu může být to, že jsou změny v něm obsažené a důsledky jeho přijetí bagatelizovány nejen občany, ale často i samotnými politiky. Vy říkáte, že euroústava přináší více změn, než je na první pohled patrné, a dává například evropským institucím prostor posouvat integrační proces dále i bez změny textu.
Už konstrukce EU založené na vlastní ústavě je fundamentální změnou, přičemž ve smlouvě jsou skutečně určité mechanismy umožňující eskalaci integrace. Je to tzv. klauzule passarelle, vztahující se téměř na celou část III, tedy téměř na všechny politické oblasti fungování nové EU. Popisuje ji článek 444, který říká, že rozhodnutí vyžadující jednomyslnost mohou být vykonávána kvalifikovanou většinou, pokud se na tom jednomyslně usnesou ministerští předsedové a hlavy států. Nyní je nemožné, aby v tolika oblastech, včetně společné zahraniční politiky, byl přesun hlasování do režimu kvalifikované většiny takto snadný, pouze na základě rozhodnutí předsedů vlád. Jsou zde dvě pojistky - s tímto přesunem musí souhlasit nadpoloviční většina EP a nesmí proti němu vznést nesouhlas některý národní parlament. V praxi však dobře víme, že premiér s většinovou podporou ve svém parlamentu dovede zařídit, aby národní parlament nebyl proti. Nelze to tedy považovat za jakési "veto" v pravém smyslu, záležitost nemá být národními parlamenty projednávána, pouze nemají z vlastní iniciativy vznést nesouhlas. To je tedy v principu cesta, jak může pouhé hlasování premiérů prakticky neomezeně rozšiřovat rozhodování kvalifikovanou většinou. Valéry Giscard d'Estaing dokonce prohlásil, že právě toto je nejdůležitější ustanovení celé této smlouvy.
To však není vše. Je zde ještě otázka Evropského soudního dvora, který interpretuje zákony a střeží, aby nebyly v rozporu s psanou literou primárního práva. To je mimochodem kontinentální právní tradice, nikoli anglosaská. Jedním z hlavních významů přesunu EU založené na dosavadních smlouvách v EU založenou na této ústavě je to, že vše, co je v ní napsáno, má sílu ústavního zákona. Ústava např. převádí existujících 100 000 stran acquis communautaire do nové EU. Definuje společné cíle a v souladu s nimi má ESD rozhodovat. K ustanovením, která se díky této smlouvě stávají ústavními zákony, se navíc přidávají nové oblasti základních a lidských práv. To vše může mít různé, neodhadnutelné důsledky v praxi.
Francouzští socialisté považují euroústavu za neoliberální hrozbu sociálnímu státu, liberálové zase za pokus zavést v celé Evropě kontinentální hospodářský korporativismus. Dle euroskeptiků je dokladem evropského centralismu, eurooptimisté se zase někdy obávají, že umožní rozpad EU na menší skupinky států. Je možné, aby jeden dokument vyvolával tolik protichůdných interpretací?
Různí lidé mohou mít různé politické názory, náhledy, různé zájmy. Základním principem, který je však zabudován ve vývoji ES/EU, je to, že dochází stále více k přesunu pravomocí z národní na nadnárodní rovinu. Levice a pravice mají různé názory na sociální i ekonomickou politiku, které prezentují a uplatňují na politické platformě národního státu. Jak se politická síla a moc stále více přesouvá na nadnárodní úroveň, akcentují tyto své názory i v souvislosti s nadnárodním politickým vývojem, protože se tam stále více přesouvá aréna, v níž se hraje nejen o moc, ale i o témata a ideje, o něž jim jde. Ve hře je přirozeně též to, jaká vláda je momentálně u moci v tom kterém státě, zda levicová či pravicová.
Původní smlouvy říkají, že ES je založeno na principu volného trhu a volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Současně je zde politický motiv - západoevropské společenství, kterému dominovalo spojenectví dvou velkých států, Francie a Německa, které založily novou "vizi" poválečné Západní Evropy. Určily také do značné míry její směr, v ekonomické i politické oblasti. Ten směr je takový, že princip volného obchodu je používán politicky k prosazení systému regulací a hlavní snahy ES - harmonizovat. Harmonizovat vše - parametry výroby piva, čokolády, alkoholu, ale i poskytování služeb. To dává větší moc byrokracii. Proces evropské integrace tedy provázejí dva principy, které jsou z filozofického hlediska a z hlediska ekonomické teorie v rozporu, ale rétorika smluv o evropské integraci je používá jako vzájemně provázané: implementace svobodného obchodu a svobodného trhu a současně harmonizace tak, aby bylo stát od státu "vše stejné". Svobodný trh je prosazován pomocí struktury regulací, což se nemusí líbit ani liberálovi, ani příznivci dirigismu. Pokud chcete volný pohyb kapitálu a volný obchod, lze tak rozhodnout nejen na nadnárodní, ale i na mezivládní úrovni. ES/EU však v současnosti již není omezitelná jen na tyto ambice. Má především společnou měnu, což směřuje k harmonizaci hospodářské politiky. Ústava zakotvuje povinnost členských zemí přijmout v dlouhodobějším horizontu euro. Tyto země ale mají v současnosti různé ekonomické problémy, které by měly být řešeny spíše měnovou flexibilitou než tímto nepružným způsobem, který ústava ještě posiluje. Je zde na jedné straně vysoká nezaměstnanost Německa, na druhé straně ekonomický boom např. Estonska. Přijetí jednotné měny či směřování k ní však například neumožňuje státům, aby volně nakládaly s politikou úrokových měr, což je významný makroekonomický regulační princip. Není proto divu, že pro i proti evropské integraci, pro i proti této ústavní smlouvě existují už ze samotné podstaty různé pravo-levé, ekonomické i kulturní argumenty. Každá země k ní má specifický vztah. Někde (např. ve Velké Británii) probíhá již léta rozvinutá debata o pozitivech i negativech tohoto procesu, na druhé straně ve Španělsku po referendu o evropské ústavě více než dvě třetiny kladně hlasujících přiznávaly, že netuší, o čem tato nová smlouva vlastně je. Jakmile vyjdou najevo pravé důsledky přijetí ústavy, reakce mohou být ještě různorodější.
Euroústava mimo jiné posiluje pravomoci Komise dohlížet nad dodržováním konvergenčních pravidel v eurozóně (měla by např. efektivněji sankcionovat vysoké deficity veřejných financí) a počítá s harmonizací trhu se službami. Proč tedy její přijetí prosazují vlády takových zemí, jako je Francie a Německo, které jsou v praxi proti podobným opatřením, kdykoli jsou v evropských institucích navržena či použita?
Toto je myslím velmi důležitá otázka. Ano, proč vlastně chtějí politici členských států takový přesun moci od svých vlád a parlamentů na nadnárodní úroveň? Je tu jeden důvod, ne často patrný: pro iniciaci nové politiky na národní úrovni potřebuje každý ministr a každá vláda získat většinu v národním parlamentu. Vybojovat vždy jakýsi "malý boj" s opozicí i s veřejným míněním. Náhle se naskytne příležitost vytvářet pomocí Rady ministrů legislativu pro 450 mil. lidí, v podstatě za zavřenými dveřmi. Na nadnárodní úrovni tak vzniká jakýsi "klub" založený ve skutečnosti na úzkých personálních vazbách. Byla byste možná překvapena, že na jednáních Rady a dalších evropských institucí je obvyklé říkat si křestními jmény. Vytváří se tam atmosféra, která může imponovat především menším státům, jež najednou náleží do jednoho "klubu" s Tony Blairem či Jacquesem Chiracem. Je to tedy klub ve své podstatě velmi úzce založený na osobní moci a také prestiži. Něco podobného se týká i byrokracie. Velká rozhodnutí přijímá v rámci generálních ředitelství v Bruselu - za účasti lobby nadnárodních společností či zemědělců - špičkový úředník, který dobře zná celý systém. Na národní úrovni též sedí špičkoví úředníci, kteří implementují zákony připravené úředníky bruselskými a připravují podle nich normy, jež v podstatě nemají posvěcení a legitimitu nikoho jiného než bruselského razítka. Vytváří se tak jakési "exkluzivní" soukolí, mechanismus, který si své členy též svým způsobem zavazuje, velmi výhodný pro ligu ministrů i pro byrokracii.
Samozřejmě jsou zde různé státní zájmy, které jsou artikulovány na nadnárodní úrovni, hlavně Francie a Německo si však jsou velmi dobře vědomy toho, že ať již šlo o Maastricht či o projekt eura, stále byly v jádru těchto procesů. I když to tedy zdánlivě vypadá, že i tyto státy jsou novými integračními projekty kamsi "tlačeny", ve skutečnosti jsou v jádru tohoto tlaku, v jádru "exkluzivního klubu", což je vede k podpoře federalistických projektů. Na představitelích menších států pak je, aby svým občanům nový projekt "prodali", chtějí-li do tohoto klubu patřit. To bylo jasně patrné v roce 2001, kdy Irsko odmítlo v referendu smlouvu z Nice.
Malé státy tedy souhlasí s umenšením své moci na základě touhy nevypadnout ze společenství klíčových evropských politických elit. Pokud jde o velké státy, ty mají více svobody a na národní úrovni se mohou více prosadit i nesouhlasné hlasy. Je například obecně známo, že po sjednocení Německa tento stát již takovou potřebu EU nepociťuje, stále si však uvědomuje, že může v rámci rozšiřujícího se společenství prosadit výhodné směrnice. Současně je zde motiv politický v globálním smyslu: stále je prezentován názor, že pro pokojnou Evropu jsou jen dvě cesty: integrace či mocenská rovnováha. Každé smlouvě, která jde integračním směrem (byť by byl i federalistický, jako je to v tomto případě), je tedy zajištěna pozitivní propagace v tomto duchu.
Ve své analýze zmiňujete i některé pozitivní body (veřejný charakter jednání Rady, možnost občanů iniciovat novou legislativu prostřednictvím petice ke Komisi). Překvapuje mě, že mezi nimi nejmenujete větší prostor pro tzv. posílenou spolupráci, v jejímž rámci mohou skupinky států spolupracovat nad rámec smluv. Hovoří se o jejích pozitivních možnostech např. v oblasti bezpečnosti, kde může překonávat obranné deficity evropských států a umožňovat jim efektivnější spolupráci s NATO.
To ovšem záleží na tom, k čemu je kooperace užita. Posílená spolupráce může být i velmi neflexibilní, protože ji mohou ovládat rigidní pravidla. To je případ měnové unie, i když ne zcela, v případě eura nedává ústava na výběr, je třeba ho dříve či později přijmout. Posílená spolupráce naopak znamená možnost, že menší skupiny států (minimálně osmi) se mohou integrovat hlouběji na základě speciální spolupráce, které se ostatní neúčastní, a využít k tomu stávajících institucí EU. To skutečně může vést k jakési dvoukolejnosti či vícekolejnosti EU, která ale nepopře, že základní schéma, hodnoty, principy a zákony integračního procesu dané ústavou musí respektovat všichni. Státy mohou uzavřít tuto spolupráci jen na bázi ještě hlubší integrace, která není v rozporu s tím, co ústava předepisuje a z čeho si nemohou dovolit nijak "vystoupit" či to omezit. Pravdou je, že možnosti užší spolupráce jsou v praxi ještě poměrně málo vyzkoušeny. Co když se tyto země rozhodnout zajít dále např. v harmonizaci daní? Pokud k tomu využijí evropské instituce, kdo zaručí, že další nezúčastněné země, se jim nebudou muset přizpůsobit, aby to zcela nenarušilo již existující schéma integrace? Posílená spolupráce je prezentována jako projekt ve prospěch malých států, ve skutečnosti to tak ale nemusí být. Jde vlastně o další pokus činit prakticky bez limitů fundamentální změny v zájmu ještě větší integrace a harmonizace, tentokrát prostřednictvím posílené spolupráce.
Důležitá je otázka tzv. strukturální spolupráce, což je vlastně posílená spolupráce v oblasti obrany. Umožňuje např. několika státům vytvořit ozbrojenou jednotku pro humanitární intervence. Ostatně již existuje francouzsko-německá brigáda, což je počin velmi symbolický. Je pravdou, že v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky je možnost takové diferenciace potřebná. Máme zde neutrální státy, státy s různým postojem např. k USA, Velká Británie má výjimku ze SZBP. Oblast SZBP by měla být organizována na volné, nikoli na striktní bázi, protože jinak bychom se mohli dočkat situace, že podobně jako společná měna byla nazývána markou pro Evropu, vznikne i evropská jaderná bomba jen na základě toho, že v EU jsou dvě jaderné mocnosti. Nejsem si však jist, zda ústava tuto "střízlivost" v oblasti SZBP respektuje.
Posílená spolupráce tedy může podpořit flexibilitu, ústavní pravidla jsou pro ni ale neflexibilní a navíc o nich rozhoduje Evropský soudní dvůr. Jsem tedy v tomto směru spíše skeptický.
Můžete našim čtenářům přiblížit, jakým způsobem probíhá debata o euroústavě v Irsku? Dá se přirovnat k situaci ve Španělsku, tradičním příjemci financí z evropského rozpočtu, kde voliči hlasovali spíše o svých sympatiích k EU jako takové, nebo spíše k situaci ve Francii, kde se o euroústavě vede doslova vnitropolitický spor?
Každá země má svoji vlastní situaci. Myslím, že i debata ve Španělsku byla sofistikovanější, než se obecně tvrdí, jen jí voliči nevěnovali mnoho pozornosti. Tato země vstoupila do ES po skončení Frankovy diktatury, její vztah k němu je proto velmi specifický. Irové mají v současnosti kritičtější stanovisko k EU než Španělé, což se odráží i na průběhu jednotlivých referend o evropských tématech. Pro irské farmáře byla velmi prospěšná společná zemědělská politika (systém dotací), jsme také čistými příjemci prostředků ze strukturálních fondů. Toto se však nyní mění, i když Irsko stále získává z evropského rozpočtu více peněz, než do něj odvádí. Jsme k ES více kritičtí, protože jsme do něj zainteresováni už od 70. let a více vidíme do jeho podstaty. Na problematiku evropské ústavy se naše země dívá také z politického hlediska, a proto je kritičtější. Co nám tento dokument může přinést? Zredukuje naši politickou moc (mimochodem téměř stejným způsobem jako u vás - z 3,4 % hlasovací moci v Radě na něco málo přes 2 %). Bude to možná dobré pro naše politiky, přinese to nová pracovní místa pro úředníky, irský parlament bude mít méně práce, když bude Brusel rozhodovat o stále více otázkách. Naše hlavní politické strany jsou eurooptimistické, podpořily např. přijetí eura, i když s ním řada občanů nesouhlasila. Fakt je také ten, že v Irsku dosud skutečná debata o evropské ústavě neprobíhá, většina občanů tedy neví, o čem dokument je. Nevíme ani přesné datum referenda.
Smlouvu musí odmítnout velká země, na malou zemi je vyvíjen tlak. Počítá se s dominovým efektem nebo s tím, že v případě malé země by se referendum opakovalo, jako tomu bylo se Smlouvou z Nice u nás. Přitom si málo lidí uvědomuje, že i v některých důležitých zemích debata o ústavě téměř neproběhla, např. v Německu, kde neproběhlo referendum a ústavu odhlasoval parlament. To mne opět vrací ke klíčovému problému demokracie. Z demokratického hlediska je třeba, aby veřejná debata o tak důležitém dokumentu včetně referend proběhla ve všech zemích. Tam, kde probíhá ratifikace v parlamentu, většinou skutečná debata není (viz případ Litvy). Jde pak jen o rozhodnutí vrcholných politiků, o jehož důsledcích občané mnoho nevědí.
Obhájci evropské ústavy hovoří o tom, že bez jejího přijetí nebude možná efektivní existence EU při zachování trendu jejího geografického rozšiřování. Vidíte Vy sám nějakou alternativu budoucnosti EU bez této euroústavy?
Tato ústava je prezentována jako jediná alternativa pro evropskou budoucnost těmi, kteří sami nedodrželi své zadání. Potřebujeme demokratičtější EU a to se může stát jen předáním značné části pravomocí zpět národním státům. Demokracie je možná jen na úrovni národního státu, kde existuje i demos. Je třeba odejímat moc Bruselu, ne dávat mu jí stále více. Je to nebezpečný trend, protože lidé přestanou tolerovat, že maximum rozhodovací moci budou mít politické špičky a byrokraté, a to i o ekonomických otázkách. Ekonomické problémy současné Evropy jsou přitom tak různorodé.
Tato ústava je do určité míry stále produktem poválečného a poststudenoválečného myšlení Německa a Francie, které prosazovaly stále těsnější integraci v době, kdy Evropa stála mezi supervelmocemi. Trend předávání moci z národního státu na nadnárodní úroveň, který znamená více moci pro byrokraty, jde ve skutečnosti proti duchu doby, jež nahrává spíše vzniku nových států.
Nechci podceňovat budoucnost mnohonárodního státu, ale má-li takový stát trvat, musí být založen na principu, že velké národy nepodceňují zájmy národů malých a že celému systému dominuje zcela demokratický mechanismus vlády. Na nedostatku demokracie ztroskotaly i SSSR či Jugoslávie, federace s fiskální, ekonomickou i politickou unií. EU nemá ani toto.
Rozhovor vedla Petra Kuchyňková
Anthony Coughlan Autor je ekonom. Vyučuje sociální politiku na univerzitě Trinity College v Dublinu. Je tajemníkem Národní platformy výzkumného a informačního centra Evropské unie v Irsku.
Petra Kuchyňková Autorka je analytička CDK Osobní stránky
